Ve chvíli, kdy jsou už všechny exponáty na svých místech a muzeum připraveno k otevření, přichází kvůli pandemii nařízení, které kromě jiného, nařizuje uzavřít i všechna muzea. Bagge s Moorovou sledují vládní tiskovou konferenci s pootevřenou pusou.
„Hmm, tak jsme přišli na řadu.“ Povídá Bagge. „Podívejte jakou mají přitom všichni radost z toho, že jsou v televizi a říkají něco důležitého. Jako žít mezi opicemi.“
„Však to nebude trvat dlouho, alespoň doladíme detaily.“
Bagge se otáčí k Moorové.
„Nejvíc mě sere, že jsme ty exponáty vůbec vytahovali. Jsem byl včera večer na inspekci a hádejte co, všechna keramika je škrábnutá. Ne moc, ale hlavně ta špatně vypálená.“
„A kde je vlastně Cwalda?“ Ptá se Moorová. „Je deset dopoledne a on pořád nikde.“
„Už mu volám.“ Reaguje Bagge.
Když Bagge pokládá mobil, má už lepší náladu. Cwalda totiž odjel s jedním z poškrábaných exponátů k místnímu restaurátorovi probrat co by stálo škrábance odstranit.
„Teda, Cwalda se nezdá, ale je jako nebroušený diamant.“ Pronáší Moorová.
„Že? A podívejte na ty píčuse v televizi, vypukne pandemie, tak všechny zavřít, protože jsme dementi a nevíme co děláme.“
„Ále, však se to zase uklidní, já bych tomu věřila.“
„Máte asi moc velkou důvěru v lidský imunitní systém. Že vypadáme všichni stejně neznamená, že jsme stejní, většina lidí má přicpané odpadní trubky a životospráva špatná. Teda netuším jak chtějí dosáhnout toho, aby byl z každého za pár týdnů nezničitelný superman, ale nezbývá než si počkat.“
„Další narážka na Cwaldovu váhu?“ Ptá se Moorová dotčeně.
Bagge krčí rameny.
„Sama jste přece říkala, že je jako nebroušený diamant.“
Oba se smějí.
O měsíc později je už jasné, že aktuální virová pandemie není otázkou několika týdnů, ale spíš několika let. Mezitím se zdraví a silní jedinci zavírají do karantény, aby slabí a křehcí přežili. Naneštěstí se vše odehrává v době, kdy se většina pohybových aktivit dělá jen pro zábavu a většina lidí utrácí majlant, aby si dala fastfood z nekvalitních polotovarů.
A tak, zatímco se čeká na zázračnou vakcínu, která zocelí tělo i ducha, přichází Moorová s novým nápadem:
„Podívejte, na co jsem narazila. Památky v digitální podobě.“
Baldo Bagge se s nedůvěrou naklání k monitoru.
„Všechno komplet ve 3D, vidíte tu sošku? Je na ní patrný i ten nejmenší detail.“ Pokračuje Moorová. „Určitě to nebude jako zajít si do muzea osobně, ale aspoň bychom měli záznam jak všechny věci vypadaly, kdyby se s nimi náhodou něco stalo.“
„Myslíte jako pro restaurátory, jo?“
„Přesně, bavila jsem se o tom s restaurátorem, který u nás už začal a říkal, že už pár věcí podle předlohy opravoval.“
Bagge nasazuje rozpačitý výraz.
„No ale online muzeum mi připadá o ničem, kdo za to aby si něco prohlédl v počítači vlastně zaplatí?“
Moorová dál mlčky pokračuje v prohlídce, na monitoru se zobrazuje starodávný sarkofág.
„Hmm, za tohle možná.“ Reaguje Bagge. „Ale my máme spíš tretky, než památky v pravém slova smyslu.“
„Stejně by za ně lidi zaplatili. Víte kolik už máme na sociálních sítích fanoušků?“
Bagge kroutí hlavou.
„Online muzeum je na nic. Na sociálních sítích se přece všichni chlubí svými zájmy, a dát like pomalované keramické solničce může jenom dement.“
Oba na sebe nechápavě hledí.
„Já tu sbírku nemám kvůli sociální výhodě, ale abych se něco dozvěděl.“ Pokračuje Bagge. „A taky proto, že mám tohle mentální postižení. To si můžeme říct narovinu. Proto byl nápad s muzeem perfektní, lidi se potkávají uvnitř s dalšími z distingované, intelektuální společnosti nebo jen tak pro zábavu, podívají se na tohle, na tamto a už si připadají kulturněji, chápete?“
„Vy máte ty svoje kecy snad na všechno. Tak se vás zeptám jinak, jak nám to teď pomůže?“
Bagge chvíli přemýšlí, přitom se Moorové nedívá do očí, dokud na něco nepřijde.
„No když se na to podívám na monitoru, tak si kulturněji nepřipadám.“
„Já teda ano.“
Bagge se na chvíli znovu odmlčuje.
„Kdybychom točili dokument, to by smysl mělo, diváci by to měli i s přednesem, akčními záběry, rozhovory. Ale takhle z toho, a ruku na srdce, budou mít leda hovno.“
„To přece nemůžete vědět!“
„To ani nemusím vědět, se stačí podívat, nudím se už teď, a přitom koukáme na 3500 let starý sarkofág.“
Moorová znovu nereaguje. Očividně měla všechno předem dobře promyšlené. Možná i za tu online prohlídku zaplatila, uvědomuje si Bagge. Jenže na druhou stranu by se nedivil, kdyby byla jediná z celého kontinentu.
„A jak to vlastně dělají nebo převádějí, že se to dostane do 3D?“
„Prý si vypůjčili speciální skenery a záběry potom složili dohromady.“
„Tak tím je problém vyřešený.“ Reaguje Bagge. „Zapomněl jsem vám totiž říct jednu docela podstatnou věc. Už nemám žádný příjem. Mezinárodní konflikty skončily, tak už mě nikdo nepotřebuje.“
„Jaké konflikty?“
„To je jedno, to není důležitá informace. Hlavní je, že mělo začít vydělávat muzeum a na skenery už jaksi prostředky nebudou.“
„To je škoda, koukejte na to krásné muzeum. Můžu si zblízka prohlédnout co budu chtít.“
Moorová dál mluví, jakoby ji předchozí rozhovor vůbec nezajímal. A tak je Bagge rád, že k něčemu podobnému ani nedojde.
O měsíc později se muzeum Gragate už konečně slavnostně otevírá. Velká budova je přímo ve středu hlavního města, a tak se hladoví návštěvníci, kteří si užívají znovu nabyté svobody, nadšeně hrnou prohlédnout si premiérovou výstavu. Až je jich celý dav, hlava na hlavě se prochází v nejlepších šatech podle posledního dress kódu.
Těm, kteří nevypadají zrovna zdravě, se ostatní vyhýbají obloukem, až se o několik týdnů později poměr mezi zdravými a nemocnými vyrovnává na 50 a 50%. Místní nemocnice praská ve švech, infekční oddělení jsou přeplněné, léky z lékáren mizí až už ani žádné nejsou.
Nepříjemnou nemoc dostává nakonec i Moorová s Cwaldou. Zatímco Baldo Bagge, ten se cítí pořád stejně, jakoby byl imunní. A tak vstupenky prodává už jenom on, a poté, co je vyhlášen další zákaz vycházení, zavírá a zamyká za sebou dveře muzea taky už jen on.