A tak ubíhají dny, týdny a měsíce, při kterých všichni v Jabloňových sadech s napětím čekají, co se stane. Jose s Crosbym zatím tráví čas tím, že učí T1 vyrábět kopie sebe sama. Zezačátku to vypadalo složitě, ale protože jde o počítač, který se nikdy nemýlí dvakrát stejně, pochopili velmi rychle jak na něj.
Tak třeba vzít předmět do ruky a zařadit si jej k fixaci třeba na kloub levé ruky, je celkem snadné. Ale když jde o víc abstraktní úkol, jako třeba přilepit na to všechno lepící páskou fólii tak, aby celá ruka vypadala „hezky,“ to už se vysvětluje hůř.
„Stejně je v tomhle stavu nemůžeš prodávat.“ Brání Crosby práci T1.
„Proč ne, třeba jako light verzi?“
T1 přitom dál stojí a uvažuje, co zase udělal špatně.
„Kdyby šlo o průmyslového robota, neřeknu. Ale do domácnosti? Stačí ho vzít tady vespod, zatáhnout a po ulici budou chodit jenom drátěné kostry.“
Jose krčí rameny.
„No, tak se nebudou prodávat dokud se nenaučí vyrobit i s pořádným krytem. Stejně jich budeme potřebovat víc.“
„To bude vypadat.“ Kroutí hlavou Crosby.
Na co však oba v tu chvíli myslí je onen problém se softwarem a možným napadením zvenčí. Je to už několikátý měsíc od chvíle kdy T1 zamrzl kvůli napadení zvenčí a zatím se, zdá se, nic vážného neděje. Jose přitom nepřestává myslet na to jaké to bude až bude mít každý svého domácího robota. Pomocníka, který udělá všechno za něj, člověk už nebude muset ani hnout prstem.
Jistě, hrozí potom jisté problémy, jako například s nezaměstnaností. Takový robot, který se dá obléct jak do montérek, tak i do saka, je schopný zastat jakoukoliv práci. Nikdo už tak nebude muset dřít a všichni budou už jenom podnikat. A k tomu všemu přispěje cvrkot a randál z výrobních hal v Jabloňových sadech, kde budou pokrokoví už od startu. Ani jedny lidské záda se nezohnou do bedny s díly, ani jedna lidská noha nepotáhne paletu s vyrobeným kusem, na všem bude pracovat technologie a firmu? Tu bude samozřejmě řídit umělá inteligence. Nebo by ji měl řídit Jose, nebo snad Jasmine?
Po dvou týdnech práce je už na světě T2 a funkční! O několik dní později T3 a T4, další den T5 až T9 a když Jose s Crosbym přichází do výrobní haly po večeři, pracuje na čtyřech nových výrobních linkách už šedesát robotů.
„Ty vole, množí se jako krysy.“ Reaguje Crosby.
„Tak roboti, zastavte práci.“ Volá Jose.
I přes řinčení kladiv a klapání krytů ho všichni uslyšeli a jako jeden muž stojí a čekají co bude.
„Cítíš tu moc? To je síla.“ Povídá Jose.
„Támhle ti jsou jiní, podívej!“
Oba běží k poslední sérii, která je vylepšená o plastové krytování.
„Vypadají dobře, kde to mohli sehnat?“ Ptá se Jose.
Vedle u výrobní linky je přitom otevřená zásilka z Číny, kterou Skynet jménem Joseho objednal, a která právě dorazila.
„Takže odpověď už máme.“ Reaguje Jose.
„Úplně mi z toho běhá mráz po zádech.“ Přidává se Crosby.
Jose kroutí hlavou.
„Sám si přece říkal, že to bez vylepšení nepůjde. Aspoň už víme, že si ho Skynet nejen sám vymyslí, ale i objedná a zrealizuje.“
Crosby jde bez dalšího váhání k hlavnímu jističi a vypíná v hale elektřinu. Zdá se, že je všechno připraveno. Od téhle chvíle je možné začít chrlit do světa stovky, tisíce, milióny robotů a to s exponenciální rychlostí a pokaždé nějak vylepšené.
Jen kdyby bylo v pořádku všechno ostatní. Ale jak to zjistit? Bude Juan vědět co se ve výrobní hale stalo? Bude to vědět policie nebo tajná služba a nezačnou zase pořádat manévry na Jabloňové sady? Jose s Crosbym se ten večer domlouvají, že nikomu o tom jak to ve výrobní hale vypadá nic neřeknou a jenom vyčkají co se stane.
–
Protože jde o docela zásadní bezpečnostní téma a možná o jedinou příležitost k tomu zjistit jak se věci mají, vyčkávají Jose s Crosbym celý další měsíc. Výrobní hala je zavřená, pojistky vypnuté, a aby to nebylo podezřelé, je T1 stále aktivní. O novém hnízdě mechanických příšer ani zmínka, před nikým.
No před nikým, Jasmine vymáčkla z Crosbyho co se děje už na druhý den a Jose, ten se chlubil Emanuele průběžně po celou dobu, takže jediní kdo nic netuší jsou akorát Maria José a Pinďa se Šmudlou.
Okolní svět zatím běží ve starých kolejích. Kolem Jabloňových sadů projede párkrát za den policejní auto, FC Barcelona se dostává do finále ligy mistrů a v celém Španělsku začala řádit prasečí chřipka. Skynet přitom „drží slovo“ a roboti zůstávají v hale a vypnutí.
Všechno vypadá dobře, stabilně a spolehlivě. Až na jednu drobnost. Jednou večer jsou Jose s Emanuelou na procházce po Jabloňových sadech. Blíží se podzim a z nedalekého moře sem vane chladný, slaný vzduch.
Najednou si Emanuela všímá v dálce nové, vysoké budovy, po které jakoby lezli čtyřrucí mravenci. Když jsou blíž, poznávají jejich roboty, stovky a stovky robotů staví už desáté patro budovy, zevnitř se přitom ozývá řinčení nářadí, cvakání, vrtání.
K budově přitom vede nově položená dlážděná cesta, po které přijíždějí dodávky s překvapenými řidiči, ti zastavují, vykládají materiál a zase odjíždějí. Jose běží sprintem k budově a křičí na roboty, aby zastavili práci. Jenže jakoby ho nikdo nevnímal, a tak běží i s Emanuelou nazpět do kanceláře.
„Co se děje?“ Ptá se Jasmine.
Udýchaný, vyděšený Jose chvíli popadá dech.
„Skynet pořád vyrábí, támhle vzadu! A sám od sebe! Co budeme dělat, kdo za to všechno vůbec platí?“
„Jen klid, Jose.“
„Klid? Jak jako?“ Ptá se Jose.
Jasmine chvíli přemýšlí.
„Založila jsem Skynetu zvláštní bankovní účet a řekla ať udělá, co za ty peníze svede.“
„Ach tak.“ Reaguje Jose.
Jasmine přitom zatím netuší co „to“ vlastně Skynet svedl, takže se Joseho opatrně ptá:
„Tak co myslíš?“
„No, je to podívaná. Musíme mít už takových pět, možná patnáct tisíc robotů.“
„Tak fajn, zítra je navštívíme.“ Usmívá se Jasmine.