Jestli čtete mou autobiografii poprvé, pak vězte, že jste se dostali k druhému dílu, který volně navazuje na ten první. Napsala jsem toho totiž spoustu a vychází to zatím zhruba na jednu další knihu. Kdo by si to pomyslel, uklízečka a má si pořád na co stěžovat.
Svoji první knihu jsem dala přečíst holkám v práci a ty se řehtaly. Taky mi vyčítaly, že je všechno podle reality, no co mám dělat. Vždyť jsem nepoužila svoje pravé jméno, ani nikde nejmenovala fabriku, ve které pracujeme, takže si myslím, že bude všechno v pořádku.
Už chápu proč má i Teodor svůj umělecký pseudonym. Prý se mu taky stalo, že jeho knihy unikly do práce, říkal, že si je potom četl management a docela mu kvůli tomu zatápěli. I když já osobně bych byla radši, kdybych mohla psát pod svým jménem, ale tak daleko jsem zatím nedospěla.
Vezměte si například jenom ty naše nešťastné pračky. Zas neperou, pořád se ucpávají, odpady jsme museli dnes čistit už 3 krát. Jenže to kdyby se dozvěděli v továrně, v jakých podmínkách u nich uklízíme, to by bylo. A ještě bych si všechno odnesla já, protože jsem o tom někde napsala.
A tak jsem radši zaučila kolegyni jak takový odpad vyčistit.
„Nejdřív vypni pračku, a potom odšroubuj víčko od odpadu a vyčisti ho. Potom zašroubuj a zapni pračku.“
Nic složitého, za chvíli pere. Další den se srazila naše pračka a musíme nosit mopy na halu D2, tam perou naše mopy a potom ty jejich. Nadávají a mají toho plnou prdel. Nová pračka má brzy přijít, takže se na ni všichni těší.
Jenže na hale D3 na ní čekají už třetí týden. O něco později jsme pozvány do kanceláře na kobereček. Někdo poslal zprávu na vedení podniku továrny. Podal stížnost na pračky a proč se nepořídí nové.
„Kdo to je? A proč píše manažerovi technických služeb, který s tím nemá nic společného?“
„Já nevím.“ Odpovídám.
Všechny tvrdíme že o tom nic nevíme. A tak nás propouští z kanceláře. Nakonec se dozvídám od Teodora, že ten mail poslal on, ten blbec. A že mu volala naše vedoucí a ujišťovala ho, že jsou nové pračky už objednané.
Tak to byla zrada. Tedy nevím o čem si spolu povídali, ale nakonec jsem z toho vyvázla. A teď si představte, kdyby se vedení dostala do ruky takováhle kniha. To bych byla nahraná úplně.
No už týden perem v jedné pračce dvě haly, tak by to dál ale taky nešlo, říkám si. Museli jsme něco udělat, jinak by nás sedřely z kůže.
Další den mám hodně práce na montážích a neměla jsem na praní mopů čas. Jedné holce se tedy daří vytopit prádelnu, protože zapomněla před čištěním odpadu vypnout pračku. Půl hodiny vytírá a vysušuje podlahu.
–
Pořád se bavíme něčím novým a takové příjemné i nepříjemné změny máme často. Jednou to jsou pračky, jindy zase chytí někoho při krádeži. Nebo takhle jednou přijdete do práce a už na vrátnici čeká vedoucí.
Tentokrát mě posílá na jinou halu a jiný rajon. Ten samozřejmě neznám, ani nevím kde ho hledat. To se mi stalo tolikrát, že už to ani nepočítám. Navíc má teď továrna, ve které uklízíme jakési finanční problémy. Propustili většinu cizinců a zůstávají jen kmenoví zaměstnanci a ti co jsou nepostradatelní.
Dnes nemají třísměnný provoz, ale jen dvousměnný, skoro bez víkendů a přesčasů. O prémiích neví už měsíce, hodně jich odchází a mění zaměstnavatele a firmu. Tam bude situace o trochu lepší, myslí si nejdřív, ale člověk nikdy neví co ho čeká někde jinde.
I když to se uklízeček zase až tak moc netýká, máme na úklid prázdné montáže a málo lidí na halách. Halách duchů, ale jedeme dál. Jednou se myje montáž 1A další den montáž 2A a tak to jde už týdny. Na šatnách je pořádek a skoro nikdo tam není.
Jen plno kancelářských krys a vyšších pozic, ty zůstávají. A mě díky nim zůstává jídelna, kde trávím každý den 4 hodiny utíráním stolů. Pohodička ale i tam jsou změny.
Kvůli virové pandemii mám jako pracovní oblečení bílý plastový overal, roušku a rukavice. Hotový sněhulák, je v tom horko, potím se jako v sauně, ale pořád to stojí za to, protože mám od vedoucích na těch několik hodin klid a nikdo nekontroluje co dělám.
A to je k nezaplacení. V každém zaměstnání totiž někdo někoho kontroluje, lidi na sebe neustále dohlíží a je to tak v pořádku. Najít si ale práci takovou, kde člověka nikdo nekontroluje, to je přece jenom jinačí kafe.
Zase na druhou stranu by mi bylo proti mysli, kdybych měla na někoho dohlížet já. A buzerovat ho pokaždé, kdyby něco neudělal. Ono když to nemám v povaze, jsou čtyři hodinky úplné svobody denně taky dobré.
Jedna uklízečka se nedostavila do práce, nevolá, nepíše, ani nezvedne telefon. Asi už ji to buzerování vlezlo na mozek, když ani nezvedne telefon, říkám si. S holkami máme rozdělený její rajon. Ale až po 2 týdnech mě napadlo že záchody
na jídelně nejsou kvůli ní taky uklizené.
No, to vypadá docela blbě, když se tam producíruju každý den, a přitom záchody zůstávají nedotčené. Ale zajímavé je, že mi o tom nikdo z návštěvníků jídelny neřekl. Musela jsem na to přijít sama.
–
Už týdny pereme v jediné funkční pračce. Po ranním praní ukrajinek a češek mají odpolední vedoucí a perou za nás ony. Takže naše poslední funkční pračka jede doslova od rána do večera.
A to máme štěstí, že začaly prát i vedoucí, jinak nevím co bychom dělaly. Špinavých mopů je tolik, že to není možné
vyprat a nemá to konce. Až nám jednoho krásného rána vezou novou pračku a jsme šťastní.
Tedy nikdy bych si nepomyslela, že budu někdy oslavovat takovou věc, jakou je nová pračka. Ale ten večer jsme se s holkama na ubytovně normálně sešly, otevřely konzervy s tuňákem, dvě lahve vína a uspořádaly nefalšovanou oslavu na počest nové pračky.