Cece je na rozkvetlé louce, právě se rozednívá a ona cítí jak jsou její nohy mokré od ranní rosy. Slunce vychází a jeho paprsky se prodírají skrz kmeny stromů. Probouzí se i ptactvo, v korunách stromů to začíná cvrlikat, na červených, fialových a žlutých květinách se to začíná hemžit včelami. Na obloze je jen několik mráčků, to ráno je provoněné a krásné.
Cece neví jak se na louce ocitla, ale vychutnává si každou její vteřinu a nejraději by na louce zůstala, kdyby neměla žízeň. Ta přízemní potřeba těla, proč ji ruší zrovna teď, když je všude tak krásně?
Najednou se z lesa naproti ozývá praskání větví. Někdo jde. Když je ona osoba na louce, Cece poznává Churyho. Ten drží v ruce rentgenový snímek svojí hlavy a vypadá bezradně.
„To je dar Země! To máš od Země!“ Volá Cece.
Chury se na ni usmívá. Jak by to bylo možné? A jaktože si je tak jistá?
„Jak se jmenuješ?“ Volá na ni přes louku.
„Já jsem Cece a ty?“
„Chury.“
„Nemáš něco k pití? Mám žízeň.“
Chury jde k ní a z tašky vytahuje jemně perlivou minerálku. Přitom si všímá, že je bosá.
„Nemáš boty?“
„Když je tak krásně, nebudu nosit boty.“
Cece si dává několik doušků z lahve, minerálka chutná božsky. Je ráda, že se Chury objevil právě včas a na téhle louce. Určitě bude elektromagneticky kompatibilní se Zemí i on, jen o tom neví.
„Zůstaneme chvíli tady, podívej na všechny ty květiny.“
Chury se zmateně rozhlíží.
„No, ale já už budu muset jít.“
„A kam bys šel?“
„Do práce a večer možná do baru.“
Cece je rozrušená.
„Vždyť se rozhlédni okolo sebe, co by si chtěl víc?“
„Hezké, ale už musím jít. Cestou se zastavím na párek v rohlíku, ještě musím koupit cigára. Co ty?“
„Tak běž, ať ti nic neuteče.“ Reaguje Cece.
„Jako já bych zůstal, ale mám už docela hlad. Nechceš jít se mnou? Támhle kousek mají i kebab.“
„Nechci!“
Chury tedy krčí rameny a odchází. Když se ztrácí mezi kmeny stromů, dostává Cece hlad.
„Do prdele, to si musel mluvit o jídle? Počkej!“
Cece běží lesem, prodírá se houštím, až se ji zařezává do nohou, když je venku, stojí na ulici před nemocnicí u stánku s kebabem. Je oblečená v nemocničním pyžamu a v županu.
„Na kterém oddělení ležíš?“ Ptá se Chury.
„Na psychiatrii. Podle doktorů mám schizofrenii, ale není to nic vážného.“
„Nejlepší je kebab v tortile s olivami, jaký si dáš ty? Jseš zvaná.“
„Ten stejný.“
O chvíli později už sedí na lavičce, zakusují se do kebabu a sledují rušný městský provoz.
„Taky jsem mohl skončit na psychiatrii, ale řekl jsem jim jenom, že mě bolí hlava. V nemocnici bych asi nic nevydělal, nevím teda jak to děláš ty, ale já myslím, že za takovou dovolenou v posteli žádné peníze nechodí.“
„Peníze, pořád jenom peníze. Svět je přece úžasný i bez nich.“ Reaguje Cece.
„A když jsme stáli na chodbě a ty si říkala, že bych se měl rozhlédnout okolo, jak je tady krásně, to jsme stáli kde?“
„Na louce přece, ty nevíš?“
Chury chvíli přemýšlí co odpovědět. Sám má občas dost živé sny, občas se dokonce stává, že se probudí a chvíli trvá než si uvědomí kde je a kdo je. Někdy to, co se mu v hlavě přes noc odehrává, je jako z jiného světa. A tak mu chování Cece připadá zajímavé.
„Jasně a už víš kdy tě pustí domů?“
„Nevím, taky jsem musela lhát, aby mi sundali aspoň tu odpornou svěrací kazajku.“
„Musíš lhát, jinak se z toho nedostaneš. Si vždycky představ co takový doktor kolem sebe během dne asi viděl. Sedí u počítače, povídá si se sestrou, s pacienty. Potom jde na na oběd, na záchod a zase sedí u počítače. A takový přízemní člověk rozhodne o tom, jestli tě pustí domů anebo ne.“
Cece má slzy v očích.
„Jenže já už nemám domov. Musela jsem prodat úplně všechno, manžel mě opustil, děti odešly s ním..“
„A jak dlouho jsi v nemocnici?“
„Dlouho, skoro dva roky.“
Chury s úlevou vydechuje.
„Tak to mám štěstí, že jsem se doktorům s ničím nesvěřoval já. Jsem si říkal, že když ze sebe udělám debila, který nic neví, bude to lepší než kdyby mě zavřeli tady. A to se mě ptali: Jak se cítíte? Cítíte se dobře? Jste spokojený, šťastný? A já na to: Jako já se cítím normálně, jenom jsem přišel, jestli mi neroste v hlavě nějaký nádor. Ale jsou to jenom takové žížaly, takže asi v pořádku, ne?“
Cece se směje.
„A to si jim neřekl vůbec nic?“
„Ne, na co? Říkám, že musím do práce.“
„To si udělal dobře. Země si žije vlastním životem, komunikuje s námi a ukazuje nám to krásné i špatné, ale asi neví, že máme i vlastní životy.“
Chury přikývnutím souhlasí.
„Už budu muset jít, ještě stihnu pár hodin v práci. Máš mobil? Že by si mi napsala až budeš mít zase to.. spojení se Zemí, jaké to bylo.“
„Mám, ale nemám kredit. Ale můžu se připojit na wi-fi.“
„Však to stačí.“
Chvíli si vyměňují čísla, Chury poté odchází.
–
Je chladná, tmavá noc. Obloha září hvězdami, na obzoru je patrná mléčná dráha a měsíc je v úplňku. Na kopci mezi stromy stojí vlk a teskně vyje. Vyje a vyje, potom čeká, jestli něco neuslyší. To tu nikdo není? Žádný další vlk? Myslí si.
Jde tedy dál, na zemi ve voňavém jehličí leží něco odporného. Pichlavá mrtvola ježka a o kousek dál monitor a klávesnice. Hloupý, odporný ježek, myslí si vlk.
Cece se v ten moment probouzí. Jejím tělem, jakoby projela hrůza ze smrti, kterou cítí až v hlavě. To se jí Země snaží něco říct, uvažuje Cece. No jistě! Ježek je její psychiatr, a ten je už duševně dávno mrtvý. Jeho mrtvola je pichlavá a páchne, i když se ve skutečnosti tváří spokojeně a usmívá se.
Hrozný, odporný člověk. Od takového raději rychle pryč.