O měsíc později je Bagge znovu ve své kanceláři, akce „zalehněme na matrace“ úspěšně skončila. Bagge vyvázl bez větší újmy, jen znovu dostal toho vira, na ulici kolem něj chodili lidi ve zvláštních tričkách, na kterých byly vzkazy pro něj a párkrát se kolem něj prohnala policie, ale protože nijak nereagoval, zase to vyšumělo.
Do kanceláře přichází Moorová, je to ráno překvapená.
„Co vy tady? Už neležíte na matraci?“
Bagge krčí rameny.
„Mírová jednání sice zkrachovala, ale minimálně už je jasné, že já osobně na to žádný vliv nemám.“
„Taky aby, ta vaše historka mi přišla docela pošahaná.“
Bagge chvíli usrkává ze svého čaje a přemýšlí.
„Kdybych se měl o tom s někým bavit na nějaké filozofičtější úrovni, stejně bychom se nedobrali žádného výsledku, protože já jsem a priori od přírody docela nestranný. A když mi někdo řekne protiargument, který dává smysl, tak prostě souhlasím.“
„A priori, hmm. Vám z toho polehávání v posteli už trošku přeskočilo, nemyslíte?“
Bagge se směje.
„A to si představte, že jsem jednou takhle strávil skoro dva roky. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Teď už jsme konečně svobodní, viry tady sice pořád jsou, ale hranice jsou otevřené a já jsem zdiskreditovaný na západě i na východě.“
Moorová kroutí hlavou.
„A co tedy, Portugalsko?“
„No nejdřív se musím vyhrabat z toho šoku. Pár týdnů budu pomáhat s muzeem a jestli se zase něco nezvrtne, tak letíme. Ale do Portugalska asi ne. Měli bychom vymyslet něco exotičtějšího. Kdoví jestli se to zavírání hranic nestane pravidlem, tak ať si aspoň něco užijeme.“
Moorová se obrací k notebooku a otevírá Google Mapy, které jsou posety štítky s odkazy kde všude už byli.
„A co Cwalda? Vůbec se mnou nemluvil, ani mi nezvedal telefon.“ Ptá se Bagge.
„Nese to špatně. Chvíli přemýšlel, že od nás odejde, že on prý není žádný mafián.“
„No já přece taky ne. Nevím, co vlastně jsem. Jednou jsem viděl takový starý, černobílý film. A v něm začala jednomu chlapíkovi zářit nad hlavou svatozář. Nedalo se to schovat ani pod kloboukem.“
„Jakože jste svatý?“
„To právěže ani náhodou.“
„Já už myslela, že vám vážně šplouchá na maják.“
Oba se smějí.
„Na druhou stranu se takhle občas podívám nahoru na mraky a vidím tam obličej nebo hlavu jak kouří. To taky trvá od té doby.“
Moorová nereaguje.
„Možná bychom se mohli podívat zase někam mimo civilizaci.“ Pokračuje tedy Bagge „kde nebude ani žádný internet, to by mohlo být v pohodě. Jenom my, příroda a kouřící hlavy na obloze.“
Oba se smějí.
–
Muzeum Gragate doslova praská ve švech. Tématem jsou staré indiánské týpí, dýmky a další náčiní, které se kdysi používaly.
Nutno dodat, že jde o snad nejdražší předměty, které se Baggemu podařilo získat. Jinak na historii moc nehledí a vezme prostě co se najde. Ale jednou měl štěstí a narazil v Americe právě na jedno muzeum, které v té době zavírali.
Moorová navíc nedávno dostala nápad nechat zhotovit repliky, na kterých si mohou hosté vyzkoušet, jak se to, či ono používalo. Takže se ve venkovní části muzea rozdělává oheň, pečou kukuřičné placky, kouří dýmka míru a tak dále.
Repliky znamenaly další výdaje, ale díky nim začaly chodit i rodiny s dětmi. Z muzea se tak pro všechny stává full time job.
Cwaldovi přitom pořád očividně leží v hlavě, co se o Baggem dozvěděl. Naneštěstí začal sledovat zprávy, kde se mluví prazvláštní hatmatilkou, mluví o něčem, a přitom myslí na něco jiného. A trvalo jen týden a Cwalda už rozumí všemu, co se ve světě děje.
Bagge k němu proto jedno takové ráno přichází. Cwalda zrovna rozdělává venku oheň.
„Všichni kvůli tomu smrdí ohněm, ale zase se tady zastaví nejvíce lidí.“ Pronáší Bagge.
Cwalda dál mlčky připravuje dřevo na zátop.
„Slyšel jsem, že vám Moorová řekla proč jsem byl doma. No, není to nic, na co bych mohl být pyšný, ale už jsem přestal sledovat zprávy a vy byste je neměl sledovat taky, jestli chcete ať to vyšumí.“
„A cože jste to udělal? Pořád tomu nerozumím.“ Reaguje Cwalda.
„Kdybych tomu rozuměl já, tak nejsem tady. Moderní doba, lidi jsou spojení informační dálnicí, která proudí rychlostí světla sem a tam. A já náhodou o něco zakopnu a jsem do konce života v prdeli, se stigmatem nad hlavou a jako živý terč.“
„Pořád to nechápu.“
Bagge mává ledabyle rukou.
„To ani nezkoušejte, já to pořádně nepochopil ani po deseti letech. Důležité je, že máme legální podnik, nekoukáme na zprávy a cestujeme. Dobře?“
„Dobře.“
Od tohoto klíčového okamžiku se zdá, jakoby se Cwalda uklidnil. To je dobře, protože Bagge už přemýšlel, že ho bude muset vyhodit, aby nedemoralizoval Moorovou.
Jedna věc je být zdiskreditovaný v tom zvláštním světě, kde se mluví o něčem, ale myslí na něco jiného. Ale potkávat se s tím osobně, je docela na houby, protože televize se dá alespoň vypnout, uvažuje Bagge.
Po několika dalších týdnech je všechno tedy připraveno. Příjem peněz, noví zaměstnanci muzea na svých místech, morálka týmu zase obnovena a jde se balit kufry.
Kam to spěje nikdo neví, ale Moorová je už zvyklá a Cwalda si snad zvykne taky. Bagge uvažuje jaké si z toho vzít ponaučení. Možná o takových věcech vůbec nemluvit, těžko říct. Na druhou stranu jakoby se od toho momentu více uvolnila atmosféra.