Celý poslední týden instalace termální elektrárny, a hlavně poslední den, je docela slavnostní. Jasmine koupila a odvezla klukům na site dort a chlebíčky. V podvečer se všichni rozloučili, přišel dokonce i dělník, který utrpěl popáleniny z flashoveru.

Nevypadal ještě úplně v kondici, ale žvýkat dort jednou stranou huby mu celkem šlo. V takových chvílích jsou na sebe Jose i Jasmine doopravdy pyšní.

Jde však hlavně o onen poslední den. Poslední den na zmrzlém situ, ke kterému se dá dostat jen po tmě, za úplné vánice a jen autem s pohonem všech čtyř kol. A taky poslední noc ošklivých halucinací na zakletém ostrově, doufá Jose.

Jeho žena Emanuela mu ten večer posílá fotku svého vypouklého bříška. Už je vidět, že v něm něco roste.

„Viděla jsi film Vetřelec? Snad to nebude něco, co těsně po porodu záhadně zmizí, aby to později vyvraždilo půlku nemocnice.“ Povídá Jose.

„Nene, bude to kluk.“ Reaguje Emanuela.

„To jsem rád, aspoň budu mít s kým chodit na domácí zápasy Barcelony.“

„:)“

Jose odkládá telefon na noční stolek. Je právě po večeři v hotelovém pokoji a právě nadešel čas na to jít spát. Letadlo odlétá z Reykjavíku v 8:25. Protože je to malé, ale frekventované letiště, budou muset být na místě už v 6 ráno. Takže měl už půl hodiny spát, uvažuje pro sebe.

Ihned po ulehnutí mu však začíná pískat v uších a začínají ho svědět různé, prsty těžko dosažitelné místa na těle. Jako na zádech mezi lopatkami, na chodidlech a na dalších místech, kam je potřeba se vždycky natáhnout, a přitom úplně probrat ze spaní.

Když už má Jose pocit, že je úplně zničený, a už asi neusne, začíná halucinovat vizuálně. Pod zavřenými víčky se mu zobrazují zvláštní divy přírody, jako kovové kladívko s očima, které mihotá a mění se na klíč, červi, kteří vylézají z nějaké předkožky, sladká tyčinka a usměvavý tlouštík…

Těžko říct, jaký to má význam, ale vzhledem k tomu, že to trvá celou noc a Jose přitom nemůže ani zamhouřit oka, to má efekt hlavně ten, že je to ráno na letišti úplně grogy.

Cestování letadlem ke konci roku 2007 je už pohodlné, jak jen může být. Jasmine za svou skromnou Islandskou výplatu dokoupila místa v business třídě, a Jose si koupil iPhone. Tedy telefon bez tlačítek, ve tvaru jakési malé, podivné placky.

Jose s Jasmine si tedy po snídani z plastikových talířů dávají horký čaj a každý s jedním sluchátkem v uchu sledují na telefonu filmy, které Jose stihl stáhnout.

„To je hrozný film, co to je?“ Ptá se Jasmine.

„Orwell 1984, představa budoucnosti, ve které se lidi úplně zbláznili a zase chtěli stavět pyramidy.“ Povídá Jose.

Jeho přitom snímek, ve kterém sleduje zkoušené obyvatelstvo jakýsi Velký Bratr, naopak docela zajímá. Ke konci je hlavní hrdina ve vězení, odvádějí ho do mučírny, aby mu dali elektrické šoky. Přitom mu vyšetřovatel úplně klidným hlasem povídá:

„Vidím, že stále vzdoruješ. Kolik vidíš prstů?“

Vyšetřovatel natahuje ruku a ukazuje čtyři prsty.

„Čtyři.“

V tu chvíli dostává elektrický šok.

„Správně, ale kdybych ti řekl, že je prstů pět, jak by si odpověděl?“

„Jak bych měl odpovědět? Co po mě chceš?“

V tu chvíli dostává další elektrický šok. Na konci scény ho vyšetřovatel staví před zrcadlo, hlavní hrdina vypadá, jako chodící mrtvola z koncentračního tábora.

„Podívej, myslíš, že takhle vypadá člověk? To si ze sebe udělal ty sám.“

„Nene, to si mi udělal ty.“

„Já ne, to ty, protože nevidíš pět prstů, když máš a naopak.“

„A jak mám vědět, kdy jsou prsty jenom čtyři a kdy jich je pět?“

„To je správná otázka.“

Jose po prožité bezesné noci scénu s napětím dál sleduje.

„Pěkná blbost, nenahrál si něco jiného?“ Ptá se Jasmine.

„A že mě se nikdo nikdy nezeptal, jestli vidím pět nebo šest prstů.“ Reaguje Jose dotčeně.

Jasmine nasazuje chápavý výraz.

„Zase si měl noční můry?“

„Jako chápeš to? Proti ničemu jsem nikdy neprotestoval, ani nechodím k volbám. Jenom zkrátka existuju.“

„No, možná právě proto.“ Reaguje Jasmine.

Josemu je však jasné, že jenom plácá, aby vypadala chytře.

„Já to vidím tak, že si dnes večer sednu s Crosbym ke stolu a budeme pít, dokud se nezpijeme do němoty. Potom se snad konečně vyspím.“

Jasmine kroutí hlavou.

„To ještě uvidíme. Protože jestli přijedeme a bude mít zase ten svůj tupý výraz, bude jasné, že pil každý jediný den, kdy jsem nebyla doma.“

„Myslíš? Teď, když se určitě musel starat o malou?“

Jasmine zhluboka vydechuje.

„Tím hůř. Jestli pil před ní nebo na ni dával pozor s pivem v ruce, tak si piš, že u mě skončil.“

Josemu po všech těch letech pohrdání, kdy bral Crosbyho, jako člověka bez vlastní vůle, najednou začíná docházet celé jeho dilema. Možná má taky noční můry, jenom o nich nemluví, uvažuje pro sebe.

„Jak znám Crosbyho, určitě spíš počkal, až Maria José usne. Potom pil do dvou do rána a natáhl si budíka na šest, aby vystřízlivěl, než se Maria José zase vzbudí.“

Oba se smějí.

„Pak se moc nevyspal, že mu to za ty problémy vůbec stojí, já ho nechápu.“ Povídá Jasmine.

Jose krčí rameny.

„Emanuela určitě vařila, tak se dospal po obědě.“

„A co myslíš, že celou tu dobu spolu dělali?“ Ptá se Jasmine zvědavě.

Jose se tváří nechápavě.

„Myslíš jako, že on a těhotná Emanuela, že by spolu něco měli?“

„Nikdy nevíš.“

Oba na sebe hledí.

„Já myslím, že bude úspěch, kdyby byla Emanuela celou tu dobu doma v Jabloňových sadech a starala se o Marii José. A Crosby přitom nebyl 24 hodin denně v bezvědomí. Jestli to dopadlo aspoň tak, jde o úspěch, ať už se mezi nimi stalo cokoliv.“

Oba se smějí.