Další den dostává Jeffry od Dory její bankovní kartu, ať si jde pořídit telefon kvůli novému číslu a emailové adrese. Existence v ilegalitě v roce 2099 není právě pohodlná a Dora nakonec svolila mu svou kartu půjčit, asi za ono omlazování, kterým si nedávno prošla.
Svolila, ale stejně sedí u stolu naproti kouzelného dědečka s velkým krabem na hlavě a šokovaně zírá do mobilu, jak ji Jeffry ve městě vysává účet.
„Ten parchant, že jsem raději nešla s ním. Neříkal, že potřebuje jenom mobil?!!“
„Íííík.“
O něco později se tak Jeffry s úsměvem vrací domů a hledí na nasupenou Doru.
„Nakonec jsem pořídil všechno, peníze vyšly úplně akorát, tak si budeš muset kartu zase dobít.“
„Dobít a čím prosím tě?“ Ptá se Dora.
„Jak čím? Nechceš mi snad říct, že to byly tvoje jediné peníze.“
Dora si mne dlaněmi její mladistvý obličej, vypadá jakoby měla lehce přes dvacet let, možná dvacet tři.
„To byly moje zbývající úspory! A co si za ně vlastně kupoval?“
Jeffry nasazuje zpátky svůj úsměv a vytahuje z tašky bílé krabice.
„iPhone 78 Pro Max, hodinky, brýle, Macbook, sluchátka a ještě mi dali k iPhonu zrcátko se stojánkem, kvůli promítání trojrozměrného obrazu. Tedy v té prodejně to vypadalo dost dobře.“
„Jsem ráda, že máš radost. Ale z čeho teď budeme žít, na to si úplně zapomněl.“
Jeffry krčí rameny.
„Pro mě je to aspoň příležitost prozkoumat dnešní technologie. Stejně jsem blbec, měl jsem vesmírnou loď, cestoval do sousedního hvězdného systému a neudělal si přitom ani jednu fotku. A přitom už v naší době kdo si neudělal denně aspoň dvacet selfíček, jakoby neexistoval.“
Dora si znovu vkládá obličej do dlaní.
„Pane bože. To jsem se na stará kolena dočkala. Tedy teď už na mladá, ale víš jak to myslím.“
„V pohodě, tady kouzelný dědeček nás určitě zase někam pošle a znovu to pojede, uvidíš.“
Jeffry v ten moment raději odchází, aby měl chvilku na to založit si nový email a projít si všechny ty dnešní technické vymoženosti.
–
Nutno říct, že bydlet s takovou starou/mladou paní je trochu zvláštní. Dora sice vypadá mladě, ale sleduje pořady a poslouchá hudbu z třicátých let. Navíc si bez přestávky maže ruce a klouby krémem, pořád jí tabletky na chrupavku, na srdce a vitamín C.
Když je čas na oběd nebo na večeři, peče ve staré troubě kuře nebo husu, na sporáku se vaří brambory a knedlíky se zelím. Nakupovat chodí ve svém starém kabátě, se svou starou plátěnou taškou a vždycky vybírá zboží, které je v akci.
Protože Jeffry neprožil celé 21. století na Zemi, jako ona, připadá si vedle ní jako vedle svojí babičky. Přitom na to Dora vůbec nevypadá, takže si začíná myslet, že na tom létajícím talíři na něco zapomněli. Na nějakou hormonální terapii nebo něco podobného, ale zatím spíš doufá, že ji to přejde samo.
O týden později jdou oba na večeři do restaurace, aby probrali co s kouzelným dědečkem. Přece jenom týdny ubíhají a z něj zatím nevypadlo nic jiného než „íííík“ a žádná výprava do fantastického světa, kde by si vydělali nějaké peníze, nic takového.
Dora si našla svoje staré oblečení ze čtyřicátých let a Jeffry se oblékl do modernějšího obleku z nanolátky po jejím druhém manželovi.
„Vypadáš v tom úplně jako René. On nebyl nikdy při těle a stejně nakonec dostal infarkt. Bylo mu teprve padesát.“ Povídá Dora.
Jeffry se na mladou slečnu usmívá.
„Musel to být švihák, tak pěkný oblek jsem na sobě v životě neměl.“
„Byl, pracoval jako výkonný ředitel ve fabrice na dřevěné vařečky. Jenže potom přišly šedesátá léta, dřevo se už v kuchyni nepoužívalo, což on nesl opravdu těžce. Několik měsíců poté dostal svůj první infarkt, chudák mužskej. Děti už byly naštěstí dospělé, tak jsem tím trpěla akorát já.“
„To je mi líto. Ale víš, že se o tom bavím s dvacetiletou holkou?“
„Promiň, já zapomněla.“
Oba se smějí. Mezitím si usedají do prosklené, pohodlné restaurace, která je obsluhována roboty a umělou inteligencí.
„Docela příjemné.“ Povídá Jeffry a pokračuje: „Pizzerie, kterou obsluhují roboti, no to je něco.“
„A ty bys nám tu techniku ani nepřál.“
„No jo, jenomže ta vesmírná loď byla naše. Kdybych přiletěl s hromadou diamantů, neřeknu ani píp, ale takhle úplně bez nálezného a ještě ji někdo čmajzne.“
„A co teda s tím kouzelným dědečkem? Napadá tě něco?“
Jeffry krčí rameny, přitom vyťukává svou objednávku na plovoucí dotykové obrazovce.
„Já myslím, že čekáme na to až ti bude trochu líp. Až začnou nějak působit dávno ztracené hormony a ty začneš i mluvit jako mladá holka, ne že tak budeš jenom vypadat.“
„Vždyť já se snažím.“ Reaguje Dora dotčeně.
Jeffry kroutí hlavou.
„Nikdy jsme vlastně nezjistili co je zač. I ti mimozemšťani se k nám chovali, jakoby nás na té základně ani nečekali. Já si myslím, že to bude jejich šéf nebo projekce z nějakého vedení. Proto si může dovolit dělat si z nás srandu a říkat jenom „íííík“ na všechno.“
„Hmm. Říkáš, že teď záleží spíš na mě, jo?“
„Mě to připadá docela logické. Má o tebe starost, abys byla v pořádku. Celé nám to přišlo sice jako náš nápad, ale podle mě jsme se nechali pěkně zmanipulovat, doručili vesmírnou loď v roce 2099 a připravili se na další akce v 22. století.“
„Já nevím, mě to připadá komplikované.“ Reaguje Dora unaveně.
„Mě právě až podezřele jednoduché.“
V tu chvíli přichází robot a pokládá na stůl dvě malé pizzy.
