Aby se Jeffry s Dorou dostali na farmu, kde by se mohli něco dozvědět, ale hlavně v klidu přespat, prohrabávají si kapsy, jestli v nich nenajdou něco cenného.
„Mám akorát nožík ve tvaru rybičky.“ Povídá Jeffry.
Dora se tváří unaveně.
„A já mám u sebe lak na nehty.“
„Teda řeknu ti, že to s námi jde s každou další výpravou z kopce. Vzpomínáš si, když si tehdy házela oštěpem jako amazonka a já jedním seknutím přeťal strom?“
„Buď rád, že nám dali aspoň něco. Příště to bude balení žvýkaček.“
„Anebo kartička s obrázkem.“
Oba se smějí.
Jeffry si prohlíží svůj nožík, jeho čepel má jen několik centimetrů, ale je překvapivě ostrá. Opodál vidí na zemi suchou větev, a tak se pro ni ohýbá a zkouší, jak je ostrý. Jedním lehkým tahem je větev na dva kousky.
„Viděla si to? Jakobych ji přeříznul nějakým laserem.“
„Tak vidíš. Určitě by nám nedali jenom krámy.“
Jeffry nasazuje nadšený výraz.
„Jenom přemýšlím co z toho pro místního statkáře. Ale půjdeme se zeptat a uvidíme, třeba nás pustí dál jen tak.“
Oba tedy pokračují směrem k farmě. Aschehrt má přes svůj věk a chatrný sluch doslova ostříží zrak, a tak už z dálky registruje dva nevítané hosty. Kolem se potulují jen lidé vyhladovělí, kteří mají zálusk na jeho dobytek, a tak si jde okamžitě pro zbraň.
„Jsem zvědavá, co dokáže ten můj lak na nehty. Hned jak si sednu a dám si aspoň sklenici vody, tak to vyzkouším.“ Pronáší Dora.
„Jen aby to nebylo něco radiokativního. Prý takhle jednou lakovaly ženské ručičky od hodinek plutóniem, aby ve tmě světélkovaly. A světélkovaly z toho potom i ony.“
„Nestraš.“
Jeffry s Dorou jsou už u farmy a bouchají na dřevěné vrata.
„Haló, někdo doma?“ Volá Jeffry.
„Stůjte, dál ani krok!“ Křičí Aschehrt.
„Promiňte, my nejsme odsud a jen procházíme. Třeba bychom pro vás za trochu jídla mohli udělat nějakou práci a potom zase půjdeme.“
„Jo jo, takové jako vy znám. A do hodiny mi zmizí všechna telata!“
V ten moment se zpoza kopce začínají ozývat hmyzí orgie. Hlasité cvrlikání, bzučení a klapání, až se návštěvníci s farmářem vůbec neslyší. Když se ozývá směrem od vrat výstřel, běží Jeffry s Dorou raději zpátky do lesa.
Asi hodinu sedí a čekají až ten kravál přestane. Dora si z dlouhé chvíle lakuje nehty a Jeffry zatím přemýšlí, co dál.
Najednou Dora vstává, zvedá ze země obrovský balvan a hází jej nadlidskou silou do dálky až někam za horizont, možná až do vesmíru.
„Téda, tomu říkám lak na nehty.“ Povídá Jeffry.
„Cože?“ Ptá se Dora.
„Říkám, že dobrý!“ Křičí Jeffry.
„Co?“
A tak zvedá jen palec nahoru, neslyší sám sebe, natož aby ho mohla slyšet Dora, vzdálená celé dva metry od něj.
Dál tedy sedí a čekají až ustane onen kravál. Jeffry si všímá, že se hmyz v dálce zvedá do výšky a zase klesá. Přitom zvesela nebo spíš vztekle, těžko říct, klepe nohou o nohu, plácají se křídlem o křídlo. A když dosednou, není ten konkrétní zvuk skoro slyšet.
Jeffry dostává nápad. Jde k Doře blíž a povídá ji nahlas do ucha:
„Myslím, že s tvou silou a mým nožem můžeme postavit protihlukovou stěnu. Pak by nás ten statkář určitě pustil dovnitř.“
„Cože?“ Ptá se Dora.
„Potom ti to řeknu.“
Dora mu věnuje akorát nechápavý výraz, a tak oba sedí a čekají, až to přejde.
–
Je podvečer. Už skoro dvě hodiny staví Jeffry s Dorou vysokou protihlukovou stěnu z masivních kmenů ve východní části farmy. Staví ji pěkně daleko, aby si farmář nestěžoval, že jsou na jeho pozemku. Ale o to účinněji ony masivní kmeny, svázané pěkně do dvou řad, hluk určitě pohltí.
Už jsou skoro hotoví, když k nim přichází Aschehrt.
„Co mi to tu stavíte?“
„Stěnu, ať vám sem nejde všechen ten rámus.“ Reaguje Jeffry co nejvlídněji. „Já řežu a Dora nosí a zabodává ty kmeny hluboko do země. Jako pěkně sehraný tým.“
„Hmm.“ Přemýšlí Aschehrt. „A to se chcete ubytovat tady v lese?“
„Nene, jak jsem říkal, chceme u vás jenom přespat a potom zase půjdeme dál.“
V tu chvíli se už Aschehrt nedokáže přetvařovat, že skutečně slyší a chápe, co Jeffry říká.
„Víte, já už jsem starý, hluchý dědek. Budete to muset vysvětlit mojí ženě, ta slyší pořád dobře. Zvu vás oba na večeři.“
„Fajn.“
„Souhlasíte?“ Ptá se znovu dědek.
„Jo JÓOO ANO.“ Křičí Jeffry s Dorou.
„No, tak pojďte.“
–
Je teplo, a tak se večeří venku. Jeffry, Dora a Aschehrt sedí v podloubí u stolu, ke kterému už jeho žena přináší mísu s polévkou. Z dálky se ozývá jen tlumené bučení krav.
Poté, co se společně seznámili, je atmosféra mnohem uvolněnější. Jeffry s Dorou už mají připravený nocleh.. ve stodole na kopě slámy. Jen v ní nesmějí ztratit nic kovového, aby to krávy nespolykaly!
Najednou uprostřed druhého chodu světélkuje na večerní obloze cosi zvláštního. Zvětšuje se to a zvětšuje, až vedle nich uprostřed dvora přistává létající talíř.
„Áá, to si přiletěli pro Ferdu.“ Povídá Aschehrt.
Jeffry s Dorou raději mlčí a jen pozorují, jak z vesmírné lodi vystupují nápadně povědomí mimozemšťané s velkými hlavami a chatrnými tělesnými schránkami. Aschehrt k nim na kolečku přiváží vysušenou mrtvolu vola Ferdy.
Poté ji společnými silami nakládají dovnitř a zase odlétají.
„Hmyz chce po nás jenom krev a mléko. Tihle zase to ostatní. Sám nevím, na co jim to může být.“ Pronáší Aschehrt zvesela.
V tu chvíli Jeffry ani Dora už nechápou, co se tady vlastně děje.