Hotovo, Jeffry s Dorou si zarezervovali mezigalaktickou vesmírnou loď a teď čekají na zprávu emailem nebo po telefonu až bude rezervace potvrzena. Ten večer jsou jako vždy v kuchyni a z ničeho nic se ozývá jedna z plastových kartiček na stole.
„Haló, tady Jeffry.“
„Ahoj Jeffry. To jsem já Hamond, vyzvedával jsem vás po příjezdu, pamatuješ?“
„Jo, jasně.“
„Dozvěděli jsme se, že si rezervujete jednu našich z lodí.“
Jeffry hledí na Doru, ta naznačuje, aby něco řekl.
„No samozřejmě, když máme tu možnost, tak jsme si s Dorou říkali, že bychom se mohli zaletět někam podívat. Minimálně domů, abychom se zeptali kouzelného dědečka s velkým krabem na hlavě co po nás vlastně chce.“
„A k tomu potřebujete vesmírnou loď s kvantovým pohonem?“
Jeffry krčí rameny.
„Hmm tak jestli nám řekne, že máme navštívit nějaké konkrétní místo, nebudeme muset ani vybalovat kufry a rovnou poletíme.“
Jeffry se přitom snaží pomlčet o tom, že kouzelný dědeček neřekne nikdy víc než „Íííík“ a potom je někam teleportuje sám. Ale takové mezigalatické vznášedlo v garáži, to se vždycky na něco hodí, uvažuje Jeffry.
Z přístroje se ozývá zvláštní smích.
„Dobře, jestli se vás potom konečně zbavíme, určitě nebude nikdo proti. Ale hned ráno nastoupíte a projdete si nezbytným školením.“ Pokračuje Hamond.
„Školení, jasně. Tak vyzvedneš nás hned zítra ráno?“
„Domluveno.“
Když Jeffry pokládá kartičku zpátky na stůl, oba s Dorou jásají.
„Vidíš, chtějí se nás zbavit, co jsem ti říkal.“
Dora se směje.
„S takovou lodí můžeme domů kdy chceme!“
„Však jistě, a až nás bude chtít někam poslat příště, řekneme, že lítáme jenom vlastní mezigalaktickou lodí. Takže už žádné bezvědomí, ani překvapivá probuzení.“
Oba se smějí.
„Jen abychom to létání zvládli sami.“
„Určitě mají i autopilota. Taková vesmírná loď se v dnešní době řídí sama. My se hlavně postaráme, ať je na ovládacích panelech utřený prach.“
„Tak to bych zvládla.“
–
Další ráno už sedí Jeffry s Dorou ve školící místnosti, na plovoucí obrazovce se už přehrávají základy astronavigace. Naneštěstí se během školení dozvídají, že jakékoliv cestování rychlostí světla znamená, že cestovatelé se dostanou do cíle rychleji, ale ve zbytku vesmíru mezitím uběhnou desítky, i stovky let.
A to je řeč jen o cestování v rámci galaxie mléčná dráha, výprava do galaxie vzdálené, může znamenat zpoždění i desítky tisíc nebo stovky tisíc let.
„To toho moc neprozkoumáme, když se vyplatí cestovat akorát v rámci naší galaxie.“ Povídá Jeffry.
„Si neslyšel? I když budeme chtít poblíž, uběhnou na Zemi třeba stovky let.“
„Já nevím, tak párset let by snad nevadilo. Ale stovky tisíc let mi už připadá dost.“
Dora kroutí nechápavě hlavou.
„A co moje děti? Víš, jak dlouho jsem je neviděla už teď? A co až začneme cestovat?“
„Teď je hlavně důležité, abychom prošli školením, dostali tu loď. Co s ní budeme nakonec dělat, o tom si ještě promluvíme, dobře?“
„Fajn.“
Dora však není z představy, že by se vzdálila z planety Země byť jen na párset let, očividně nadšená, uvažuje Jeffry.
„Stejně to bude nakonec jinak. Pokud vím, tak jsme byli ve vesmíru už jednou a vrátili se přitom, jakoby mezitím neuběhla ani vteřina.“
Dora však raději nereaguje.
–
Školení je dlouhé, poměrně intenzivní. S fyzickými testy, lety na simulátorech a základy první pomoci to trvá celkem šest měsíců, takže se během celé zkušenosti museli hodněkrát přemlouvat, aby všechno zvládli. I když nahlíží Jeffry s Dorou na celou věc každý jinak, nakonec se shodli, že bez vesmírné lodi budou vůči kouzelnému dědečkovi a jeho manýrům bezbranní.
Všechno má však šťastný konec, oba stojí po půlroce v hangáru, před vlastní vesmírnou lodí, oblečení do elastických skafandrů. První cesta směr domov. Než však vstupují dovnitř, upadají oba do bezvědomí a padají bezvládně na zem.
Jeffry se probouzí, rozhlíží se, je zase doma! Ale to je zvláštní, nevzpomíná si, že by přiletěli lodí, ani kde ji zaparkovali. Najdou ji vůbec, když je maskovaná a úplně průhledná? Ale stejně je fajn být zase doma, říká si.
Jde tedy do kuchyně podívat se, jestli se něco změnilo. Nezměnilo se nic, na židli sedí kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě a vrtá se v nudlích.
„To školení bylo docela intenzivní a ty nás potom pošleš zpátky? Máme po tom všem aspoň naši novou vesmírnou loď?“
„Íííík.“
„Já bych stejně nikam necestoval, možná ji zkusil prodat nějaké vesmírné agentuře.“
„Íííík.“
„To jsem se toho zase dozvěděl.“
„Íííík.“
Jeffry tedy zvedá mobil a volá Doře.
„Ahoj, jak jsi na tom?“
„Jak jsem na tom, představ si. Máme tu blbou vesmírnou loď u nás na dvoře.“ Reaguje Dora.
„Vážně? No ke mě by se asi nevešla.“
„Slyšíš co ti říkám? Co s ní mám teď dělat? Naštěstí jsou všichni pryč, ale co až se vrátí manžel?“
Jeffry krčí rameny.
„Řekneš, že je to součástka do elektrárny a musel jsem ji zatím nechat složit k tobě, protože jinde nemáme místo.“
„Tak dobře a kdy přijedeš?“
Jeffry by si po náročné cestě zašel nejradši do baru dát pár piv a pak se pořádně vyspat.
„Zastavím se až zítra dopoledne, ať je to autentické.“
Tím je rozhovor u konce. Dora není z vesmírné lodi, ani představy, že by někde cestovala celé stovky let, očividně stále nadšená. Naopak to vypadá, že by na všechno nejraději zapomněla.
A tak Jeffrymu dochází, že bude muset odletět sám a až jemu uběhne pár okamžiků, zatímco na planetě Zemi to budou kvůli zrychlenému času celé desítky let, možná tu Dora už nebude, ale hlavně tu nebude ani kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě.