O několik měsíců později je z Altena už zkušenější profík, který už ví i to, ve které budově se přebírají balíky a pošta. Chytré rozhodnutí ve stylu „work smart not hard“ se střídají s nicneděláním už tak elegantně, že má Alten v práci sem tam i čas na to přečíst si nějakou knížku.
Navíc se k tomu všemu začíná rozmáhat trend práce z domova tzv. „home office.“ S takovým stylem práce většina lidí samozřejmě ochotně souhlasí, takže se od jistého dne kancelář střídavě vyprazdňuje a naplňuje, až je většinu času úplně prázdná.
To je potom chvíle vhodná právě třeba na čtení. Například o Černobylské katastrofě, kde se po jaderné havárii jedno městečko úplně vylidnilo také. Jenže Altenovi po několika dalších měsících začíná docházet, že tento nový „bonus“ taky může znamenat minimální přírůstek k jeho už tak skromnému nástupnímu platu.
K tomu se k němu dostávají jak si různými triky zajistit aktivní kancelářskou práci, a přitom pracovat třeba na zahradě. To se položí myš na novinový papír a když je to jedna z těch levnějších, tak potom na obrazovce sama mihotá.
„Takže se ti nezapne na notebooku spořič a vypadá to, že pořád něco děláš.“ Povídá jeden člověk na kuřárně: „Ale mobil na zahradu sebou, jinak prošvihneš důležitý mail nebo zprávu v Teamsech a je průser.“
Alten však odjakživa chodí do práce, aby vydělával peníze. Takže představa, že bude se současným platem praktikovat nějaké triky s myší jen proto, aby si mohl nasadit na zahradě jahody, se mu zrovna nezamlouvá.
Jenže co se dá dělat. Alten tedy dál vytrvale dochází do kanceláře, sem tam nějaký důležitý meeting, potom dobrý oběd v kantýně, na kterou každý nadává. No a po čase a asi deseti přečtených knihách v kanceláři, jakoby se dojem z některých kolegů a mnoha náhodných kolemjdoucích, docela měnil.
Tedy hlavně ze zaměstnanců, kteří zde v automobilce pracují už 10 nebo 15 let. Chodí k tomu svému a vykonávají svoji práci úplně automaticky. Už je nezajímá ani zvýšení mzdy, ani další vyhlídky v kariéře. Prostě tohle je moje, to dělám a dělám to už 15 let.
Jako v jednom filmu o pirátech, kteří se plaví celý svůj život, jsou už obrostlí různou mořskou havětí a když jdou spát, tak jdou přirůst k trupu lodi. No, to je pěkné, myslí si Alten. Co by se tak dalo udělat, abych měl nějaký kariérní postup alespoň já?
V chodbě u vrátnice visí nástěnka. Na nástěnce pracovní místa, která jsou k dispozici. Jeho místo tam visí také, do kanceláře totiž Wulfa hledá další členy týmu. Ale po několikerém ohledání to vypadá, že jde o jedno z nejlepších míst v celé továrně. Nic moc lepšího, než to, co už dělá, na nástěnce nevisí.
Alten tedy dál spokojeně pokračuje v návštěvách kanceláře. Až to jednoho dne začíná být Wulfovi zvláštní.
„A co ty, nebereš si home office?“ Ptá se Wulfa.
„Jako že bych šel domů a mezi meetingy sázel třeba ředkvičky.“ Reaguje Alten.
Wulfa krčí rameny.
„Třeba. Podle pravidel máš nárok na home office každý druhý týden. Tak bych potřeboval, abyste to všichni dodržovali. Je to dobrovolné, ale tak trochu povinné.“
„Je mi to jasné. Každý den tady musí být akorát dělníci, jinak my ostatní v pohodě klidně z domu.“ Povídá Alten.
„Přesně tak, tvoje žena bude určitě ráda, uvidíš.“
„Jo, že doma udělám nepořádek ještě předtím, než se z práce vrátí ona.“
Oba se smějí.
„Tak na kdy si bereš home office a kdy budeš mít vyřizování tady, třeba už příští týden, víš?“ Ptá se Wulfa.
Altenovi se v ten moment před očima už ztrácí vyhlídka na lepší plat i levný a dobrý oběd v závodní jídelně.
„Jo, já si to tady projdu a v pohodě, pošlu ti rozpis mailem. Já si taky myslím, že se home office na ledacos hodí, tak jestli můžu, bylo by super, kdybych mohl i já.“
Wulfa vypadá nadšeně.
„Hlavně pamatuj, máš se pořád ještě co učit, takže kdykoliv budeš mít otázku, přijeď do kanceláře, za mnou nebo za kýmkoliv s kým spolupracuješ. Kolik máš teď vlastně projektů?“
„Helmundovy bývalé projekty jsem už dokončil, tak mi zbývá jeden.“
„Fajn. Tak pokračuj, už se rýsuje několik dalších. Ty budou zajímavé, tak ti po meetingu s globály jeden vyberu.“ Vysvětluje Wulfa ochotně.
Oba se zdvořile usmívají.
„Jo a ještě jsem se chtěl zeptat jak je to tady se zvyšováním platu? Já myslím, že jsem se už docela zapracoval..“ Pokračuje Alten.
„Potřebuješ víc peněz? Na něco konkrétního?“ Usmívá se Wulfa.
„Jako tak, já si myslím, že na smlouvě na neurčito by mělo být o takových 20% víc.“
„Tolik? To tu nemá nikdo. Ale víš co, zajdu na HR a něco vymyslíme.“
Wulfa poté bere svůj notebook ze stolu a spěchá na meeting.
„Takže za stejné peníze a bez obědu.“ Pronáší Alten do prázdné kanceláře.
Není však důvod ke špatné náladě. Ve zprávách totiž firmy stále krachují, zisky se tenčí, hranice se zavírají, takže založit si na dvoře před domem takovou zahrádku s jahodami a ředkvičkami, najednou nezní tak úplně špatně, přemýšlí Alten.
Cestou domů se tak zastavuje v místním supermarketu, kde si vzpomněl, že je jedna sekce pro zahrádkáře, kterou nikdy nenavštěvoval. Musí však být docela populární, protože je obrovská.
Dají se zde koupit hnojiva, lopaty, rýče, zahradní hadice, semena a sazenice různého druhu. A že je takové velké zahradnictví zrovna vedle továrny, připadá Altenovi najednou docela užitečné.