Jeffry a Dora jsou dva dobrodruzi, které posílá kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě na různá fantastická místa. Uběhlo už téměř celé století, píše se rok 2100 a kouzelný dědeček je pořád tady, Jeffry taky a nechybí ani Dora.
Jak je to možné? Co se týká vysvětlení, je kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě docela skoupý na slovo. Neumí totiž mluvit, jenom jaksi výská nebo íká. Nedá se to ani popsat, natož aby někdo uvěřil, že jde o skutečnost.
Jeffry právě připravuje oběd. Má se za ním zastavit Dora, kterou tyhle výpravy stály celý její společenský život. No, peníze na kontě jsou taky příjemné a fakt, že už jednou zestárla a později zase omládla na 22 let, všechny problémy docela omlouvá.
Kouzelný dědeček zatím sedí v kuchyni, před ním je na stole miska s nudlemi a on se v nich hůlkami vrtá. Nejí je, jenom se v nich vrtá.
„Tak a za chvíli přijde Dora. Doufám, že ji bude smažené kuře chutnat. Nejsem žádný extra kuchař, ale udělal jsem i gaspacho.“ Povídá Jeffry.
„Ííík.“ Reaguje kouzelný dědeček.
„Je docela dobré, že jsi na nás počkal a neposíláš nás na další výpravu jen tak bez varování.“
„Ííík.“
„Stejně je to paráda, máme 22. století. Všechno kolem je tak moderní a umělá inteligence všudypřítomná. Už ani nemusíme nakupovat, stačí všechno naučit Siri a už to jede.“
„Ííík.“
Jeffry cítí něco jako vděčnost, a tak pokračuje ve vaření bez dalších poznámek. Po chvíli přichází Dora.
„Siri tě pustila? To je fajn.“ Pronáší Jeffry.
Dora se s Jeffrym chvíli objímá a potom si sedá ke stolu naproti kouzelného dědečka.
„Ahoj.“
„Ííík.“
Dora se snaží gestem ruky otevřít dědečkovo menu, aby se podívala, jaká další výprava je k dispozici, ale nedaří se jí to.
„Co je? Už to má zase zablokované?“ Ptá se Dora.
„Ííík.“
„Právě proto jsem tě pozval. Nevím, jestli není třeba rozbitý.“
„On přece není věc, musí to nějak jít.“
Dora zběsile mává rukou, ta prochází skrz hologram, ale vyvolat žádnou nabídku se jí nedaří.
„Chceš křidýlka nebo stehýnko?“ Ptá se Jeffry.
„Mě je to jedno, vyber si.“
„Ííík.“
„Zajímalo by mě, proč reagoval zrovna teď. Když má před sebou nudle, ze kterých si za sedmdesát let ani neuďob.“
Dora usilovně přemýšlí.
„Třeba má smysl pro humor, co víš?“
„Ííík.“
„Áááá, vtipné.“
Oba se smějí.
„Ííík.“
Najednou se Jeffry s Dorou kácí k zemi a oba jsou rázem v bezvědomí.
–
Jeffry se probouzí na lodi, menší výletní plachetnici, která pluje klidnou řekou. Řeku obklopuje les, černý prales, na který ještě lidská ruka nesáhla. Tedy podle všeho, protože stromy v něm sbírají doslova každý foton světla a celá zem je tak zahalená ve věčném šeru.
Jeffry jde tedy po palubě, aby našel Doru. Ta leží v podpalubí.
„Jsi vzhůru?“
Dora se po chvíli probouzí.
„Neříkej mi, že..“
„Přesně tak, udělal to zase. Bez varování.“ Povídá Jeffry.
Dora kroutí hlavou.
„A kde to jsme?“
„Pojď se podívat. Plujeme po řece. To bude zase něco extra.“
Oba se chvíli rozhlížejí.
„Taky nás mohl aspoň nechat se najíst.“ Povídá Dora.
„Že? Já se dělám s obědem a bum, najednou pluju po řece. Máš něco po kapsách? Nějaký magický předmět?“
„Mám zapalovač.“
Dora zkouší, jestli funguje. Zapalovač v okamžiku hoří intenzivním bílým světlem. Když do něj Dora fouká, její dech se mění v proud plamene.
„Wow, pozor ať něco nezapálíš.“
„Užitečná věcička.“ Reaguje Dora. „A co máš ty?“
Jeffry vytahuje z kapsy malou plastovou kačenku.
„Kačenku do koupele, to se mám.“
Oba se smějí.
„Zkusím ji hodit do vody, co to udělá.“
Jeffry opatrně pokládá kačenku na hladinu. Ta se potápí a na jejím místě vyplouvá z pod hladiny velký trojhlavý drak.
„A do prdele.“
Jeffry s Dorou stojí jako opaření a čekají, co se bude dít. Drak k nim sklání jednu ze svých hlav.
„Ehm.. proměň se zpátky na kačenku.“ Povídá Jeffry.
Drak se v okamžiku transformuje nazpět do podoby malé kačenky.
„Taky praktická věcička. Hned se cítím bezpečněji.“ Reaguje Jeffry.
„A co teď?“
Jeffry s Dorou hledí zamyšleně po proudu řeky.
„Podívám se, jestli je tady něco k snědku.“
–
Jeffry s Dorou plují po řece už několikátý den. Scenérie okolního černého lesa se přitom nemění a nevypadá to, že by měla řeka každou chvíli končit.
Naštěstí objevili na palubě malý přehrávač a solární panely, takže si alespoň pouštějí hudbu a filmy.
„Stejně je to zvláštní, takhle si plout po řece. Času máme přece dost.“ Pronáší Jeffry.
„A co bys chtěl dělat? Já takhle jednou v sedmdesátých letech, když byly moje děti už dospělé, najednou nevěděla co s volným časem. A tak jsem začala číst.“
Jeffry hledí na Doru v těle 22ti leté dívky.
„Hmm, když jsem ptal kouzelného dědečka, co to vlastně děláme, tak mi samozřejmě neodpověděl. Ale už jsem tak nějak vydedukoval, že chodíme na výpravy v podstatě jen kvůli tomu, že je to možné.“
„Co je to za hloupý důvod?“ Ptá se Dora.
„Myslím, že tím kouzelný dědeček něco demonstruje. Ne jako nám, ale všem ostatním, celému světu.“
„To je fajn, akorát by přitom nemusela být taková nuda.“
Oba dál hledí po proudu řeky. Najednou se děje něco zvláštního. Barva vodní hladiny se mění na červenou. Za lodí se v dálce objevuje oblak tmavého kouře.
„Vypadá to, že plujeme pryč od pěkného průseru.“ Povídá Jeffry.
„Nechceš použít kačenku, ať se tam zaletí podívat?“ Ptá se Dora.
„Dobrý nápad.“
Jeffry hází kačenku do vody a povídá drakovi:
„Zaleť se tam prosím tě podívat. A cestou zpátky něco vezmi. Nějakou věc, která nám řekne, co se tam děje.“
Drak rychlým švihem vyskakuje z vody a jeho obrovské tělo už letí směrem k oblakům kouře. Když po hodině přilétá zpátky, drží v tlamě nějakého muže.