Mozgur se probouzí ve své bahenní lázni. Jde o brouka a je obrovský. Za posledních několik let nabral na váze, a přitom je stále ještě naživu. Už zažil dvě generace larev, které vychoval a vypustil do světa. Jenže on je stále tady a ještě nezemřel.
Je si moc dobře vědom světa, ve kterém i se svou skupinou žije. Zná i skupinu ještěrek, zná Curondora, zná i lidi a ony zvláštní tvory s vyspělou technikou a létajícími talíři. To on posílá hlídky za Aschehrtem na farmu, pro krev a mléko.
Všechen hmyzí život díky tomu jenom vzkvétá. Z celého dne má nejraději odpolední tance. Myslí si totiž, že tak dopomůže k vývoji všeho hmyzstva, které zde žije. Potrava se dá přece shánět i jinak, než neustálým hledáním. A dá se konzumovat i plánovaně a ne okamžitě a hned.
A tak se diví, že ještě nezemřel a čeká na jakékoliv zlepšení kognitivních funkcí dalších členů hmyzí společnosti. To se kupodivu zatím příliš nedostavuje.
Když se u něj začínají objevovat Jeffry s Dorou, nechává je sledovat. A vůbec netuší, proč jim ti dva připravují potravu. A jak to vůbec dělají? Mozgur v takových chvílích lituje, že se jeho vědomí probudilo zrovna v těle ošklivého, obrovského brouka. Jakoukoliv výměnu informací s jinými tvory to totiž automaticky vylučuje.
Kdo by se bavil s tvorem, který má místo malých úst se zuby, jako oni, obrovskou tlamu s tesáky? Jediný, kdo s Mozgurem kdy komunikoval, byl Curondor, a to se ještě málem pozabíjeli.
Proto hledí docela překvapeně, když se jednou Jeffry s Dorou procházejí uvnitř za hradbami jejich močálu. Kráčejí pomalu, tleskaje a opatrně překračují hmyzí trus a bahno.
„To jsou hovada, oni si normálně serou pod nohy a ještě se po těch sračkách normálně procházejí, jakoby nic.“ Pronáší Jeffry.
„A co tu vlastně hledáme?“ Ptá se Dora.
Oba si přitom přidržují nos, všudypřítomný zápach začíná být nesnesitelný.
„Nějakého šéfa, každá komunita na téhle planetě měla zatím nějakého šéfa. Tak ho budou mít i brouci, aspoň doufám.“
„Já ti nevím, ten bude zavrtaný někde pod zemí. A jak s ním chceš vůbec mluvit, když nikdo z nich nemluví?“
Jeffry krčí rameny.
„Absolutně netuším.“
V ten moment se před nimi objevuje obrovský brouk, připomínající chodící, šestinohé želé. Je to Mozgur a je nejen obrovský, ale patrně i hodně starý, protože se na jeho těle vyskytují různé cysty, škrábance a zacelené jizvy. Je jimi doslova posetý.
Mozgur před nimi nadzvedává jednu nohu a čmárá s ní do bahna. Jeffry jde blíž, aby se podíval. Jde o jednoduchou kresbu dvou postaviček.
„To jsme my?“ Ptá se Jeffry.
Mozgur nereaguje, jeho tympanální membrány vnímají jen silnější vibrace. Jeffry jde tedy o něco blíž a načrtává prstem obrovský balvan na šesti nohách. Snaží se tak nakreslit Mozgura, ale moc mu to nejde.
Mozgur si v tu chvíli uvědomuje, jak ošklivý pro tohoto dvounohého tvora asi je. Střídavě pozoruje svoji kresbu dvou tenkých postaviček a obrovský chodící balvan, který nakreslil Jeffry.
Následující konverzace připomíná komplikovanou hru s obrázky. Jeffry nejdříve kreslí strom, poté jak se strom kácí a leží na zemi a poté přimalovává malé červíky, větší a ještě větší. Mozgur však asi nechápe, co má na mysli.
„Nechceš mu to vysvětlit ty?“ Ptá se Jeffry.
Dora unaveně vydechuje. Mozgur přitom dál stojí a sleduje podívanou. Něco tak vzrušujícího snad v životě nezažil. Jak jeden obrázek střídá druhý a dohromady dávají děj. Jde o úplně jiný druh zábavy než je tanec. Je to intelektuálně stimulující, svěží a nové. Kdyby se naučili kreslit a skládat děj všichni, určitě by se probudilo vědomí i v někom dalším. V dalším broukovi nebo masařce, ani cvrček by mu nevadil, hlavně kdyby měl kamaráda.
Když Dora načrtává do bahna stejný děj, o rostoucích červech na spadlém stromu, Mozgur ji pomalým, rozvážným gestem zastavuje a kreslí velké X.
„Co to znamená?“ Ptá se Dora.
„Já nevím, asi to nechce dělat.“
V ten moment se Mozgur otáčí a odchází pryč. Jeffry s Dorou po cestě za hradby přemýšlejí, co asi udělali špatně. Jenže za hradbami už vidí, jak obrovský roj brouků kácí jeden strom za druhým. A ihned poté upadají do bezvědomí.
–
Jeffry se probouzí doma, už je zpátky! A kde je Dora? Tu transportovali určitě taky přímo až domů. Její rodina určitě nebude nadšená z toho, že zmizela na tak dlouho, ale to už je riziko povolání dobrodruha, říká si Jeffry.
Zvedá se z tedy gauče a jde do kuchyně zkontrolovat, jestli je u něj pořád hologram kouzelného dědečka s velkým krabem na hlavě. Je tam, sedí u stolu a vrtá se v nudlích. Nejí je, jenom se v nich vrtá.
„To byla teda pěkně komplikovaná akce.“ Povídá Jeffry.
„Íííík.“
„Hlavně ty klystýry a zdravotní vyšetření u mimozemšťanů, jedna báseň.“
„Íííík.“
„A kde to vlastně bylo, kde bychom takovou planetu mohli najít?“
„Íííík.“
„No jo vlastně, s tebou si moc nepokecám.“
„Íííík.“
Jeffry chvíli zpracovává všechny nové zážitky. Poté zvedá telefon. Ten je vybitý, tak jej dává do nabíječky a… funguje! Aspoň že tak. Tyhle iPhony jsou proti stárnutí alespoň trošku odolné. Telefon po chvíli načítání ukazuje zvláštní datum, je říjen roku 2100. To znamená, že byli pryč celý rok!
„To si děláš prdel, to jsme tam byli celý rok?“
„Íííík.“
Jeffry rychle kontroluje, jestli má stále aktivní bankovní konto, po množství různých aktualizací softwaru zjišťuje, že bankovní konto stále má a za celou tu dobu na něm přibyl slušný obnos peněz.
„Děkuji a nemáš zač, dědku.“
„Íííík.“