Po prohlídce celého komplexu oněch inteligentních tvorů končí Jeffry i Dora opět v izolované místnosti, kde absolvují celou řadu zdravotních prohlídek a psychologických testů.

Když už to trvá celý měsíc, začíná Jeffrymu docházet trpělivost. A po dalším z náročných dnů povídá Doře předtím, než ulehnou:

„Nechtěl bych tě znervózňovat, ale podle mě jim k plnění té databáze stačí asi jakákoliv zvláštnost. A dokážou se tím bavit donekonečna.“

„Proč by mě to mělo znervózňovat?“ Ptá se Dora.

Jeffry krčí rameny.

„Sice máme krásně pročištěné střeva i krevní oběh, ale už to trvá měsíc.“

„Takže by nás odsud už nepustili?“

Jeffry se tváří co nejklidněji dokáže.

„Holex to přece říkal sám, nejdůležitější je plnit databáze a asi je jim celkem jedno jakými blbostmi. Tuhle jim přišlo náramně zajímavé, že mám výpadky paměti a strávili jsme čtyři dny zjišťováním, jestli si pamatuju názvy měst, lidské tváře, různé druhy brouků a pořád dál a dál, jako s cvičenou opicí. Docela mi to už leze na nervy.“

„Hmm, chápu.“ Reaguje Dora. „Mě zase ukazovali obrázky chlapů, nejdříve takové orangutany, až byli štíhlejší a štíhlejší a zkoušeli se ptát, jestli by jsem se vyspala i s mimozemšťanem.“

Oba se smějí.

„Do čeho jsme se to zase zavrtali?“ Ptá se Jeffry.

„Ale svoje zbraně přece pořád máme.“ Namítá Dora.

„No jo, ale já bych s nimi chtěl vyjít po dobrém. Kdybychom začali bojovat i s nimi, budou z toho na téhle planetě akorát jatka. Kdo potom ještě zbývá? Hmyz, ten na nás zaútočil rovnou, tamti ještěři nebo reptiliáni taky.. žádného dalšího spojence už nemáme.“

„Hmm.“

„Leda farmáře Aschehrta.“

Oba se smějí. Poté už ale usínají, protože je hned ráno v 6:00 čekají testy všech tělních tekutin a magnetická rezonance.

Odpoledne navštěvuje Jeffryho s Dorou při obědě Holex. Sice považuje už za zbytečné mluvit s nimi osobně, ale když si ho zavolali, tak z jemu neznámého důvodu nakonec přišel.

„Co byste si přáli?“ Ptá se Holex rovnou.

„Vymysleli jsme plán.“ Pronáší Dora.

Jeffry s Dorou se před setkáním shodli, že by měli jít rovnou na věc a znít přitom trochu stupidně, protože nic jiného od nich Holex ani nečeká.

„Dva lidi, to je pro takovou databázi chabý vzorek. Přitom vám jich na téhle planetě pobíhají tisícovky.“

„Jenomže ti nejsou tak zajímaví.“ Namítá Holex.

„A když se dají dohromady, ještěři je zase rozpráší, a jdou bydlet do jeskyní.“ Doplňuje ho Jeffry.

To už nezní tak docela stupidně, myslí si Holex.

„Tak nás napadlo.“ Pokračuje Jeffry. „Že bychom mohli naučit ještěří civilizaci, jak se pěstuje a šlechtí taková hmyzí farma. Chápeš, aby nemuseli pro kus žvance chodit na lov, ale jen si pěkně nacpali žaludky. Možná by byl potom pokoj.“

„Hmm, a jak byste to chtěli udělat?“

Dora se usmívá.

„To ještě nevíme, ale s vaší databází a s vaší pomocí by to určitě šlo. My oba jsme nezničitelní, tak mezi ně klidně můžeme, i kdyby nás napadli.“

Holexovi přitom probíhá hlavou, že je při každém odběru krve potřeba, aby drželi injekční stříkačku vlastní rukou, jinak se o jejich kůži zlomí.

„Dobře.“ Souhlasí Holex.

Jeffry s Dorou na něj překvapeně hledí.

„Mít k dispozici větší vzorek, s větším počtem lidí je lepší, to sedí.“ Pokračuje Holex.

Najednou, jakoby mu něco došlo, se rychle zvedá od stolu a odchází.

„Co jsem ti říkal.“ Povídá Jeffry. „Stačí znát motivaci pachatele, sice jsem přečetl zatím jenom jednu detektivku, ale bylo v ní úplně všechno potřebné.“

Oba se smějí.

Ovšem, jak už to chodí, jsou i dva mizerné vzorky lepší, než žádný. A tak se na programu Jeffryho s Dorou v následujících týdnech nemění nic, kromě návštěv centrálního dispečinku, kde už alespoň probíhá plánování, jak by se dala taková hmyzí farma vyprojektovat.

Tedy ovšem až po všech zdravotních a psychologických testech, které se v rámci plnění stávající databáze nemění. Plánování hmyzí farmy probíhá zásadně až poté, ve volném čase.

I jiskřička naděje je však pro naše hrdiny stále mnohem lepší, než žádná. Planeta, kde je na prvním místě u všech tvorů hlavně nenasytnost. Jedni jsou nenasytní po krvi, druzí po boji a třetí po plnění databáze informacemi. Co jiného se dá dělat, dochází Jeffrymu.

A sledovat při podobném rozpoložení jednoho z mimozemšťanů s obrovskou hlavou, jak vysvětluje projekt, kde se budou pást cvrčci, a kde budou klapat brouci dřívkem o dřívko, to už vypadá mnohem pozitivněji.

Večer mají Jeffry s Dorou alespoň chvilku, aby si mohli o všem popovídat.

„Teda, já jsem tak utahaná.“ Povídá Dora a skáče ze sprchy rovnou do postele.

„Já taky, nechápu, kde berou všichni tu energii. Planeta napůl džungle, napůl smetiště a všichni jedou celý den na 120%, až mají klouby rozpálené doběla.“

„Víš, co mi dneska Holex říkal? Že jsem sice o takových 10 000 let v evoluci pozadu, ale že by si dal říct.“

Oba se smějí.

„No jo, on je tady velký šéf. Však zkusit se má všechno, ne?“

„Si blbý.“

Jeffry se tváří chápavě.

„Jsme to s tím tvým omlazováním možná trochu přehnali. Ale zase se Holex s námi oběma díky tomu baví docela normálně. Kdybychom tu byli místo toho dva kluci, tak si piš, že už bychom byli natažení támhle na skřipci, a jenom by do nás dloubali, vytrhávali nehty a počítali, za jak dlouho dorostou.“

„Nestraš.“

„To si piš.“