Další dny ubíhají poměrně bez komplikací. Poslední dialogy, které Kevin s Polymorfy vedl je patrně uspokojil do té míry, že se zase přeorientovali na svůj standardní „dekádový“ režim, kdy čekají klidně tisíc let, než se stane něco zajímavého.
Normální člověk, který se nikdy neocitl na okraji společnosti, navíc ani neocení úplně běžné věci, jako spát v čisté posteli, během noci je přitom úplné ticho, nikdo nenaříká ani neřve jako ve vězení. Ráno potom žena připraví míchané vajíčka se slaninou, i když je venku zima, není zima uvnitř. V koupelně se dá vybrat mezi sprchou a vanou, v umyvadle ani pod ním nejsou něčí zvratky ani chuchvalce chlupů kdoví ze které části těla. A tak by se dalo pokračovat.
Jde o druh vnímání, které člověk získá po extrémních událostech, při kterých přestává vnímat obsah a soustředí se hlavně na formu. Při poslechu hudby tak není důležité jakési její sdělení nebo jak působí na ostatní, ale to jak je komponována. Při povídání s někým druhým není už tolik důležité o čem je řeč, ale jaký má rozhovor atmosféru.
Kevin už ví, že mu bude trvat dlouho, než zase začne přemýšlet jako normální člověk. Jenže právě v tu chvíli začíná vyzvánět jeho telefon. Pracovník telemarketingové společnosti se představuje jako account manažer mezinárodní investiční společnosti.
„Chtěl bych se s vámi pobavit o vašem účtu, jehož registraci evidujeme v našem systému.“
„Já u vás žádný účet nemám, nemám zájem, nashledanou.“ Reaguje Kevin.
A ihned zavěšuje. Následujících několik minut mu opakovaně volají různá neznámá čísla, na které nereaguje.
Kevinovi to připadá podezřelé. Jak je možné, že mu volá nějaký telemarketér, když přitom svoje číslo zatím nikde neuváděl, jenom v bance? To bude možná ono, banka prodala jeho číslo další straně, myslí si Kevin.
Jenže o pár hodin později volá někdo další.
„Dobrý den, potřeboval bych mluvit s paní Ptáčníkovou.“
„Máte špatné číslo, naschle.“
Kevin v ten moment už ví, že by měl jít ven podívat se po okolí. Zvláštní, ale dost to připomíná komunikaci s místními tajnými službami ještě když měl v Libavé vesmírný program. A taky že ano. Kevin si sedá do svého nového auta a jede na benzínku, kde stojí policejní auto. Strážníci samozřejmě jakoby nic, možná mají jenom nahlášeno hlídkovací stanoviště. Kevin si tedy objednává kávu do kelímku a jeden hotdog.
Chvíli sedí v autě a dává si svačinu, když najednou policejní auto odjíždí a vedle něj parkuje muž v rezavé Škodovce.
„Zdravím, kam jedete?“ Ptá se muž.
„Do Pelhřimova.“ Povídá Kevin.
Muž takovou odpověď očividně nečekal.
„To jste z daleka, já jedu na sjezd strany. Podle poznávací značky jsem myslel, že jste zdejší.“
„To musíte mít obrovskou trpělivost. Já když sedím na nějaké schůzi, tak slyším trávu růst.“
Muž se směje, vřele se s Kevinem loučí a odchází do prodejny. Kevin právě dojedl a dopil kávu, a tak hází kelímek do koše a odjíždí. To, co se právě stalo vypadá jako normální rozhovor mezi dvěma náhodnými kolemjdoucími, ale Kevin už ví, že šlo o politický nábor.
–
Kevin, Joane a Polymorfové, kteří vypadají jako manželský pár, podobný Kevinovi a Joane právě obědvají. Kevin přitom vypráví, co se mu dnes ráno přihodilo.
„Takže už to zase začíná.“
„A co vlastně?“ Ptá se Joane.
Kevin krčí rameny.
„Předtím těm tajným službám vlastně stačilo, abych vždycky na něco kliknul nebo něco sledoval no a teď z principu, z obavy aby se neopakovaly staré časy, hledám na internetu jen nezbytné věci a nesleduju vůbec nic. Žádné zpravodajství, novinky, raději nic. A stejně jen co mě pustili z vězení a nějak zjistili, že jsou Polymorfové zase tady, začínají navazovat komunikaci takto oklikou.“
„Tenkrát to i mě přišlo zvláštní. Jen je neber moc vážně.“ Povídá Joane.
Kevin si dobře vzpomíná na dobu, kdy všechno, co se odehrávalo v televizi, mělo něco společného s tím, co dělá. A jak Joane nemohla vydržet pohled na něj, ani na to jak se všechno hroutí.
„No problém je v tom, že předtím když to s tím politickým náborem přeháněli, úplně stačilo vypnout televizi, notebook a mobil a byl zase klid. Já myslím, že už všichni dávno pochopili, že nejsem pro podobné naznačování úplně vhodný materiál, tedy až do dnes.“
„A co jsi udělal?“
„Právěže nic, kdykoliv to vypadá, že bych mohl nějakým pohybem, gestem nebo zájmem o cokoliv veřejného vyslat jakýsi prazvláštní vzkaz, jako že mi tenhle ujetý druh komunikace vyhovuje, tak si to ještě rozmyslím a neudělám raději nic. Všechno, na co klikneš na internetu, zapneš nebo otevřeš je zaregistrováno v nějakém logu, že jo. A pro tyhle lidi s jejich převráceným vnímáním to automaticky znamená, že jsem chtěl vyslat nějaký vzkaz, protože oni jsou autorita a já se tu jen protloukám se dvěma mimozemšťany.“
Joane z hluboka vydechuje.
„Máš pravdu, už to zase začíná. A co na to vy dva?“
„Dali jsme Kevinovi dostatek času, aby si všechno rozmyslel.“ Povídá žena.
„Aby si všechno promyslel. Hlavní je držet se plánu.“ Povídá muž.
„Jakého plánu?“ Ptá se Joane.
„Teď bude v plánu vrtat do země dokud nenarazíme na diamanty.“ Reaguje Kevin. „Fakt, že s tím souhlasili asi znamená, že tu technologii budou jednou lidi ve vesmíru potřebovat.“
„Co???“
Kevin se směje.
„Vidíš, jak je to všechno komplikované? Prostě jde o to, aby byl budoucí temný vesmír rozzářen biologickou přítomností, až tady nebudou žádné slunce ani supernovy, budou si lidé nebo nějací další tvorové vyrábět energii sami. To je jejich sen, neptej se mě proč. A důlní zařízení k tomu asi patří, no.“
„A proto tě kontaktují lidi z vlády, jo?“
Kevin krčí rameny.
„Oni mají nějaké svoje ambice mezi sebou. Těžko říct proč. Horší je, že teď už jim nemůžu vyslat žádný vzkaz mlčením, když už dávno mlčím. Měl jsem to líp promyslet.“