Jeffry s Dorou stojí venku před vstupem do podzemí a čekají, až pro ně přiletí létající talíř, jakoby si objednali Uber taxi. A zatímco po chvíli odlétají pryč, plní ještěrky vstupní chodbu těžkými kameny. Od téhle chvíle mají zavřeno.

Pozemšťané si mysleli, že jen naplní zásoby, absolvují možná krátký briefing a poletí zase zpátky. Jenže místo toho dostávají hektolitry čistící tekutiny, a zatímco se pročišťují a vyprazdňují, následuje série dalších a dalších testů a vyšetření.

Zpátky ke vchodu do podzemí ještěrek se dostávají až o dva měsíce později, kdy Holex onu „krátkou sérii zákroků“ ukončuje.

„To byl teda pěkně idiotský nápad jít doplnit zásoby zrovna k nim. Jsem mohl čekat, že to nebude jen tak.“ Pronáší Jeffry.

„Aspoň to už máme za sebou.“ Reaguje Dora.

Přitom se oba procházejí a zkoumavě prohlížejí kudy dovnitř do podzemí.

„Já myslím, že to bylo tady, ale místo vchodu je tu už jen hromada kamení.“

Dora se rozhlíží po okolí.

„A nikde ani noha, ani ještěrčí ocas, všiml sis?“

„Co teď? Zpátky na základnu už neletím, ani náhodou.“ Povídá Jeffry.

A tak jen chvíli postávají a přemýšlejí, co dál.

„No jestli se zabarikádovali a už nebudou pořádat nájezdy na hmyz, ani na lidi, tak máme v podstatě splněno a můžeme domů.“

„Ale jsme pořád tady.“ Reaguje Dora.

„Že jsou ta zadání vždycky tak nejasná.“

Následuje vzpomínání na Zemi, a jaké to bude být zpátky, i když technicky vzato až v roce 2100, ale s penězi na kontě.

„Já měla dobrý život, prožila jsem na Zemi celé století, takže mě je už celkem jedno, jestli se vrátím za měsíc anebo až za rok. Ale ty už nám stárneš, kolik je ti vlastně let?“

„Bude mi 30.“

„Jejda, ty jsi štěně.“

„Hmm, ale díky regeneraci vypadáš mladší, než já.“

Oba se smějí.

„Taky se cítím MNOHEM lépe. Nejhorší je to po padesátce, to tě začnou bolet všechny klouby a každý rok se to už jenom zhoršuje.“

Dora je už 93 let stará, ale díky omlazující kůže v jedné z vesmírných lodí vypadá zase na 20. Nutno dodat, že většinu života prožila ve svém starém těle, a tak když začne vzpomínat, trvá ono vzpomínání taky docela dlouho.

Když je o půl hodiny později Dora se vzpomínkami prozatím hotová, rozhoduje se Jeffry, že půjdou pěšky za starým známým Aschehrtem do hovězí farmy.

Když se asi po hodině chůze přibližují k údolí, kde se farma nachází, slyší už z dálky rámus od hmyzích sousedů. Burácení křídel, klapání nohou o sebe a o všechno v okolí..

Protihluková stěna, kterou za farmou nedávno postavili, stále drží, ale jakoby byla její část už pryč. Když jsou oba o něco blíž, vidí, jak se dřevěná stěna prohýbá pod obrovitými červotoči.

„No jasně, postavíš jim do cesty suché dřevo, a už se na něm někdo pase.“ Povídá Jeffry.

„Fuj, co to je? Nějací roztoči nebo co.“

Najednou ke stěně přichází dvacet, třicet hladových brouků a většina červotočů je na místě snědena.

„A hele.“

„Napadá tě to samé, co mě?“ Ptá se Dora.

„A co jako?“

„Přece zařídit takovou hmyzí farmu i pro hmyz.“

Jeffry se škrábe na hlavě.

„A nebude to potom něco jako kanibalismus?“

„Možná.“

Mezitím jsou už ve farmě, kde je Aschehrt hlasitě vítá.

„Nazdar, mládeži. Dlouho jste se neukázali, až jsem o vás měl trochu starost.“

„Dobrý den, nějak jsme si už poradili.“

„Co?“

„Všechno v pořádku!“ Křičí Jeffry.

„Ach tak, to jsem rád. Za hodinu bude večeře, nedáte si s námi?“ Ptá se Aschehrt.

„Moc rádi, cestou jsme docela vyhladověli.“ Křičí Dora.

Aschehrt si všímá, že si nesou na zádech batohy.

„A co nám nesete dobrého?“

Jeffry takovou otázku nečekal, ale bere to jako příležitost zbavit se mimozemské čistící kapaliny, která už mu leze ven i ušima. Třeba Aschehrtovi k něčemu bude, říká si.

„Tohle je moc zdravé pití. Třeba vám k něčemu bude.“

„Mashka!“ Reaguje Aschehrt radostně. „Jak jste se k tomu dostali? To vám dali oni?“ Ukazuje přitom prstem k obloze.

„Ano, dáte si?“

„Co?“

„Vezmete si? To máte od nás jako dárek.“ Křičí Dora.

„Ano, moc rád. Víte už mám problém se sluchem a tohle je na všechno, na uši, na zrak, na trávení, na všechno. Ale co za to chcete?“

Jeffry s Dorou na sebe nechápavě hledí. Potom, co téhle sračky vypili snad celý oceán, nemůžou Mashku už ani cítit, natož za ní něco chtít.

„Snad jen tu večeři a nocleh.“

„Co?“

„Že večeři a nocleh!“ Křičí Dora.

„Ach tak, pojďte dál.“

Celý zbytek večera probíhá zvláštně. Aschehrt i jeho žena se totiž začali ihned ládovat Mashkou, a každou chvíli odbíhají na záchod.

Prostřené jsou jen dva talíře pro Jeffryho s Dorou, čerstvě upečené hovězí se zeleninou a dvě láhve Mashky.

„Člověk to ani neocení, dokud nevidí na vlastní oči, jaká je po té sračce poptávka.“ Komentuje podívanou Jeffry.

„Já ti říkám pořád, že to s námi myslí dobře.“

„Až na ten detail, že jsme pro ně jen laboratorní myši. Zavřít na základnu, nadopovat Mashkou a provádět testy, pořád dokolečka, dokud ti z toho nehrabe.“

Dora se tváří nechápavě.

„Naděláš, já se potom náhodou cítila taky docela dobře.“

Jeffry unaveně vydechuje.

„No, náš plán na zítřek je ale jasný. Hurá do hmyzí díry a pokusíme se jim nějak ukázat, jak pracovat se dřevem, aby mohli červíci hodovat.“

Oba se smějí.