Jose a Jasmine jsou bratr a sestra. Právě stojí před palácem Pioneer, který vlastní jejich rodiče a čekají na taxík. Na rušné ulici prochází okolo spousta lidí, baví se spolu, vedou pracovní řeči, telefonují.
Jose s Jasmine jim nevěnují pozornost. Stojí raději na chodníku v zákrytu mezi dvěma květináči, aby se o ně kolemjdoucí náhodou neotírali.
„Už tady stojíme dobrých pět minut.“ Povídá Jose.
„Taxikář mi do telefonu říkal, že je právě poblíž paláce.“
„Tihle popletové.“
Oba se smějí.
„Nechápu proč nás máma nutí jezdit s nejlevnější taxislužbou ve městě.“ Stěžuje si Jasmine.
„Doufám, že přijede řidič, který se s námi bude chtít celou cestu bavit.“
„Ty taky nesnáším.“
V ten moment před nimi taxík konečně parkuje. Jde o vůz střední třídy. Ven vystupuje postarší prošedivělý pán se vstřícným úsměvem od ucha k uchu.
„Čekáte na mě dlouho? Hlavní třída je úplně zacpaná.“
Jose nasazuje unuděný výraz.
„V pořádku, tak můžeme vyrazit.“
Taxikář vyjíždí, kontroluje navigaci. Přitom občas zvědavě pokukuje do zpětného zrcátka. Jose i Jasmine jsou perfektně upravení, mají hebkou pleť, zlaté prstýnky a hodinky, luxusní oblečení.
Nevzpomíná si, že by v poslední době vezl někoho podobného. Je to sice veliké město, ale tihle dva něčím vyčnívají.
„Tedy řeknu vám, že dostat se až k vám do centra bylo v tuhle hodinu skoro nemožné.“ Povídá taxikář.
„Proboha.“ Reaguje Jasmine otráveně.
Jose chvíli přemýšlí jak zareagovat co nejdiplomatičtěji tak ať s nimi tenhle rozhovor nevede.
„Ceníme si toho.“
Taxikář pohybuje rychle hlavou, jakoby v něm něco škubalo.
„Myslím, že jsem vás už jednou vezl.“
„Nevzpomínám si.“ Odpovídá Jasmine.
Tím jejich rozhovor končí.
V malé úklidové firmě, která provádí čištění, zametání a vytírání kancelářských prostor je majitel Robert už od rána na nohou. Připravuje se na obchodní jednání se zástupci paláce Pioneer, ale i když se jeho firma zabývá úklidem, je právě v ní velký nepořádek.
Konferenční stůl je už přetřený přípravkem na leštění dřeva, hromada papírů uklizená pěkně ve skříni, podlaha vytřená. Všechno stihl na poslední chvíli, u dveří už někdo zvoní.
„Pěkně vás vítám, pojďte dál.“ Povídá Robert.
Jose s Jasmine přecházejí s blahosklonným úsměvem do konferenční místnosti a sedají si ke stolu.
„Dáte si něco k pití?“
„To je v pořádku, myslím, že můžeme začít.“ Odpovídá Jose.
Oba sourozenci nejsou na podobném jednání poprvé. Jejich rodina vlastní výškovou budovu uprostřed města hodně dlouho a je takovým zvykem nechat najímat údržbáře právě nejmladšími členy rodiny.
Jasmine se však necítí v téhle místnosti a v přítomnosti Roberta zrovna příjemně. Všechno zde působí dost lacině. Jestli má na úklid k dispozici jen brigádníky, určitě uklízí taky osobně, možná dokonce strká ruce do záchodu.
„Brrr.“
„Jste v pořádku?“ Ptá se Robert.
„Ale jistě, říkal jste, že máte dost lidí na každodenní práci. I v tak velké budově, jako je ta naše?“
Robert rozevírá dlaně a nasazuje vstřícný úsměv.
„I kdybych měl na práci sám dohlížet a vypomáhat.“
Jose s Jasmine si vyměňují nechápavé pohledy. Snaží se ale nedávat nic zbytečně najevo.
Jose sahá pod stůl do svého kufříku a vytahuje smlouvy v několika kopiích. Smlouvy jsou dlouhé, popsány malými písmeny a mají desítky stránek s dodatky.
„Jejda, dáte mi chvíli na prostudování, vážně si nic nedáte?“
Oba mlčky kroutí hlavami.
Robert se se stohem papírů po chvíli zvedá a odchází do vedlejší místnosti.
„Jako věřila bys tomu? Může být rád, že ho zaměstnáme a on nás tu bude zdržovat.“ Povídá Jose.
Jasmine kroutí hlavou.
„Ještě tohle si odbydeme a hurá do Austrálie, těšíš se?“
„Jo, ukecal jsem i služebnou, poletí s námi.“
„Ta trubka?“
Jose raději mlčí. Jejich služka se s ním už párkrát spustila, Jasmine ji z nějakého důvodu od té doby nesnáší.
„Já nikam neletím.“ Pokračuje Jasmine.
Jose neví, co ji na to říct. Když nepoletí Jasmine, nepoletí ani on, protože jeho samotného rodiče nikam nepustí.
„Promluvíme si o tom až doma, dobře?“
„Fajn.“
Robert se i se smlouvami vrací zpátky. Nevypadá už tak nadšeně jako před chvílí, ale tuší, že s těmihle mladými asi nebude mít možnost vyjednávat.
Ještě to odpoledne sedí Robert v namačkané tramvaji na cestě k paláci Pioneer. Před obličejem se mu houpe tlusté břicho spolucestujícího a on kalkuluje kolik asi lidí a co všechno bude k akci potřebovat.
Uvnitř budovy se to zdá ještě větší, než zvenčí. Před recepcí je mraveniště lidí, kteří procházejí ze strany na stranu.
On jde rovnou k výtahům. Vyjet se dá bez klíče do kteréhokoliv patra, má štěstí!
Mačká tlačítko druhého nejvyššího patra, trvá docela dlouho dostat se až nahoru, ale bez problémů vystupuje a zjišťuje, že se nachází v ředitelství.
Jde rovnou za nosem, kdyby jej někdo potkal, tak má připravenou výmluvu, že by si rád ještě promluvil o smlouvách s majitelem.
Na chodbě ho míjí dvě sekretářky, když vidí jeho sebejistou rychlou chůzi, pokračují bez povšimnutí dál.
Robert už má nadosah dveře s nápisem WC, tak jde dovnitř. V kabince chvíli přemýšlí co dál.
Někdo jde dovnitř, a tak chvíli čeká, splachuje záchod a jde ven.
Dveře protější kanceláře jsou otevřené, nikdo tam není. Jde tedy k telefonu a vyťukává číslo svého parťáka.
„Hádej kde jsem.“
„Kde?“
„V kanceláři ředitelství, sám. Nikdo mě nezastavil, nikdo se mě na nic neptal, víš co to znamená?“
„Akce může začít.“