Jose a Jasmine jsou sourozenci. Sedí u stolu v jídelně jejich nového domu a právě obědvají. Nedávno dostali od rodičů několik nemovitostí s pozemky, kde rostou jabloně, ale že by jim hospodářství zrovna vzkvétalo se říct nedá.
V rohu jídelny je na zemi několik prázdných krabic s pizzou, z jedné na stole pomalu dojídají poslední kousky.
„Tu špenátovou mají nejlepší, že?“ Povídá Jasmine.
„Mají, ale už se mi ty pizzy začínají přejídat.“
„Bez kuchařky a služky nám v tomhle zapadákově asi nic jiného nezbývá.“
Oba dál mlčky jedí. Zeshora něco buší do stropu. To je Crosby, bývalý bezdomovec, jejich nový spolubydlící.
„Zase dělá kravál, to na sebe musí pořád upozorňovat?“ Kroutí hlavou Jose.
„Nech ho, asi zase vyrábí nějakou věc.“
„Mohl by začít vyrábět jídlo.“
Oba se smějí.
„A pozoruji, že podlahu nevytíral už moc dlouho.“ Pokračuje Jasmine.
„Pořád spí, jen se od rána do večera fláká.“
„Jen počkej, až přijde dolů.“
Oba se smějí.
Zezačátku měli zbohatlí sourozenci s Crosbym spíš kolegiální vztah, ale časem začali jeho ochotu zneužívat. Přece jenom vyrůstali v paláci Pioneer, nejluxusnější budově v širokém okolí a jsou tedy zvyklí na jistý standard. Jenže když jsou teď odkázáni jenom sami na sebe a musí se starat o vlastní majetek, připadá jim nejlepší zapojovat do práce právě Crosbyho.
Crosbymu to však už začíná lézt na nervy, pořád přemýšlí, že se vrátí do své chaty u rybníku, vybírat jídlo z popelnic, nemít s nikým žádné konflikty nebo starosti. Ale Jasmine mu padla do oka, a tak se snaží najít v tomhle otrockém spolubydlení jakýkoliv kompromis.
Právě schází ze svého podkrovního bytečku po schodech dolů. V ruce nese tác a na něm naklepané syrové maso.
„Vidím, že už obědváte, tak to asi necháme na večeři.“ Povídá Crosby.
Jose na něho udiveně hledí.
„Chceš smažit maso?“
„Já jsem to naklepal, ale smažit budete vy.“
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Takovou práci přece neděláme. Určitě přípravu zvládneš sám, spoléháme na tebe.“
„Přesně tak, jsi borec, že nám chceš zpestřit jídelníček, tak se do toho můžeš pustit a jestli potřebuješ něco dokoupit, dám ti peníze i na autobus.“ Pokračuje Jose.
Crosbyho úsměv v tu chvíli mrzne. Ale jakoby si na poslední chvíli něco uvědomil.
„S vámi je to pořád dokolečka, když se musí něco udělat, tak to zbude vždycky jenom na mě. Já tady ty řízky prostě položím a seženu si k snědku něco jiného.“
„Nechceš pizzu?“ Ptá se Jose.
„Jo, já si vezmu pizzu a pak budu muset zase vytírat podlahu.“
Všichni se smějí.
„Máš pravdu, asi jsme to nevzali za správný konec.“ Povídá Jasmine po chvíli přemýšlení.
„Jak to myslíš?“ Ptá se Jose.
„Přece nás s nemovitostmi a pozemky čeká spousta náročné práce.“
Jakoby se v Joseho hlavě něco lámalo.
„Myslíš jako začít s něčím malým, najít si v práci zálibu?“
Jose a Jasmine hledí bezradně na Crosbyho. On se přitom co nejdiplomatičtěji usmívá, pokládá tác s masem na stůl a odchází.
O něco později cítí Crosby přes dveře vůni smaženého masa, a tak se zvedá, potichu otevírá a sedá si na schody, aby slyšel jak jim to jde.
„Proč se vlastně dává na jídlo pepř? Jsem to jenom olízl a chutná to úplně hnusně.“
„To bude nějaká tradice, taky netuším.“ Reaguje Jasmine.
„A cítím v tom chemikálii, možná jsme to maso neměli umývat saponátem na mytí nádobí.“
Jasmine kroutí hlavou.
„Špinavé maso se na pánev určitě nedává.“
„Kolik kousků jsi umyla?“
„Jenom ten jeden testovací.“
Crosby se přemáhá aby se nezačal nahlas smát. A aby je náhodou nevyrušil, jde raději zpátky do pokoje.
Po chvíli je stůl v jídelně už plný nedosmažených a přepálených řízků.
„Tenhle byl na pánvi na každé straně 1 minutu, tenhle po deseti minutách a tady jsem naměřila po dvaceti minutách.“ Povídá Jasmine.
Jose listuje v kuchařce a kroutí přitom hlavou.
„Stejně je divné, že tam takovou základní věc nenapíšou. To se ti kuchaři při smažení řídí nějakým instinktem nebo co?“
Oba přemýšlí co dál.
„Tak já se půjdu zeptat Crosbyho, ať nedostaneme z jídla ještě nějakou infekci.“ Povídá Jasmine.
„Já nevím, jak budeme vypadat? Co takhle, ty nepovedené vyhodíme a řekneme mu, že jsme je snědli a ty co vypadají povedeně ať ochutná.“
Jasmine pokývnutím souhlasí.
V tu chvíli vybírá Jose podle něj nepovedené řízky a vyhazuje je do koše.
„Zavoláš ho?“
„Crosby!“ Křičí Jasmine.
Pár vteřin poslouchají, jak vržou dřevěné schody. Crosby se už ve dveřích zhnuseně šklebí, ale přemáhá se, aby jim to nekazil.
Celá kuchyně je posetá kořením, olejem, ten je i na zdi a dokonce na stropě. V tu chvíli si říká, že měl to maso raději smažit sám.
„Ahh, vypadá to skvěle, už jste jedli?“
„Ano, jsou přímo vynikající.“ Povídá Jasmine s úsměvem.
„A co přílohu, uvařili jste si brambory nebo těstoviny?“
Jose si uvědomuje, že na tohle zapomněli.
„My jsme si to dali jenom tak holé, na těstoviny bych si asi netroufl.“
„Aha.“ Reaguje Crosby.
S výrazem kriminálního vyšetřovatele pomalu přechází ke kuchyňskému koutu, aby se podíval do koše, řízky jsou tam.
„Hmm a koukám, že jich několik spadlo náhodou i do koše.“
Jose s Jasmine se usmívají, aby na sobě nenechali nic znát.
„Tak já ty těstoviny k večeři udělám, už se těším až si dáme.“ Pokračuje Crosby co nejdiplomatičtěji.
Josemu s Jasmine se v ten moment ulevuje.