Netrvá dlouho a s pomocí Polymorfů, o které Kevin nechce znát raději žádné detaily, je bývalý Vojenský újezd Libavá v jeho vlastnictví. Od dnešního dne tedy pod názvem Kosmodrom Libavá.
Celé transakci předcházelo několik projevů místních generálů a politiků, na které Kevin nereagoval, protože nevěděl co by jim měl říct. V dnešním obchodním světě přece nejde o to aby člověk veřejně vystupoval nebo dával najevo svoje úmysly. To dělají všichni jenom jaksi navíc, myslí si Kevin.
A tak, když se sám nikam nepřihlásil, ani sám neuspořádal tiskovou konferenci, přišla mu dnes po předání pozemku pozvánka k rozhovoru od jednoho internetového zpravodajství.
Přechází tedy na jejich web, jde je na první straně aktuální zpráva:
„V Ostravské zoo přivítali pár Nosorožců bílých.“
Kevin kroutí hlavou. Nediví se, že ho kontaktovali, když nemají o čem psát. A tak zavírá prohlížeč, protahuje se a přemýšlí co asi právě teď dělají Polymorfové.
Kevin jede s Joane v autě směrem k jejich kosmodromu. Po dálnici se v protisměru táhnou kolony vojenských vozidel.
„Sakra, těch je.“ Pronáší Kevin nejistě.
„A co si čekal?“
Kevin uvažuje, že si taková horda nezaměstnaných vojáků bude brzy stěžovat. To zavání víc než jednou pozvánkou k rozhovoru.
„Ehm, tak je zaměstnáme. Kdo se na takovou práci hodí víc než ten, kdo v Libavé zná každý výmol a ví kde rostou hřiby.“
Oba se smějí.
„Vždyť ty hřiby nejíš.“ Reaguje Joane.
„Heh, teď bych snědl klidně celý talíř. Vypadají totiž všichni docela nasraně.“
Když po dvaceti minutách míjení kamenných vojenských tváří vjíždí konečně k vjezdu budoucího kosmodromu, zastavují u brány, kde na ně čekají dva znudění stavbyvedoucí v montérkách.
„Ahh, tak jste dorazil, šéfe.“ Povídá jeden.
„Už jsme se chystali na jedno do hospody, ale když už jste tady.“ Povídá druhý.
Polymorfové hledí na Kevina co nejznuděněji a nejotráveněji.
„Tak nasedejte, máte plány?“
Polymorfové nastupují do auta. Po chvíli hledání ve špinavých kapsách povídá jeden:
„Plány? Ty jste měl vzít určitě vy, šéfe.“
Kevin hledí na Joane, ta kroutí nesouhlasně hlavou.
„Nevadí, mám mapu, tak aspoň vybereme, kde začnete kopat.“
„Bezva.“
Chvíli jedou směrem do velkého prostoru k ranvejím, kde se od sebe rozbíhá Střelenský potok od Lichničky, tedy pokud čte Kevin názvy správně.
„Koukněte na mapu, jsou tam ranveje pro letadla, to máme štěstí.“
Polymorfové dělají, že je mapa nezajímá.
„No nebude to super? Můžeme objednávat materiál i pro leteckou dopravu.“ Pokračuje Kevin.
„Vy jste hrozné paka, nemůžete být na chvilku zase normální?“ Přidává se Joane.
„Řiďte se svými pokyny a my se budeme řídit svými, jinak budete eliminováni.“ Reaguje Polymorf stručně.
Chvíli se nic neděje. Naštěstí se dostávají k místu, které jak v navigaci, tak na mapě vypadají jako letištní ranveje.
Všichni vystupují z auta a rozhlížejí se.
„Jejda, tady je to velké.“ Pronáší Joane.
„Tak jo, hoši. Tady je místo, můžete začít dělat.“ Povídá Kevin.
Polymorfové na něj nechápavě hledí.
„Tak co je? Jedu jedu, tady se můžete vyřádit jak chcete.“ Pokračuje Kevin.
Polymorfové hledí nechápavě na sebe. Všichni v tu chvíli nechápavě postávají.
„Už to mám, vám se nechce pracovat.“
Polymorfové kroutí hlavami.
„To není naše mise, ani tvoje mise. Ale mise každého živého tvora v této galaxii a nemusí se uskutečnit ani ve tvém kosmodromu.“
Kevin, jakoby se snažil vzpomenout si co poslední měsíce dělal.
„Aha, takže tady ani nemusím vlastně být.“
Kevin se otáčí, bere Joane za ruku a v ten moment se kácí k zemi.
„Kevine!“ Křičí Joane.
Jeho tělo se chvěje záškuby elektrického proudu.
„Není to tvoje mise, ale budeš na ní pracovat, jinak budeš zlikvidován.“
Kevin nic neříká, tenze se stále zvyšuje.
„Jasně, dobře, dobře, už tomu rozumím, fajn, bezva.“
Jeho tělo je v ten moment zase volné, a tak leží a oddechuje, aby se mohl zase postavit na nohy.
Když jsou zpátky doma, objednává Joane pizzu, aby si udělali alespoň příjemné pozdní odpoledne.
Kevin ji to nechce říkat, ale po každém jejich elektrickém šoku cítí, jakoby měl více síly. Začíná mít podezření, že tyhle donucovací prostředky slouží zároveň k regeneraci.
Sedá si tedy plný elánu k počítači, aby někam do inzerce vyvěsil, že hledá nové pracovníky. Přitom ze zvědavosti navštěvuje web toho místního zpravodajství, aby se koukl co je nového.
„Majitel Ostravské zoo potvrdil, že samice Nosorožce bílého není březí.“
Kevin kroutí nechápavě hlavou. Na první pohled to vypadá, jakoby byl web jeden z nejnavštěvovanějších v zemi. Přitom nikde žádné podrobnosti, jestli si některý z vojáků nestěžoval, že musel vypadnout z Libavé.
Večer se Joane prochází po zahradě jejich nového domu. Čeká na desátou hodinu, kdy Kevin pravidelně končí s prací a jde do sprchy. Naštěstí pro ni vnímá tuhle práci spíš jako povinnost a v deset hodin prostě končí.
Zahrada je udržovaná podobně jako u jejich bývalého domu. Okolo zdí vyrůstá do výšky zvláštní plevel, potom následují řady jahod a květin, ulička a další plevel, vyrůstající do výšky.
Sama neví proč pěstují jahody, když nikdy žádné neměla.
„Jste tady?“ Ptá se Joane do tmy.
Nikdo neodpovídá. Když se otáčí, aby šla nazpět, stojí ve stínu dále od dveří dva její oblíbení filmoví herci.
„Jste tady.“ Usmívá se Joane.
Polymorfové se na ni taky usmívají.
„Proč to děláte, proč dáváte Kevinovi ty elektrické šoky?“
„Ale Joane.“
„Moc ti to dnes večer sluší, Joane.“
„Díky, ale na něco jsem se vás ptala.“
Filmoví herci přichází s úsměvem blíž.
„Já je nechci, nechte toho!“
V ten moment se jejich nohy mění v hlínu, postupně se propadají do země a za chvíli je na zahradě Joane zase sama.