V kosmodromu Libavá stojí na mýtině kousek od letiště několik karavanů. Směrem od letiště se k nim táhne řada elektrických kabelů a směrem do potoku Lichnička zase napouštěcí a odpadové hadice.
Kosmodrom to zatím tedy nepřipomíná, ale s pomocí chytrých hlav a spousty peněz se bývalý vojenský újezd promění časem k nepoznání.
Kevin právě sedí v přívěsu společně s technickým poradcem z Evropské vesmírné agentury, s Polymorfy, maskovanými jako techničtí poradci z Americké a Ruské vesmírné agentury a se stavebním inženýrem z obce Libavá, který zde spravuje cesty a chodníky.
Evropský poradce se probírá stavebními plány. Na jeho vkus mu přijdou perfektní, na to že se zde bude stavět vlastně prototyp základny. I když některé důležité podklady tady chybí.
„Všimli jste si kolegové? Nejsou zde plány pro technologické zázemí. Jenom budova, inženýrské sítě..“
Kevin hledí na Polymorfy.
„Jádro technologie je tajné, kolego.“ Odpovídá Americký poradce.
„Ještě nebylo nikde vyvinuto a patentováno.“ Krčí rameny Ruský poradce.
„Aha.“
Kevin se snaží vyjádřit se co nejdiplomatičtěji a jakoby je neznal.
„No a kdo by je měl vyvinout a patentovat, to asi budu já, že?“
Polymorfové nasazují chápavé úsměvy.
Evropský poradce hledí s otázkou ve tváři na Kevina. Ten rychle vymýšlí nějakou výmluvu.
„Ehm, technologii na pohon a jak to bylo.. ehm pohon vesmírné lodi a odlet a přílet už samozřejmě máme. Omlouvám se, že mluvím jako laik, já jsem jenom ten, kdo tohle všechno zaplatí.“
V Evropském poradci jakoby v tu chvíli škublo nadšením.
„Jenom jsme si tady s pány ujasňovali předem kam to všechno nainstalujeme.“ Pokračuje Kevin.
Právě teď mu však nejde do hlavy k čemu budou potřebovat poradce, který nic neví a proč vlastně mluvili o technologii pro každého živého tvora v téhle galaxii, když je tajná.
A tak zatímco se poradci mezi sebou dále baví, dochází Kevinovi, že mu tihle dva návštěvníci připravili další starost navíc. Bude totiž muset zařídit, aby to všechno někdo rychle vynalezl.
Zvedá se s těžkou hlavou od stolu, jakoby jim nechtěl už dál překážet a vychází ven z karavanu rozhlédnout se jak vypadá les a louka právě teď.
„Šéfe.“
Kevin se otáčí. To je stavební inženýr.
„To bude betonu jako pro dálnici. Bez zálohy předem to samozřejmě nepůjde.“
Kevin dělá, že něco podobného domlouvá úplně běžně minimálně dvakrát do týdne.
„Samozřejmě, pošlete zálohovou fakturu ještě dnes, ať můžete začít vozit.“
Stavební inženýr mu nadšeně podává ruku.
„Vesmírnou základnu jsem ještě nestavěl. To až řeknu chlapům, tak si budou myslet, že jsem se zbláznil.“
„No, tak vítejte do klubu.“
Oba se smějí.
Stavební inženýr se v ten moment otáčí, jde rychlým krokem ke svému autu a odjíždí.
Když přijíždí Kevin domů, je už na stole připraveno několik plastových nádob s obědem, které objednala Joane. Kevin si opatrně sedá ke stolu a čeká, co Joane řekne.
V poslední době, jakoby k němu ztrácela respekt. Ani se není co divit, uvažuje Kevin. Už párkrát ho viděla, jak se pod elektrošoky kácí k zemi a souhlasí s Polymorfy, i když předtím nesouhlasil.
Joane hází příbor na stůl jeho směrem a ohřívá v mikrovlnce první porci.
„Jaký si měla den, eshop pořád jede?“
„Fajn, asi si budu shánět dalšího skladníka.“
„Jak to, nestíhají?“
Joane nasazuje ironický výraz.
„Hrozné paka, prý přibývá balíků a jsou moc těžké, chápeš to?“
Kevin dělá, že to nechápe.
„Co čekali, od toho skladník je. To je jako kdyby si profesionální řidič stěžoval, že musí sedět v autě.“
Oba se smějí.
„Hrozné paka, ti chlapi nic nevydrží.“ Dodává Joane.
Mikrovlnka cinknutím ohlašuje, že je první porce hotová.
„A co ty a Polymorfové?“ Ptá se Joane.
Kevin krčí rameny.
„Ale jo, dneska jsme si sedli se dvěma inženýry. Nebo vlastně poradcem a inženýrem a zítra začnou navážet beton.“
„Hmm.“
Joane se tváří, jakoby ji zrovna tohle nezajímalo.
„Myslím, že už vím jak na ně. Naštěstí, protože ty proudové návaly bolí jako prase.“
„Vážně a jak?“
Joane si celá zvědavá sedá ke stolu naproti Kevinovi.
„Docela jednoduše, musí to běžet a musí to jít z místních zdrojů a otevřené všem. Takže když mi řekli, že sice mají technologické plány, ale nemůžou je odtajnit, bude to logicky muset vyvinout někdo od nás.“
„Aha.“
„No, pointa je v tom, že mi to došlo a nemuselo padnout ani slovo, nebylo potřeba prohnat mým tělem ani jeden volt.“
„Chudáčku.“
Kevin kroutí hlavou.
„Je fajn, že se bavíš.“
„Buď rád, že to neumím já. Proháněla bych tě pořád, za pohozené špinavé ponožky, za nedojedený talíř na skříni..“
Oba se smějí.
„Legrace by tě přešla raz dva.“ Pokračuje Joane.
„Tak se od nich drž radši dál, nebo se na mě ještě domluvíte a bude po legraci.“
Zbytek oběda se probírají další každodenní témata. Joane je však rozhodnutá, že si s Polymorfy večer skutečně promluví.
Po obědě jde Kevin na zahradu, aby si s Polymorfy promluvil právě teď on. Bývaly časy, kdy na něj čekali u auta. Protože se však situace změnila, chodí za nimi Kevin na zahradu a oni se kupodivu vždycky objeví.
Přitom mu přijde zvláštní, že je i nová zahrada udržovaná podobně jako ta u jejich bývalého domu, včetně několika záhonů s jahodami.
„Kde jste? Musíme se poradit.“
Před jeho očima se z hlíny vynořují dva zahradníci.
„Nazdar hoši z NASA, to byl dneska zase kolotoč.“ Povídá Kevin.
Polymorfové očividně nechápou.
„Tajná technologie, určená pro každého živého tvora, tu budeme muset ještě vynalézt, že?“
„Souhlasí.“
„Souhlasí.“
Kevin se zhluboka nadechuje.
„A jak to tedy uděláme, dáte mi plány a já je někomu podstrčím. Co říkáte?“
„Souhlasí.“
„Souhlasí.“
„Bezva.“ Reaguje Kevin s úlevou.
Jeden ze zahradníků vytahuje z kapsy zaprášené, zmačkané výkresy pro konstrukci prvního odpuzovače částic.
„Díky, zařídím to.“
Polymorfové se v ten moment znovu propadají do země a za chvíli, jakoby tu nikdo nebyl.