Terry a Lara se nastěhovali do stadionu René Bertio přibližně před měsícem. Jedná se o multifunkční stadion s běžeckou dráhou a volně instalovatelnými moduly pro snad všechny druhy letních sportů.
Stadion to není velký, ale oba se shodli, že je útulný a snadno dostupný z nádraží i letiště.
Terry je právě zalezlý ve svojí kanceláři, kouká na záznam z utkání sportovců z předchozí sezóny. Aby to nebyla taková nuda, běží na vedlejší obrazovce akční film.
Největší hvězdy místního klubu jsou oštěpař Dilbert a vícebojař René Bertio, po kterém předchozí majitel klubu pojmenoval i stadion.
Prodej klubu i se stadionem za relativně nízké peníze byl pro Terryho záhadnou, dokud se nedozvěděl, že Dilbert i René uvažují po další sezóně o ukončení kariéry a stadión by tu a tam už potřeboval rekonstrukci, podle Terryho hlavně na záchodech.
A tak zatímco mají na hřišti dnes koulaři trénink, snaží se Terry ze sestřihu loňské sezóny zjistit, kterému by měl nabídnout bonus, aby chodil trénovat každý den.
Přece jenom posilování a házení koulí je podobné jako cvičit na hudební nástroj. Vypustí se z tréninku jeden den hraní a už je z talentu spíš průměrný koulař, uvažuje Terry.
Tímhle způsobem prochází všechny další sporty, kterým se místní sportovci věnují. Vybírá své favority a dělá vlastní sestřih videí, aby se na něj večer s Larou podívali.
Ještě nějaká hudba do pozadí, přechodové efekty mezi záběry, ať film o sportovcích Laru trochu baví a je hotovo.
To odpoledne jsou na společném obědě v restauraci stadionu oštěpař Dilbert, Terry a Lara. Ti dva si dávají normální oběd s hranolky, Dilbert má před sebou misku s divně vypadající hnědou kaší.
„Já to říkám pořád, když nezačnou chodit na tréninky, půjde tenhle klub do kytek.“ Povídá Dilbert.
Právě spolu probírají jak všechny motivovat k lepším výsledkům. Ovšem jde o sport a pocení ve volném čase. To samo o sobě logicky nezní moc lákavě.
„Dobře, že se tomu věnuje naplno aspoň někdo.“ Reaguje Terry.
„A jak vás napadlo, že budete házet oštěpem?“ Ptá se Lara.
Dilbert s chutí polyká další sousto hnědé kaše a míří lžící jejím směrem.
„To máte tak, slečno. Když je člověk v něčem dobrý a věnuje se tomu naplno, může být klidně i ten nejlepší oštěpař.“
Terry a Lara na něj s úsměvem hledí.
„No dobře,“ reaguje Terry. „Ale jak někoho nalákat na hod do dálky. Kdybychom lovili mamuty, tak dokážu pochopit, že v té době byl dobrý oštěpař něco jako alfa samec, ale dneska?“
Dilbert mlčí a tváří se uraženě.
„Mě přijdou oštěpaři náhodou moc atraktivní.“ Reaguje Lara s úsměvem.
„Zkrátka jestli budete mít zájem, vzali bychom vás i jako trenéra.“ Pokračuje Terry.
Dilbert kroutí hlavou a znovu se usmívá.
„Já a trenér? To není zrovna dobře placená práce.“
Terrymu, jakoby se v tu chvíli ulevilo.
„Vidím, že vám to pálí. Myslel jsem spíš, že bychom natočili pro závodníky instruktážní videa. Prohlédne si jak má pokrčit nohu a hodit a hotovo. A máme videotrenéra.“
„Tss, vy si pro představujete moc jednoduše.“
„Já myslím, že zrovna v tomhle oboru to vyjde nastejno, jestli sportovec trénuje sám nebo mu někdo stojí za zadkem.“ Krčí rameny Terry.
Dilbert se znovu tváří uraženě. Lara se tváří tak, aby nevypadala, že s nápadem souhlasí, ale že s ním ani nesouhlasí.
Lara začínala svou kariéru jako malířka a postupně se dopracovala ke všem dalším druhům moderního designu. Od návrhu tisku na reklamní předměty až po velké billboardy.
Filmy „Návštěvníci z vesmíru v Acapulcu“ a „Zombie na měsíci,“ ke kterým napsal Terry scénář i hudbu, propagovaly právě designy od Lary.
Teď s novým sportovním stadionem přichází nové výzvy. Už týdny se Lara prochází znechuceně prázdnými bílými chodbami, aby si cestou do sprchy čichla k odéru, který se line ze smradlavých šaten sportovců.
V tu chvíli si pokaždé přála, aby atletický klub i se stadionem prodali a investovali do něčeho normálního. Jenomže ona je pořád tady a je tímpádem nutné začít zavádět změny.
Lara se vrací do svého pokoje pro blok a tužku.
„Už se začít muselo!“ Pronáší do čtyř stěn.
Její malé apartmá je už po pár týdnech od nastěhování vyladěné do nejmenšího detailu. A tak si začíná zapisovat.
Je nutné dokoupit vonné produkty do pánských sprch z důvodu zápachu, který se line celou chodbou. Dále je neodkladné zavolat instalatéra k opravě toalet v druhém a třetím patře. Zlepšit složení jídla v jídelně, přeci jen jsme na sportovním stadiónu, takže nějaké hranolky by měli jít z kola ven. Především by se tu měli zavést kvalitní bílkoviny v podobě ryb či jiného masa. Další bod na seznamu neodkladných záležitostí jsou díry ve střeše, které by potřebovaly alespoň něčím ucpat v lepším případě spravit. Znovu natřít zábradlí kolem stadionu bílou barvou a v neposlední řadě zlepšit propagaci stadiónu.
„No to by prozatím asi stačilo.“ Usuzuje Lara.
A s odhodlaným výrazem si to míří k Terrymu na zkonzultování.
Terry sedí u počítače. Je vidět, že je zabraný do práce.
„Na čem děláš Terry? Že ty děláš nové plakáty stadionu.“
„Fuj to jsem se lekl. No něco takového.“
Rychle zavírá otevřený soubor, aby Laře nezkazil večerní překvapení v podobě sestříhaných momentů ze sportovních disciplín.
„Je fajn, že už jsi začal něco dělat. Taky jsem dnes měla po obědě prostoje tak jsem sepsala, co všechno je třeba doopravit. Na tady, přečti si to a já jdu mezitím zavolat instalatéra.“
Terry hledí na dlouhý seznam a po každém řádku mu naskakuje husí kůže z dalších investic. S některými položkami by chtěl raději počkat až podle toho jak se rozběhne sezóna, uvažuje pro sebe.
Akorát si není jistý jak to Laře říct, když je do věci po těch pár týdnech konečně zapálená.
Lara s klidem odkládá svůj diář a na internetových stránkách vyhledává číslo na městského instalatéra, který má nejlepší hodnocení – 4 z 5ti hvězdiček.
„555006575“ Vyťukává do mobilního telefonu.
„Haló, dobrý den, tady Lara, Lara Simoncová, dovolala jsem se správně do instalatérské společnosti: Všechno dáme dohromady? Ano? Skvělé! Máme problémy se záchody na stadionu, kdy nejdřív byste měli čas se na to dojet podívat? Ještě dnes? No to by bylo opravdu báječné! Za hodinu? Dobře, počkám na vás před vchodem, moc děkuji. Tak a je to.“
Terry nepřestává valit oči, jak se do toho Lara pustila.
„S opravenými záchody to tu bude rozhodně příjemnější.“
„Viď? Taky bych řekla.“
Terry tedy pokračuje ve svém dilema.
„Na každou soutěž podle jejich účetnictví přijde a zaplatí lístek pravidelně okolo 200 lidí, na mezinárodní utkání i 1 – 2000. To není špatné.“
Lara na Terryho netrpělivě hledí.
„No a to počítám bude začátek, takže začít s instalatérem bude určitě oukej, oukej?“
Lara si dává ruce v bok a tváří se neústupně.
„To mi chceš říct, že nebudeme nic dělat, jen spravíme záchody?“
„Ne, jen bych se držel tady toho seznamu, co si mi teď dala.“
„A na co myslíš, že jsem ti ho dávala?“
Oba na sebe nechápavě hledí.
„A nechceš s něčím pomoct?“ Ptá se Terry s úlevou.
Lara se toho však hned chytá.
„To víš, že ano můžeš jít uvítat instalatéra a já mezi tím budu pokračovat v práci na plakátech. Přeci jen oprava toalet je spíše práce pro pány, kdyby něco, zavolej.“
„No dobrá.“ Povídá a namíří si to k východu.
„Jo a Terry! Málem bych zapomněla!“
„Ano, poslouchám.“
„Kup 2 kyblíky bílé barvy, je tu spousta věcí, které potřebují natřít. Nebo víš co, vezmi radši 3, myslím, že začnu malovat nějaký nový obraz a bílou už nemám.“
„Skočím do Hobby shopu, hned jak dáme dohromady záchody.“
„Jsi skvělý.“ Reaguje Lara na závěr.
A sedá si k počítači, aby se pustila do tvorby plakátů.
Terry kvůli lichotce od Larry doslova vytančil ze dveří. Její modré oči a pihovatý nos ho dovádí k šílenství.
Díky tomu na chvíli pozapomněl, že ho její přehnaná aktivita neskutečně štve. Jak rád by teď seděl zase u počítače a stříhal video. Je mu však jasné, že koupit stadion byl jeho nápad a Laru k tomu spíše přemluvil, takže svým způsobem je za její aktivitu rád.
Po nějaké době přijíždí ke stadiónu velká bílá dodávka s neestetickým fontem písma: Všechno dáme dohromady.
„No doufám, že jejich služby budou kvalitnější než práce jejich grafiků.“ Povídá dokud ho neslyší.
Z dodávky vystupuje zavalitý muž v šedých montérkách a obřím knírem, který připomíná spíš kartáč na mytí podlahy.
„Dobrý den, tak vás tady vítám.“
„Dobrý, pomůžete mi něco vzít?“
„Ano, samozřejmě.“
Instalatér si myslí, že je Terry nějaký sportovec, i když proporčně na to opravdu nevypadá. Nakládá mu do rukou snad tunu věcí a sám si bere jen malý kufřík, který ležel pod sedadlem spolujezdce.
„Dobře, můžeme jít.“
Terry dovádí s funěním pána instalatéra nejprve do 2. patra. Nohou rozráží dveře záchodů a obří náklad pokládá co nejopatrněji na zem.
„Opatrně chlapče, ať mi něco nezničíš!“
„Ono to tak nevypadá, ale právě o to se snažím.“ Reaguje Terry.
„Jinak já jsem Majk.“
„Terry, ahoj.“
„Tak Terry jdeme na to kouknout. Hm máte to tu pořádně ucpaný.“ Povídá Majk.
A vytahuje ze své bedny s nářadím záchodový zvon.
„Myslíš, že to bude stačit prošťouchnout?“
Majk několikrát silou pumpuje, do vzduchu se přitom uvolňuje smrad, po kterém by zemřelo snad všechno živé. Potom splachuje a zkušeným okem sleduje jak voda odtéká.
„Jak silný je tady odtok?“ Ptá se Majk.
„To já nevím, proč?“
„Abych věděl, jestli se už odpad uvolnil.“
Terry si nevzpomíná, že by dostal i nějaké plány od potrubí.
„Hmm a nezkusíme prošťouchnout druhý hajzl, jestli bude odtékat stejně?“ Ptá se Terry zamyšleně.
„OK.“ Souhlasí Majk.
Přechází ke druhému záchodu a zprudka pumpuje, Terry mu přitom kouká se zacpaným nosem přes rameno.
Najednou zvon svižně vytahuje ven, možná až moc svižně, protože se konec zvonu odděluje od paličky a letí i se svým vlhkým, voňavým odérem přímo do Terryho obličeje.