Kevin je právě na cestě k letišti, aby vyzvedl Joane. Hlavu má přitom plnou záležitostí okolo stavby odpuzovače částic.
Zatímco většina mladých vědců příliš nadšeně nevypadala, našel se jeden, který by takovou věc dokázal postavit sám u sebe v garáži. Nebo spíš v garáži od jeho rodičů.
Kevin po dlouholeté praxi s vedením lidí už ví, že samotný člověk nic neudělá, pokud nemá motivaci a tu k práci nedostane, když bude mít k dispozici více než právě to, co k práci potřebuje.
A tak namísto aby mu nasliboval tučné zisky, domluvil se s ním, že mu objedná všechno co k práci potřebuje. Ale nejdříve se za ním s Joane zastaví, aby spolu podepsali pracovní dohodu.
Když Kevin zastavuje na parkovišti letiště a vystupuje, aby vyrazil k terminálu, postává u rohu hlouček mladých na první pohled asi anarchistů, kteří bubnují na bonga a žonglují s malými raketami a družicemi.
Do pozadí přitom hraje techno hudba a oni skandují:
„Spaceman!“
„Spaceman!“
Kevin se zvláštně trapným pocitem vchází do vestibulu, ve dveřích ho přitom míjejí postavy, které mají trička potištěná vesmírnými motivy.
Po další půlhodině čekání a zmateného pozorování kolemjdoucích Joane konečně přichází. V jedné ruce za sebou táhne kufr na kolečkách, ve druhé ruce drží tričko s raketou.
„Ahoj Kevine, koukej, co jsem dostala.“ Povídá Joane s úsměvem.
„Bezva suvenýr, to bude nějaký nový film?“
„To neříkali.“
Oba jdou k parkovišti, Kevin přitom rychlým krokem, aby sedli do auta a odjeli odsud co nejdříve.
Jde o jeden z mnoha zvláštních zážitků, které spolu zdánlivě nesouvisí, ale po zkušenosti s Polymorfy mu připadá tenhle krajně podezřelý. Je právě teď zvědavý, až přijede domů, co mu na to řeknou. Ještě však musejí navštívit mladého vynálezce.
Kevin a Joane stojí před malým sešlým domem vynálezce jménem Rewill. To, o čem Rewill mluvil jako o garáži připomíná spíš stodolu, ale právě teď je čas docela tlačí na to, aby na něm Kevin hledal nějaké mouchy.
„To bude laboratoř jak pro páření králíků.“ Povídá Joane.
„Kdoví, možná se králičím semenem vylepší i vynález.“
Oba se smějí.
Po zazvonění na zvonek otevírá Rewill dveře. První dojem není moc dobrý, vypadá dost mladě a nejistě.
„Ahoj.“
„Čau, já jsem Kevin, tohle je Joane. Přivezli jsme ti ty plány.“
„Kevin Mundur?“ Ptá se šokovaně.
„Jo, to jsem já. Však jsme se o tom spolu bavili, ne?“
Rewill se chvíli nervózně směje.
„Já jsem nečekal, že vážně přijedeš.“
Kevin kroutí hlavou.
„Co si čekal, že jsem patnáctiletý šulin, co si pro zábavu vytvořil falešnou identitu?“
Oba na sebe nechápavě hledí. Joane nasazuje otrávený výraz a vrací se zpátky do auta.
„Koukej, tady jsou plány. Zvládneš to vyrobit když ti koupím všechno co potřebuješ?“
„Hmm, já nevím. To bude těžké, hmm.“
Rewill listuje plánem. Vypadá, že nad nimi skutečně přemýšlí, ale očividně nečekal, že to nebyla jenom něčí legrace.
Když už je Kevin tady, sám se snaží nevypadat, jakoby ho tahle situace obtěžovala a dává mu čas na rozmyšlenou.
Najednou se Rewillův pohled zastavuje u něčeho, co vypadá jako anténa.
„Perfektní, kde jsi k tomu přišel?“
Kevin se snaží rychle rozpomenout jakou výmluvu s k podobné otázce připravil.
„Koupil jsem to od jedněch vědců, původně jsme měli stavět v Kazachstánu.“
Rewill na něho udiveně hledí.
„Proto potřebuju nové lidi.“ Dodává Kevin s úsměvem.
Asi po deseti minutách dalšího domlouvání jde pro Joane do auta.
„Tak co, už jedeme?“ Ptá se Joane.
„Je jenom trochu zbrklý, znáš ty vědátory.“
„Neznám.“
Kevin krčí rameny.
„Já taky ne, ale pojď za námi i s papíry, podepíšeme smlouvu.“
Joane se zatrpklým, zhnuseným výrazem vysedá z auta i s kufříkem a jde zpátky za Rewillem.
Má připravené standardní pracovní podmínky pro externího zaměstnance. Jenom namísto „Skladník“ přepsala pracovní pozici na „Technologický inženýr.“
Po cestě domů, i když jsou stále ve stejném kraji, jedou v houfu společně s nimi auta s registračními značkami s písmenem „U“ namísto „T,“ jako je v tomto kraji obvyklé.
Když Kevin zastavuje u supermarketu, aby zašli ještě před dojezdem domů nakoupit, jedou auta s písmenem „U“ kolem dokola po nejbližším kruhovém objezdu a vracejí se zpátky tak, aby musela zastavit před přechodem pro chodce, kudy prochází právě Kevin a Joane.
Kevin dělá, že další zvláštní epizodě nevěnuje pozornost a snaží se urychlit nákup tak, aby byli co nejdříve zpátky doma.
Po večeři tedy vychází ven na zahradu, aby se trochu porozhlédl, že je všechno v pořádku.
„Jste tady?“
Před Kevinem se z hlíny vynořují dva zahradníci.
„Nevíte náhodou co se to děje? Jaktože neznámí lidi najednou začali bláznit a co ty auta na ulici?“
Polymorfové nereagují. Kevin tedy takticky pokračuje, aby jim sdělil co už ví. Ví totiž už moc dobře, že mu neřeknou nikdy nic o tom, co ještě neví.
„Nejdříve jsme koupili vojenský újezd, to asi nebyl úplně čistý nákup. Potom jsme začali se stavbou kosmodromu a já jsem na internetu odprezentoval vynález, který by byl minimálně na nobelovu cenu. Potom se na internetu strhl poprask, na letišti začali skandovat nějací anarchisté „Spaceman“ a jezdí kolem mě auta s divnými registračními značkami. Můžete mi to nějak vysvětlit?“
Zahradníci nasazují chápavé úsměvy.
„Muselo dojít ke změně taktiky, Kevine, kamaráde.“
„Museli jsme změnit taktiku, kamaráde.“
„Jako proč?“ Ptá se Kevin.
Jeden ze Polymorfů krčí rameny.
„Tuhle planetu nemůžeme ovládnout, protože jak jsme zjistili, je už dávno ovládnutá.“
Kevin s vyděšeným výrazem zhluboka oddechuje.
„A co budeme dělat?“
„Budeme pokračovat, nechají nás.“
„Nechají nás, Kevine, kamaráde.“
V tu chvíli se jejich nohy mění opět v hlínu a oba se drolí do země.