Po několika týdnech si Kevin i Joane už zvykli na to, že na ulici potkávají zvláštní lidi. Většinu ze scén tvoří jakási seznamovací témata, kdy je Kevinovi naznačováno, že i když jsou součástí scén neznámí lidé, všichni vědí kdo Kevin je.
Proč to dělají mu není jasné. Ale patrně se to velmi brzy dozví. Možná jde o nějakou předehru a až ho zpracují, bude po něm někdo z nich něco chtít.
Kevin ani Joane netušili, že se vlastnictví většího majetku zvrtne na jakési pouliční divadlo s neznámou pointou, ale svým způsobem se právě Kevinovi docela ulevilo.
Než se s Polymorfy seznámil, bylo prostředí okolo něj doslova nabité tím, aby se začal starat o svůj majetek a založil si vlastní rodinu. Spousta starostí o kamarády a se sousedy a prakticky žádné vlastní vyhlídky kromě toho, co po něm chtějí ostatní.
S většími ambicemi bere už tyto kdysi životně nezbytné položky spíš jako doplněk, ke kterému se s Joane můžou ale nutně nemusí dostat. Protože nakonec je docela irelevantní jaké priority Kevin měl, když pochází z doby bez mimozemšťanů a zvláštních lidí z ulice.
A tak se rozhodl dál pracovat na svém malém kousku existence v podobě kosmodromu bez toho, aby dával nějaký větší význam dění, kterému nerozumí. A podle tajností, které v poslední době Polymorfové vedou, ani raději porozumět nechce.
Co by měl reálně dělat je totiž jasné. Dostal plány na odpuzovač částic, zajistil nákup pozemku a stavbu, právě teď hlavně pravidelně navštěvovat Rewilla, aby se to celé posunulo do hlavní fáze a oni mohli začít rozbíjet černé díry a přemisťovat galaxie nebo tak nějak, uvažuje Kevin.
Právě to odpoledne, kdy si všechno už asi po stopadesáté srovnává v hlavě, sedí Kevin v autě a jede k Rewillovi. Ten má údajně přelomové zprávy.
Když však zastavuje před jeho domem, všímá si zvláštní dodávky s nápisem na kapotě: „Vesmírná agentura Libavá“
Kevin nervózně klepe na vrata od garáže a netrpělivě čeká kdo se za nimi objeví. Když Rewill otevírá, vypadá dost ohromeně, uvnitř jsou totiž dva inženýři v bílých pláštích s velice důležitými výrazy.
„Aa ahoj.“ Zdraví Rewill.
„Čau, koukám, že je tu i naše delegace.“
Polymorfové věnují Kevinovi krátký pohled a dále se zamyšleně soustředí na přístroj, který právě Rewill dokončil.
„Už jste to zapnuli, funguje?“ Ptá se Kevin.
Oba s Rewillem přechází ke stolku s přístrojem a všichni čtyři hledí zamyšleně před sebe.
„Všechny obvody jsou zapojeny správně a plně funkční.“ Pronáší jeden z inženýrů.
„Zbývá už jen vzorek hmoty k otestování.“ Pokračuje druhý.
Kevin loví v kapse a vytahuje z balíčku jednu žvýkačku.
„Co třeba tohle?“
Jeden z inženýrů si navléká sterilní rukavici a žvýkačku opatrně pokládá pod analyzátor hmoty.
„Sorbitol, Xylitol, mannitol, maltitol… “
Kevin kroutí hlavou.
„To by jeden nevěřil co všechno je v obyčejné žvýkačce.“
„Jsou v ní taky stopy tvojí DNA a dalších čtyř lidí, takže bys měl jít stranou.“ Reaguje Rewill.
„Jakože by mě to vymazalo z vesmíru?“
„Tak něco.“
Kevin jde rychlým krokem za připravenou skleněnou plentu na druhé straně garáže.
Polymorf bere rukavicí žvýkačku a hází ji na zem druhým směrem. Poté si rukavici vysvléká a hází ji směrem ke žvýkačce.
Následuje spuštění prvního programu. Před jejich zraky se žvýkačka i rukavice začínají vznášet. Rukavice je tažená vzhůru jen prsty na místech, kde se dotýkala žvýkačky, její zbytek volně plápolá ve vzduchu.
Rewill poté spouští druhý program. Před jejich zraky se žvýkačka i části prstů rukavice transformuje ve zlato, přitom se stále vznáší.
„Ho ho hooo!“ Volá Kevin nadšeně.
„Je to zlato!“ Přidává se Rewill.
„Ty vole, jsme v balíku.“
Následuje třetí program. Před jejich zraky se zlatá hmota mění v zářivé světlo a rozplývá se v prostředí.
„Všechny kontrolní testy dopadly dobře.“ Hlásí jeden z inženýrů.
„Ten poslední byl ale pěkně blbý.“ Pronáší Kevin. „Měnit zlato ve světlo, jste normální?“
Všichni se smějí.
Když je Kevin na cestě zpátky domů, zjišťuje, že si auta i náhodní kolemjdoucí hrají pořád tu stejnou písničku. Upozorňují na sebe zvláštními poznávacími značkami a nápisy na tričkách, které nosí.
Po dnešním testu je to však Kevinovi úplně ukradené. Když je na místě, vbíhá rychle do domu, aby se pochlubil Joane.
Ta právě vybaluje z tašky několik krabic s čínou, které právě přivezli.
„Objednala jsem čínu. Aspoň nějaká změna.“
Kevin jde se zkoumavým pohledem ke stolu.
„Snad ne sushi?“
„Heh, jenom jednu krabici, neboj.“
Kevin vybaluje z ubrousku hůlky a se šaolinským chvatem nabírá z krabice s hovězím a nudlemi.
„Ten odpuzovač částic je teda bomba. Právě jsme udělali první test a hádej co.“
„Vážně?“ Ptá se Joane odměřeně.
„Vytáhl jsem z kapsy žvýkačku a Rewill ji proměnil ve zlato.“
„Ve zlato? Neměl to být odpuzovač?“
Oba na sebe nechápavě hledí.
„Asi jde o pracovní název, něco jako základní princip. Teď už budeme navždy v balíku.“
Joane kroutí hlavou a snaží se přitom polknout velké sousto.
„Mám z toho radost, ale co myslíš, že teď Rewill s naším odpuzovačem částic asi udělá? Vlastně ho ani neznáme.“
Kevin, jakoby se na vteřinu zarazil.
„U testu byli i Polymorfové jako převlečení inženýři. Určitě na něho dají bacha.“
Joane si co nejklidněji dává další sousto a s plnou pusou odpovídá:
„Jen aby… a jen aby nás dva v budoucnu ještě potřebovali, víš.“
Kevin dělá, že poznámce nerozumí.