Terry a instalatér Majk už dva týdny instalují různé důležité prvky, jako nové zábradlí nebo nový monitor pro ukazování skóre, malují a opravují.
Pro Majka je to naštěstí příjemná změna, i když občas utrousí poznámku, že by se při spravování záchodů tolik nenadřel.
A protože to vypadá, že je Majk ochotný zůstat, vymyslel Terry takový kontrolní index, který jim oběma řekne v jaké je stadion zrovna náladě co se týká jeho údržby.
Vždycky když jde Terry a Majk něco dělat, změní se na velkoplošné obrazovce smajlík. Zamračený smajlík ukazuje špatný stav, potom je mrzutý a veselý smajlík.
Lara občas vykoukne z okna kanceláře, aby se podívala co zrovna dělají. Vždycky než svojí práci dokončí, změní stav z mrzutého smajlíka na veselý. A když dlouho nic nedělají, je na obrazovce zamračený smajlík.
Terry se zrovna vrací z jedné takové práce s veselým smajlíkem nad hlavou do kanceláře. Lara se zrovna probírá přihláškami na výjezdy atletů, kteří mají na závody odcestovat.
„Řeknu ti, že to s tím smajlíkem byl super nápad. Hned se s Majkem pracuje jinak, když si nemyslí, že jsem jeho šéf, ale tady za dveřmi číhá ještě někdo.“
Lara se pokouší vypadat neutrálně, ale tahle nová role ji očividně baví.
„Vyplňuješ výjezdy?“ Pokračuje Terry.
„Ano, ale moc jich není. René Bertio má svého kouče a většina stěží projde kvalifikacemi.“
„Sakra, kdyby to bylo tak snadné jako s údržbou stadionu, budeme mít za pár let samé mistry světa.“
Lara kroutí hlavou.
„Moc si nefandi, zatím jste maximálně natřeli plot.“
„No no, taky jsme seškrábali z pod sedadel všechny žvýkačky.“
Oba se smějí.
Terryho počítač mezitím naběhnul, takže se může znovu soustředit na výkony atletů. Emailem přichází poslední zprávy od trenérů i atletů jak si vedli při posledním tréninku.
Většina z nich vypadá dobře, i když většinou nestráví na tréninku déle než hodinu, natož aby se přitom kdovíjak nadřeli. Přitom je pro takového atleta nejdůležitější právě fyzička.
„Víš co mě napadlo?“ Pronáší Terry.
„Co tě zase napadlo?“
„Mohli bychom to s tím smajlíkem udělat i na tréninky. Kdoví, sportovec není žádný Einstein a třeba by to zvedlo motivaci.“
Lara dělá, že neslyší a pokračuje ve cvakání do klávesnice. Terrymu je dávno jasné, že se její nálada skutečně mění podle toho jak Lara vidí budoucnost tohoto atletického klubu. To však začíná být inspirace k nezaplacení.
„Na tréninky a do sprch se chodí vždycky v chodbě A, že? Nainstalujeme s Majkem do podlahy váhu a ta sportovce zváží před tréninkem a po tréninku. A když bude po tréninku o půl kila lehčí, objeví se mu veselý smajlík.“
Lara na Terryho hledí.
„To bys nehodnotila ty, hodnocení bude automatické, chápeš?“
„Nejsem si jistá, co by nám na to řekli, Terry.“
„Co by, zavádíme moderní metody a nejdůležitější je přece psychika.“
„Já ti nevím, nechceš se tomu začít věnovat trochu víc standardně?“
Terry si zakládá s úlevou nad novým nápadem dlaně za krk.
„Ale já jsem filmový scénárista, já mám jenom dobré nápady.“
Lara prská smíchy.
„Ty určitě. Prosím tě, nejdříve si vyhledej jak se taková práce dělá standardně a potom choď s nápady, dobře?“
Terry má pořád připitomělý výraz.
„Tak se vsadíme, dobře? Jestli ten nápad s váhami nic nepřinese, budeš mi do skončení Bertiovy kariéry moct do všeho mluvit.“
„A když vyhraješ ty?“
Terry ho napadají různé formy odměn. Ale protože je Lara v podniku jako kolegyně, nechce raději tlačit na pilu.
„No, hmm.. budeš bez váhání souhlasit s dalším nápadem ať už bude jakkoliv bláznivý.“
„Dobře, můžeš pro tentokrát provést jak si přeješ.“
Oba se smějí.
Další večer sedí Terry a Lara na gauči ve společenské místnosti a nad mísou s popcornem sledují kvalifikaci na desetiboj, který se koná v nedalekém Maďarsku.
Závodníci se před sprintem na 100m protahují, René Bertio poskakuje, mává publiku.
„Buon giorno, buon giorno Ungheria!“
Diváci nadšeně fandí. Jde o atletický svátek, který se zde koná spíš výjimečně, o to více jsou zvědaví jak ti nejlepší zabodují.
I když není sprint už posledních pár let Bertiova nejsilnější disciplína,přes zimu tvrdě trénoval, aby si na závěr svojí kariéry odvezl ze závodů co nejvíce medailí.
Všichni jsou už na značkách a po startu vyráží naplno vpřed. Na obrazovce se ukazuje naměřená rychlost, po deseti metrech má René Bertio už více než 30km/h.
„Jeď, jeď!“ Křičí Terry s Larou na televizi.
Po chvíli oba vyskakují až se popcorn válí po zemi. Bertio první závod těsně vyhrál!
Ten se snaží popadnout dech, ale zároveň podává ruku ostatním závodníkům.
„Bene, bene.“
Terry s Larou ještě chvíli nadšeně poskakují. Potom se Lara otáčí a jde pro vysavač.
Když o několik minut později sleduje Terry nad posypanou podlahou další atletickou disciplínu, ozývají se od dveří rány. Lara přichází s vysavačem a cestou vráží do všeho kolem.
„No tak Laro, neruš! Ten popcorn ze země neuteče.“
„No to máš pravdu Terry, sám se neposbírá, někdo ho tedy uklidit musí.“
Přes hlasitý zvuk vysavače není slyšet už vůbec nic, a tak Terrymu dochází, že jejich dnešní večer pomalu končí.
Zvedá se a jde do své pracovny, kde si pouští rozhovor s jednotlivými běžci. Když přichází rozhovor s Reném, hledí na obrazovku jako opařený.
V rozhovoru se závodník zmiňuje, že jde o jeho poslední závody v kariéře:
„Víte, sport a sláva nejsou všechno. Žena chce děti a otce, který nebude v jednom kuse v posilovně, nebo s úrazy v nemocnici. A já to cítím stejně.“
Všichni věděli, že po úrazu s kolenem, který se Renému stal minulý rok nebude mít jeho kariéra dlouhého trvání, ale nikdo netušil, že René ani nedokončí sezónu.
Terry cítí, že se mu jeho sny hroutí jako domeček z karet. Když René odejde, může se rozloučit i s vůněmi do sprch, o kterých začíná Lara nově mluvit. Na druhou stranu, když se místní nestanou svědky nového konceptu veselého, voňavého stadionu z čokolády, bude to nakonec asi lepší pro všechny, uvažuje pro sebe a zadržuje přitom smích.
Nemá chuť pokračovat ve sledování tohoto vysílání a aniž by Laře kazil zbytek večera špatnými zprávami, jde rovnou spát.
Lara po Terryho odchodu vysílání ukončuje a nemá o končící kariéře Reného zatím nejmenší tušení.
Právě si vaří noční kávu a vesele pracuje na nové propagaci stadionu až do rána.
„No, myslím, že tentokrát se mi to opravdu povedlo.“
Z počítačové obrazovky na ni svítí ač jednoduché, velmi pěkné plakáty. Všechny texty a obrázky jsou sjednoceny červenou barvou a umístěny na bílé pozadí.
Lara už delší dobu fotila sportovce při jejich trénincích. Dnes fotky konečně vložila do počítače, kde je v ilustrátoru pokřivkovala a ve photoshopu nabarvila na červeno.
Ukládá tedy svou dnešní práci, vypíná počítač a nechává si zdát o všem novém, co jejich sportovce i diváky do budoucna čeká.
Terry má tu noc špatný sen. Přijíždí autem před stadion, ale nemůže vystoupit, protože se zasekly dveře.
A tak zařazuje rychlost a stadion objíždí, jenže někde zmizelo parkoviště, nakonec nemůže najít ani vchodové dveře. A tak zkouší znovu zastavit a vystoupit z auta, jenže dveře jsou pořád zaseknuté.
Lara mu přitom posílá zprávu, že odjíždí pryč, protože je všude na zemi popcorn. V mobilu se poté zobrazuje velkoplošná obrazovka stadionu s mrzutým smajlíkem.
Když se celý zpocený probouzí z noční můry, je v Maďarsku akorát tak před obědem. Bez dalšího váhání bere mobilní telefon do ruky a vytáčí číslo Reného.
„Haló tady René Bertio osobně.“ Ozývá se ze sluchátka.
„Dobrý den, u telefonu Terry Teine, jsem správce atletického klubu a stadionu, kde u nás trénujete. Myslíte, že by bylo možné se s vámi sejít?“
„No. Jsem velmi zaneprázdněn. Ale zítra přiletím a po tréninku bych si u oběda hodinku našel, řekněme v 13:00 v jídelně, bude Vám to vyhovovat?“
„Ano perfektní, moc děkuji, budu na místě. Naschledanou.“
Ačkoliv dochvilnost není Terryho silná stránka, stepuje ten den v jídelně pro jistotu už od půl jedné.
Když René vchází do místnosti, okamžitě ho díky jeho nepřehlédnutelné výšce Terry zaznamenává. A tak si rovnou podávají ruce.
„Teine, těší mě.“
„Bertio.“
„Dobrý den, to jsem rád, že jste si na mě udělal čas i když na oběd asi chodíte jinam.“
„Právě, že naopak. Jídlo se v téhle kantýně od doby, co stadion spravujete zlepšilo o 100%. Jsem naopak rád, že Vás můžu konečně poznat.“
Z populárního sportovce se klube celkem grandiózní chlapík, a tak si oba sedají k připravenému stolu. René si přisouvá růžový talíř se šunkovými rolkami a Terry se mu přitom pokouší přiblížit celou situaci.
Povídá a povídá o zapáchajících sprchách, děravé střeše, špatných sportovních výkonech, které ostatní sportovci mají za standard. Potom o novém konceptu a vizi do budoucna s ženským vlivem Lary a jeho technologických nápadech…
René ho přitom jako těžký profesionál poslouchá a nepřerušuje. Když oba končí s posledním chodem, utírá si René ubrouskem pusu a povídá:
„A co pro Vás mohu udělat já?“
Terry by podobné jednání od sportovce nečekal. Většinou se v rozhovorech vyjadřují spíš jako zedníci a dlaždiči než jako manažeři. V ten moment se mu do žil vlévá nová krev.
„Víte, slyše jsem, že budete odcházet. Chápu, že k tomu máte pádné důvody a tak..“
„A tak co?“ Opakuje René.
Terry do poslední chvíle vlastně ani nevěděl, o co má Reného požádat. Ať nepřestává se sportovní kariérou? Ne to je hloupost, úraz kolene je přeci jen pádný důvod sportu zanechat.
„Pane Bertio a nechtěl by jste se stát hlavním trenérem a pomoct zvýšit kvalitu ostatních sportovců?“
René chvíli loví jazykem mezi zuby zbytky jídla.
„Jdete přímo k věci, já si to určitě nechám projít hlavou. Stejně se budu muset poohlédnout po nějakém tom zaměstnání.“
Terry nasazuje chápavý úsměv. Jejich stadion je přes všechny problémy nejlepší a nejnavštěvovanější v širokém okolí. A tak se oba nakonec loučí jako po uzavření výhodného obchodu.