Cesta z Tungurahua do města Quito na návštěvu k Thilde na motorce pěkně sviští. Nikde není žádný provoz a ještě než se sluneční záření změnilo v laserovou denní můru, stihla se většina cest natřít mosazným práškem.
Rico má však co dělat, aby se soustředil na řízení a nehleděl okolo. Krajina je zbarvená do žluté a červené barvy. Zelený není snad už ani jeden list. Města, kterými Rico projíždí, jsou většinou prázdná, ale někde to stále zdá se žije.
Hned při vjezdu do sousedního města Baňos ho čeká nastražená past. Na krásně uhlazené žluté silnici je v jednom místě přes celou šířku položená jakási deska, špatně zamaskovaná pískem.
Rico před deskou zastavuje a zkušeným okem nejdříve kontroluje, jestli v okolí nezaregistruje nějaký pohyb. Když se zdá všechno v pořádku, zkouší desku odsunout, ta se ale ihned láme a padá do velké jámy, kterou na cestě zakrývala.
Rico shlíží dolů a aniž by ho to překvapilo, vidí na dně několik těl a koster v různém stupni rozkladu bez oblečení a bez bot. Protože slyšel o tomhle regionu už ledacos, rozhoduje se vyjet směrem k hlavnímu městu druhou i když delší cestou.
Pasti na druhé cestě nejsou už tak brutální. Lidi si většinou uvědomují, že jim tyhle základní civilizační vymoženosti, jako rovná cesta nebo stojící most a fungující elektřina, přináší samé výhody.
A tak Rico naráží už jen na pasti, jako opuštěná paleta se zbraněmi a municí, opuštěná paleta s benzínovými kanystry a otevřený, fungující obchod s potravinami.
U posledního si není jistý, jestli jde vážně o past, ale z opatrnosti se rozhoduje, že si raději něco uloví a udělá piknik v přírodě.
Když vjíždí v podvečer do města Quito, má boční brašny na motorce přecpané různými úlovky, které se podařilo posbírat bez rizika.
Quito je na své hranici střeženo hlídkami. Překvapení domorodci s puškami na ramenou Rica zastavují. Ten na ně hledí stejně překvapeně. Očividně tady turisty běžně nevítají.
„Co tu děláš? Kdo jsi?“
„Ahoj, já jsem Rico, jedu za kámoškou.“
Strážní se smějí.
„A která to je? Zajedete si večer na výlet na motorce?“
Všichni se smějí.
„No, říkala, že mě prý normálně pustíte.“
Rico vytahuje z kapsy dokumenty, které si doma vytiskl. Thilde se očividně snažila, protože pokaždé, když strážný kroutí hlavou, jakože to nestačí, na další stránce hlavou souhlasně pokyvuje a tak pořád dokolečka až má celý svazek přečtený.
Poté Ricovi všichni se zamrzlými úsměvy uvolňují cestu a on se tak dostává až do centra, kde to žije.
Na silnicích jsou kolony aut a motocyklů, na chodnících davy lidí. Všude se svítí, protože je celé město chráněné obrovským štítem. Sluneční paprsky jsou patrné jen v některých prasklinách, pod nimiž jsou spálené trosky, obehnané výstražnými značkami.
„BĚHEM DNE NEVSTUPOVAT, ZÓNA POŠKOZENÍ SLUNEČNÍM ZÁŘENÍM.“
Ulice přitom lemují související billboardy. Na jednom z nich je obličej malé dívky, jakoby propálený žhavým drátem.
„Mí rodiče budou volit stranu Demokratická Obrana Měst. Lepší sluneční štít pro Quito!“
Když v koloně dále pozvolna přejíždí, míjí různé obchody a restaurace. Potom přes obrovskou čtvrť s bary a podniky s různými až nečekanými sexuálními službami, okolo vysoké budovy Centrálního Střediska Sexuálních Služeb, až se nakonec dostává do klidnější čtvrti vedle průmyslové zóny, kde bydlí Thilde.
Uvítání od Thilde a její rodiny je vřelé. Přestože nemají v malém městském bytě moc místa, je postel v rohu jídelny pro Rica už připravená a on jim právě teď po večeři rozdává dárky, které po cestě posbíral a očistil.
Pro manžela elektrický strojek na holení, ještě původně zabalený. Pro Thilde dvě velké balení sušeného mléka, pro syna skládací nůž a dceru malý kufřík se vzorky voňavek.
Když je po všem, sedí Rico na balkóně, kouří a rozhlíží se po městě. Tolik lidí, blikajících světel, všudypřítomný hluk. Po všech těch letech, kdy se přetahoval s gangy a bezdomovci o kus žvance, nevěřil, že něco podobného ještě existuje.
Na balkón přichází Thilde.
„Tak jak se ti u nás líbí?“
„Je tady hlučno. Jsem zvědav, jestli vůbec usnu.“
Thilde si sedá ke stolku, Rico ji nabízí cigaretu, ale ona gestem odmítá.
„Gyliam říkal, že bys s ním mohl zítra do práce. Prý by tě možná vzali.“
Rico krčí rameny.
„Já práci mám a neplánuju tady zůstat. Sice nám platí jenom konzervami, ale nestěžujeme si.“
„Ale peníze nemáš.“ Reaguje Thilde.
„To ne.“
„Tak vidíš.“
Rico, jakoby se snažil vybavit si k čemu by mu byly v Tungurahua peníze. Ty platí určitě jen ve Quitu, ale to Thilde asi neví, dochází mu.
„Chtěl jsem se spíš porozhlédnout. Až vymyslíme to se změnou mého obličeje, jestli se tu třeba neprodává něco,co by se mi hodilo a u nás neseženu.“
„Tak vidíš.“
Rico krčí rameny.
„No vidím, ale ještě nevím co by se mi hodilo.“
Oba se smějí.
„U nás žijeme v souladu s přírodou.“ Pokračuje Rico. „Co je navíc, je jen pro zábavu. Takže mám dva funkční počítače, internet, chybí mi už jen pár věcí, abych dostavěl vířivku, saunu, palírnu.. no a když bude základ hotový potom bude na řadě rodina.“
Thilde kroutí hlavou.
„Nám ve městě nechybí nic. I Gyliam je tady spokojený.“
Rico se ohlíží, aby se podíval do okna. Thildin manžel stojí v kuchyni a krájí cibuli. Jeho děti si na zemi hrají s nožem voňavkami.
„To určitě. Máte se skvěle, ale já potřebuju trochu volnosti. Znáš to, tady máte úplně jiný režim.“
Ještě chvíli, zatímco Rico dokuřuje si povídají, potom jdou zase dovnitř.