Uběhlo několik dní a i když se René Bertio o nové smlouvě ani nezmínil, stále stadion navštěvuje a své svěřence svědomitě trénuje.
Terrymu i Laře připadá tato situace docela nekomfortní a riziková, protože I když všechno funguje normálně a atletický klub jenom vzkvétá, smlouvě stále chybí podpis. A René se přitom tváří bezstarostně, jakoby zapomněl, že má něco podepsat.
Jednoho dne však u stadionu parkují dvě luxusní auta a z nich vystupuje Reného dědeček se svým vnukem a jeho několika kamarády ve stylových oblecích.
„Podívej se, stadión René Bertio. Jsem na toho kluka moc pyšný, co na to říkáš?“
„Hmm, moc pěkný.“ Reaguje vnuk.
„Pěkný? Přímo kolosální a to jste si z něj jako malí utahovali, jak jste mu to říkali?“
Vnuk dělá, že otázku neslyšel a brouzdá něčím důležitým v mobilu.
„Tak jak jste mu to říkali, posloucháš mě?“ Připomíná se dědeček.
„Retard a psí hovno.“
Všichni se smějí. Dědeček aniž by pohnul brvou jenom kroutí hlavou.
„Jenomže já tady čtu něco jiného. Co se tam píše?“
„René Bertio.“
„Správně, ten nápis říká něco jiného. Takže až přijdeme dovnitř, budete myslet na to, že jeho jméno se píše velkým písmem a vaše jména jsou složená akorát v peněžence a ještě k tomu falešná.“
Všichni se smějí.
O něco později jde Terry přes stadion s metrem v ruce obhlédnout, jestli jsou všechna schodiště stejně široká. Na dráze však vedle Reného postává skupinka pánů ve slunečních brýlích.
Nejdříve si myslel, že jde o další rozhovor pro televizi, ale žádný z nich nenese kameru ani mikrofón. Jenom jeden kufřík, obleky a jeden velmi starý, prošedivělý pán se opírá o hůl.
Zatímco jde Terry od schodiště ke schodišti a měří, pánové se očividně baví. Když je Terry poblíž, mává René, aby šel za nimi.
„Dobrý den, máte tady delegaci?“
„Dovolte, abych vás představil.“ Reaguje René.
„Počkej, počkej, chlapče, já se představím sám a potom představíš ostatní.“ Přerušuje ho dědeček a aniž by čekal na odpověď pokračuje: „Já jsem Burgher Cola Bertio, poslední žijící potomek slavného Coly Bertio.“
„Terry Teine, těší mě.“
„Teine, Teine, to mi něco říká, neznám odněkud vaši rodinu?“
Terry se snaží vybavit si kam sahají jeho kořeny.
„Nejsem si jistý, ledaže byste znal někoho, kdo jezdí s kombajnem.“
Burgher Cola se tváří zklamaně a nechává ostatní, aby se představili.
„Nikde jsem tady neviděl žádnou ochranku, neplatíte si za ochranu?“ Ptá se Burgher Cola po chvíli.
Terry krčí rameny.
„Přivezli vám nový návrh smlouvy.“ Přidává se René.
Burgher Cola se k němu s nechápavým výrazem otáčí. Ale protože jde o Reného, na to, že ho přerušil uprostřed rozhovoru nic nenamítá. Čehož si všímají ostatní a tváří se otráveně.
„Probereme to ve vaši kanceláři. Přiveďte i svou společnici, jak že se jmenuje?“
„Lara Simoncová.“
„Simoncová, Simoncová, neznám odněkud její rodinu?“
Terry se diplomaticky usmívá, ostatní se tváří znuděně, a tak se prozatím loučí.
Když Terry a Lara přichází do své zasedací místnosti, sedí za jejich stolem Burgher Cola, okolo postávají ostatní a pro ně dva jsou připravené dvě židle pro návštěvy.
„Ještě jednou dobrý den, počkáme na Reného. Zatím se posaďte.“
Terry a Lara si beze slova sedají. Na moment to vypadá, jakoby na sebe měli všichni beze slova civět, dokud René nedorazí, ale Burgher Cola je zkušený obchodník, a tak vypráví sáhodlouhou historii o jejich rodině a podnikání, až se po půlhodině dostává k dalším věcem, které se smlouvou nesouvisí.
„René ještě nedorazil, tak máme trochu času probrat i to vaše podnikání. To hlavní, co jsem se za ta léta naučil je mít dobré obchodní partnery, kteří vám zajistí ochranu. Protože problémy se stávají. Někdo rozbije návštěvníkovi sklo u zaparkovaného auta třeba nedopitou lahví, někdo zase může vykrást kuchyni nebo vzít si tu velkoplošnou obrazovku. Lidé takové věci dělají.“
Terry a Lara pokývnutím souhlasí.
„Kdysi se stávaly nehody, jako že začalo hořet, přiběhli vandalové, rozmlátili klenotnictví a nic přitom nesebrali nebo se počkalo na ty, kteří si ochranu neplatí někde jinde a usekl se jim malíček, tomu samozřejmě nikdo nezabrání.“ Pokračuje, přitom hledí do stropu a nesouhlasně kroutí hlavou. „Časy se změnily, díky pokroku se stávají už jen nehody, které vypadají realisticky. Mezi lidmi už není žádná zloba, už se jenom krade pro peníze a tak.“
Majitelé chápou kam tím Burgher Cola míří. Je jasné, že dávné zvyky nezmizely, jenom se převlékly tak, ať vypadají nenápadně.
„Takže si rozumíme. My vás budeme chránit zdarma, protože ochraňujeme Reného. Ale když René odejde, budete si muset za ochranu začít platit, rozumíme si?“
„Rozumíme.“
„Určitě si rozumíme.“
„Dobře.“
Terry a Lara sice odkývali úplně všechno, ale pořád i když už návštěva skončila, mají v krku sucho jako by týden nic nepili. Oběma dochází, že mají tu čest s pravou nefalšovanou mafií.
„To je špatné Terry, moc špatné.“ Úpí Lara.
„Třeba to jsou hodní mafiáni.“ Uklidňuje ji Terry.
Lara kroutí hlavou.
„Nebuď prosím tě naivní. Mafie není dobrá nebo špatná, je hrozná a ještě horší. Nemám z toho vůbec dobrý pocit.“
Terry uvažuje, jak může něco takového Lara vědět. Ale nechce v ní probouzet nějaké špatné vzpomínky.
„A co když se na ně pokusím něco vyčmuchat? Budeš klidnější?“
„No to právě nevím, nějaké věci raději nevědět. Čím méně víme, tím je to pro nás bezpečnější. Nemyslíš?“
Terry se tváří co nejuvolněněji, aby se Lara cítila bezpečně.
„V podstatě se nás to ani netýká. Jak Burgher Cola říkal, dokud máme Reného, jsme zajištění. Akorát by mě zajímalo, jestli by přijeli ‚chránit nás,‘ kdybychom je vážně potřebovali.“
Oba se smějí.
„Měl jsem si na něho vzít telefon,“ pokračuje Terry. „Až nám někdo posprejuje zdi nebo bude lepit žvýkačky pod sedadla, zavoláme mafii a máme to vyřešené.“
Oba se smějí.
Terry však moc dobře ví, že má Lara pravdu. Ale jeho zvědavost mu nedává v noci spát, a tak si do internetového vyhledávače zadává jméno Burgher Cola Bertio. Dnes Burghera Terry poznal jako velmi upraveného starého pána v šedém saku, který měl knírek zastřižený na milimetr přesně. Teď však na něj Internet chrlí série jeho fotek v oranžovém mundůru z vězení. Dále když sjíždí dolů, vidí odkazy na články o nejrůznějších přepadeních, krádežích či vraždách.
Terry jde do mdlob. Občas je opravdu lepší vědět méně. Hlavně jí nesmí nic říct, by ji chudinu jenom vyděsil. Má tedy opravdu dlouhou noc, v posteli přelehává z boku na bok. Nemůže usnout z toho, že koupit stadión byl jeho nápad, že by si vyčítal kdyby se kvůli němu Laře něco stalo. Nervy ho tlačí tak, až ve dvě ráno vstává, že si dá na dobrou noc skleničku whiskey.
Terry vstává z postele, s potem stékajícím po zádech vchází do kuchyně. Rozklepanou rukou otevírá horní kredenc, kde má schované za čokoládovými cereáliemi alkoholové zásoby.
Ani se neobtěžuje vytahovat menší štamprli a nalévá whiskey do hrnku. Ihned poté si dává dva doušky.
„Ehh, to je ostré.“
A tak do hrnku dolévá neslazenou minerálku. Když je s klepáním plastového hrdla o okraj hrnku obsah doplněn, dává si ve stoje půl hrnku na ex, chvíli čeká a poté na ex celý zbytek.
Zatímco v kuchyni tikají hodiny a bzučí zářivky, čeká Terry, jestli mu obsah zůstane v žaludku. Poté si hrnek znovu nalévá. Láhev mu však vykluzuje z jeho rozechvělých rukou a s mohutným rámusem dopadá na zem. To už se v kuchyni zjevuje Lara.
„Ty blázne, co tu děláš?“ V tom se jí do nosu vnáší pořádný závan whiskey. „Ty tady piješ? Děje se něco?“
Terry na ni hledí jako opařený, nečekal, že bude tuhle situaci vysvětlovat. Hnědá kapalina zatím na podlaze vytváří velkou kaluž.
Na Terrym je vidět, že je vyřízený a tak mu nemá za zlé, že neodpovídá. Lara dostává strach, její intuice jí i tentokrát napovídá správně.
„Koukals na net, co?“
Terry na ni zaraženě hledí. Byl právě přistižen, jako ta nejnižší forma pobudy, co vůbec existuje a ji jakoby to nezajímalo, uvažuje rychle.
„Jak to víš?“
„Takže to je pravda, jsem ti říkala ať se v tom nešťouráš.“
Terry klopí hlavu a po očku pozoruje Laru jak sbírá střepy.
„Tak cos našel?“
„Věř mi, že to nechceš vědět Laro.“
„Ale ano chci. Tak mi to pověz.“
„Vypadá to, že Bertio mafie dělá všechnu špínu co tě napadne.“
„Krade?“
„Kdyby to, je to takový zvláštní mix aktivit. Kdy někdy nezáleží na životech, na penězích, ani na vlivu, ale ve všem mají prsty podle toho jak se jim to hodí.“
„Pašování drog i zabíjení?“ Ptá se Lara konkrétněji.
„Všechno, úplně všechno, ale nějak divně jak říkal víc realisticky.“
Lara pokračuje ve sbírání střepů. Očividně ji vadí, že to musí řešit.
„Si říkám, že se tím ani nechci zabývat, vždyť máme svých starostí dost. V notebooku je rozdělaný scénář, máme atlety a já si budu zasírat hlavu ještě tímhle. Ale když nemůžu usnout i když na to nechci myslet, tak jsem si říkal, že si dám skleničku.“
Lara už má uklizeno, a tak se zvedá a dloube Terryho prstem do ramene.
„Alespoň máš novou inspiraci.“
Oba se na sebe usmívají.