Netrvá tedy dlouho a Jeffry s Dorou stojí na dalším kopci. Zatímco žabí postavičky za nimi utíkají zpátky do svých domečků, oni si v rukou potěžkávají zbraně, které k zabití veleještěra dostali.
Dora má dlouhé kopí s broušeným diamantovým hrotem a Jeffry meč s diamantovým ostřím, tenčím než vlas.
Aby než veleještěr dorazí Jeffry vyzkoušel co ta věc umí, jde k nedalekému stromu a jedním švihnutím utíná tlustou větev stromu. Přitom necítí žádný zpětný náraz, jakoby větev byla ze želé.
„Viděla si to?“
„Hmm, slušné.“
„Nevyzkoušíš co zvládne tvoje kopí?“
Dora se rozbíhá a hází kopí do kmene stromu. To se dovnitř zabořuje tak lehce, jakoby bylo z bláta.
„Hmm, taky slušné.“ Povídá Jeffry. „Myslím, že to s tím veleještěrem nebude moc velký problém.“
V tu chvíli už se z dálky ozývá hlasité dunění veleještěrových kroků. Po chvíli se zpoza druhého kopce na horizontu objevuje jeho zubatá hlava.
„Žráát.“ Řve veleještěr.
„Tý jo, dinosaurus co mluví.“ Reaguje Dora.
„Žrááát.“ Řve veleještěr.
„Tak vidíš, nemusíme ho zabíjet, určitě se to vyřeší domluvou.“
Oba se smějí.
Chvíli čekají, než dokráčí k nim. Čím je blíž, tím jsou otřesy silnější. Potom běží oba k lesu.
„Žrááát.“
Jeffry švihnutím meče kácí několik stromů, ty padají směrem k veleještěrovi a jeden kmen ho trefuje přímo do hlavy. Veleještěr poté padá bezvládně k zemi.
Dora napřahuje svůj oštěp, aby ho poslala na věčnost, ale Jeffry ji zastavuje.
„Počkej, přece nevíme co to je. Nepřipadá ti divné, že jsi ještě před týdnem viděla dinosaura tak možná v nějaké reklamně?“
„A co chceš dělat?“
Jeffry se rychle rozhlíží, na zemi jsou popínavé rostliny, připomínající provazy, a tak je odsekává a s pomocí Dory veleještěra rychle svazuje.
Následuje čekání až se zvláštní tvor probere. Když to trvá už dlouho bodá ho Dora kopím lehce do nohy, to se zabořuje až na kost.
„Uáááá.“
„Klídek, klid vole, ona nechtěla.“
„Uááá ááá auuu.“
Když veleještěr zjišťuje, že leží na zemi svázaný a ti podivní tvorové na něj zírají, povídá tiše:
„Žrát.“
„To je strašný debil.“ Reaguje Jeffry.
„Pojď pryč.“ Povídá Dora.
Jeffry hledí chvíli na veleještěra, ten hledí na něj a přitom vyfukuje z nozder horký vzduch. Potom ho s Dorou obchází a jdou oba pryč.
Jdou tedy dál, raději směrem od žabích postaviček a protože jim už celkem vyhládlo, doufají, že narazí na nějakou vodu a něco k snědku.
„To jsme se dostali do pěkně blbého kouta země. Aspoň, že máme ty zbraně.“ Povídá Jeffry.
„Hmm.“
„Nebojíš se?“
Dora se snaží tvářit se normálně. Nebýt toho, že je před chvílí zdrogovaly žáby, asi by začala vyšilovat. Právě teď je jí všechno ale celkem jedno.
Když sestupují do údolí, vidí mezi vysokou trávou protékat potok. Jeffry si k němu prosekává cestu, poté je ve střehu aby popř. zaútočil na nebezpečně vypadající hmyz.
Když se zdá všechno v pořádku, noří oba ruce do vody a oplachují si obličej. Najednou, jakoby slyšeli projíždějící auta.
Jeffry s Dorou zvedají tváře a kolem protékajícího potoka najednou vidí silnici.
„Není to?“
„Jsme zase zpátky?“ Ptá se Dora.
Oba se přitom prohlížejí, jsou oblečení úplně stejně, mají dokonce meč a kopí.
„Možná nějaké halucinace.“
„A ten veleještěr?“
Oba se ohlížejí zpět. Zpoza kopce odkud právě přišli se ozývají rány jakoby tam dělníci něco stavěli. Netrvá dlouho, aby oběma došlo, že byli zdrogovaní nějakou organizací, což je v posledních letech běžné.
Vedení firem, zájmových skupin, vládních i nevládní organizací už dávno nezastupují jejich představitelé, ale postradatelní pěšáci a někdy i náhodní kolemjdoucí, jako Jeffry a Dora.
První věc, co Jeffryho po takovém zážitku právě teď napadá je co to vlastně svázali a měli zabít. Ale když vidí, že je on i Dora v pořádku, rozhodují se jít prostě domů.
O pár dní později stojí Jeffry před maturitní komisí. Právě končí své studium závěrečnými zkouškami a naštěstí i když byl týden mimo někde v halucinogenním stavu, šlo naštěstí zrovna o týden, kdy měli všichni studijní volno na přípravu.
Stále pod dojmem onoho otřesného zážitku stojí v chodbě se svými spolužáky a čeká až přijde na řadu.
Jeden z nich mluví o svých plánech, že se přihlásí na uměleckou školu, další chce studovat psychologii a další zase firemní management.
„A co budeš dělat po matuře ty, Jeffry?“
„Nic takového. Já si nakoupím sadu klíčů a šroubováků a půjdu dělat nějaké řemeslo.“
Všichni se smějí.
„Si se zbláznil? V dnešní době dělají rukama jen socky ze zvláštní školy.“
Jeffry krčí rameny.
„Hmm, jenže v dnešní době stavět na lidech, z toho vám hrábne tak, že budete něčí děvky ani o tom nebudete vědět.“
Následuje výměna názorů na téma jestli jestli je lepší pracovat rukama nebo být něčí děvka až se i Jeffry dostává na řadu.
Na stole maturitní komise jsou rozložené lístečky, ze kterých si vybírá ten, co je úplně nejblíže k němu. Téma je: „Neverbální strategie v marketingu.“
„Tak prosím.“
Jeffry je rád, že dostal tak lehkou otázku. V téhle době, kdy každý žhaví mozek doběla, aby něco prodal, si stačí vzpomenout na reklamy, které viděl ráno po cestě do školy, uvědomuje si pro sebe.
„Tak prosím.“
„Pod pojmem neverbální strategie si můžeme představit všechno, co není řečeno názvem produktu, průvodním komentářem nebo podobně. Jde o všechny důležité detaily jako tvář, která prodává, její pohlaví, jak vypadá, co je v pozadí. I barva hlasu anebo forma, jakou se strategie ubírá.
Můžeme si vzpomenout například i na extrémní případy, jako vypouštění halucinogenního plynu v supermarketu, který navozuje potřebu nakupovat ve velkém do zásoby nebo v davu při demonstracích, aby se každému rozproudila krev v žilách.“
Přisedající kroutí nesouhlasně hlavami.
„Ale před maturitní komisí se bavme raději jen o tradičních strategiích, tak prosím.“
Jeffrymu se před očima míhá obrázek dinosaura, padajícího bezvládně k zemi, a tak se sebezapřením zhluboka vydechuje a pokračuje.