Po několika měsících práce na výrobní lince, provoněné kresoly, benzenem a kyanovodíkem se Jeffry vydává ze zvědavosti na kopec za město, jestli náhodou nenarazí na nějakou stopu po nedávné halucinogenní záhadě.
Stopa, kterou hledá by měla být podivuhodně sympatická. Během občasného pátrání se totiž dozvěděl, že současné marketingové strategie se opírají o historické zkušenosti. Takže když třeba takové rybáře začaly navštěvovat mořské panny, jejich stereotypní rybolov se proměnil v produktivní dobrodružství.
A protože byl tento fantastický svět, který navštěvoval postavený na podobném základě, nemělo by být tak těžké zjistit něco nového. Asi po hodině a půl náhodné chůze však Jeffry nic nenachází a jde tedy zpátky domů.
Na jeho mečích, které dostal od Kumbarumby jsou na rukojetích vyobrazeny reliéfy velekraba Macrocheira kaempferi. Objednává si tedy k večeři donášku s tímto jídlem a s pocitem, že k rozluštění téhle záhady už víc udělat nemohl čeká až mu japonskou specialitu přivezou.
Po rozbalení krabice vypadá večeře nevábně. Maso je zpracováno v rozpůlené krabí lebce a jako příloha je rýže a miska s kyselou černou tekutinou.
„Eh, z toho by se zvedl žaludek i tomu krabovi.“ Pronáší Jeffry.
Když je však s večeří hotov, chvíli se mu točí hlava, poté se objevuje naproti jídelnímu stolu postava menšího velmi starého dědečka s kloboukem z velekraba a pařáty, jako zdobením.
„Íííík, vyber si spolubojovníky, íííík.“
A pokládá na stůl fotku Dory. Jeffrymu dochází, že tohle bude asi ten klíč do fantastického světa.
„A kdo jste?“
„Íííík.“
„Tak mě konečně těší, ale Dora už tam znovu nechce.“
„Íííík.“
„Vy jste všichni úplní debili.“ Kroutí hlavou Jeffry.
„Íííík.“
„Já tam klidně půjdu, ale jedině bez Dory.“
„Íííík.“
A dědeček s krabím kloboukem mizí.
Další den hraje Jeffry basket se svým týmem. Posilněný o novou dávku jakési energie, dribluje a zavěšuje jeden koš za druhým. Publikum z toho doslova šílí.
Po první čtvrtině si s kluky plácá a jdou se uklidit do šatny. Na chodbě stojí řada fanoušků, a tak protože se zadařilo jde k nim a podepisuje pár fotek. Když si od něj bere jedna holka fotku zpět, jakoby náhodně se dotýká jeho ruky. Poté se jí zvedá žaludek a přede všemi zvrací rovnou na zem. Jeffry si vyměňuje s kolegy otrávené pohledy a odchází.
Další čtvrtinu jede celý tým znovu jako mašina. Když běží Jeffry okolo lajny, kde jsou roztleskávačky, ty nastavují dlaně, a tak si se všemi plácá na pozdrav. Následuje další erupce obsahů žaludku. Všechny holky, kterých se Jeffry dotknul blijí a trvá několik minut než se přestávají dávit.
To už připadá Jeffrymu podezřelé, a tak se do konce hry raději vyhýbá každé ženě obloukem.
Jak vypadá takový den s dotekem, po kterém ženy zvrací, zjišťuje Jeffry znovu ještě to odpoledne. Jede totiž do nákupního centra, kde se sejde se svou dlouholetou kamarádkou.
Po cestě v tramvaji schovává ruce v kapsách. Na chodníku a na eskalátoru si udržuje odstup a když se s Bely v kavárně nakonec zdraví, naštěstí žádné zvracení nehrozí, protože si nedávají na uvítanou pusu, ani si nepodávají ruce. Většinou na to prostě akorát vletí, uvědomuje si Jeffry.
„Tak co, jdem něco nakoupit?“ Ptá se Jeffry.
„Aach, téda. Ještě mám kafe. Jsem ráda, že jsem se sem vůbec dostala. Hehe. Musím se stavit ještě do práce. Ty si nedáš?“
„Jo, jo, určitě.“
„A co budeš nakupovat?“
„Vlastně nevím.“
Bely nasazuje úsměv.
„Ty jdeš do nákupáku a nevíš, co si koupit?“
„Hmm.. spíš jsem si říkal, že bychom někam zajeli, máš tu auto?“
„No mám.“ Reaguje Bely s úsměvem.
S vidinou toho, že Bely už Jeffryho zná ji po dobré kávě dovádí na parkoviště, opírá ji o kufr a dává pusu. Následuje však…
„Bléééé, uf, blééé.“
„Jsi v pořádku?“
„Pro promiň, nevím, co se to, bléééé.. hek.“
„Je to jenom kafe, to někdo uklidí raz dva.“
Oba se smějí.
„Víš, asi pojedu domů. Dneska je mi nějak špatně.“ Povídá Bely nakonec.
Jeffry se s ní tedy mávnutím loučí a Bely naštěstí, aby se z téhle situace co nejdříve dostala, sedá do auta a odjíždí.
Jeffry sedí po tomto zvláštním dni ve svém pokoji a hledí na čerstvě přivezenou donášku s večeří z velekrabího masa. S objednávkou téhle nové pochutiny neváhal. Ale jakoby se před rozbalením na chvíli pozastavil, jestli spolu zážitky z dnešního dne a včerejší večeře nějak nesouvisí.
Nakonec protože je ležící krabice s jídlem na stole jediná věc, kterou právě teď dělá, pouští se do jídla.
Jeffry ještě nedojedl a už se před ním objevuje kouzelný dědeček s velekrabím kloboukem.
„Íííík, vyber si spolubojovníky, íííík.“
„Dora.“
„Íííík.“
A postava s kloboukem zase mizí.
Druhý den ráno se Jeffry probouzí na zemi u potoka. A vedle něj leží Dora. Chvíli ho mrzí, že ji sem znovu přitáhl. Když se však Dora probouzí, pomáhá ji Jeffry na nohy. Taky aby zjistil, jestli se z jeho doteku nepoblije. Nic se však neděje, vypadá normálně.
„Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“
„Ach, už zase!“ Reaguje Dora.
„Hmm, však víme kam máme jít.“