O několik dní později je Moorové už lépe, a tak ji jde Baldo Bagge navštívit. Na parkovišti vytahuje z kufru sportovní tašku, ve které je několik různých dárků a balíčků s potravinami, ze kterých dostane to, co bude podle situace nejvhodnější.
Na infekčním oddělení jsou návštěvní hodiny poměrně striktní, a také celý postup při příjmu. Nejdřív z jeho kreditky mizí vyšší obnos peněz, potom je Bagge protažen přes dezinfekční koupelnu, dostává ochranný oblek s rukavicemi a respirátorem, potom je dále protažen vzdušnou sprchou, až se dostává k tunelu, ze kterého už vyjíždí dezinfikované zavazadlo.
„Skoro jako na letišti.“ Povídá Bagge zdravotní sestře.
„Že ano? Jinak bychom vás ale pustit nemohli.“
„A kudy se tedy dostanu k pokoji 316?“
„Pojďte, já vás zavedu.“
Když je Bagge se sestrou na místě, zjišťuje, že je Moorová v privátním pokoji.
„Dobrý den, já už myslel, že máte slabou výplatu, ale koukám, že si užíváte jako princezna.“ Pronáší Bagge ve dveřích.
„Ále, kdepak! To zaplatil manžel. Tak vás nakonec pustili, i když nejste příbuzný.“
„Řekl jsem, že k sobě máme finanční vazbu, ta je silnější než rodinná.“
Oba se smějí. Bagge přitom pokládá tašku na konferenční stolek a rozhlíží se.
„Teda, to je luxusní pokoj. Něco mezi nemocničním a obývacím pokojem.“
„Hmm, mám dvě skříně a dokonce i malou ledničku.“
Bagge tedy vytahuje trs hroznového vína, který je zabalený v neprodyšném sáčku.
„Takže nemocnému tradičně víno. Kdybych věděl, že máte lednici, donesl bych i zmrzlinu.“
Moorová kroutí hlavou, na pohled je stále ještě zesláblá.
„Zmrzlinu na smrtelný virus?“
Bagge dává hrozny do lednice, ta je však skoro plná.
„Ale koukám kdybych přišel s prázdnou, tak se nic nestane.“
„Já bych už bych to všechno rozdala, ale na infekčním to nejde.“
Bagge zavírá dvířka lednice, přemýšlí a jde zpátky k tašce.
„Co se dá dělat, přinesl jsem vám alespoň služební notebook. Je tu wi-fi?“
„Jenom placené, ale to nevadí, můžu se připojit přes mobil. Je vám ale jasné, že jsem na nemocenské?“
„Však jistě, ale já jen kdybyste si chtěla zkontrolovat maily.“
„Ty mám přece taky v mobilu!“ Reaguje Moorová.
„No a taky máte v notebooku to online prohlížení památek, tak jsem ho přinesl, abyste nezapomněla na svoje kořeny.“
Moorová kroutí hlavou.
„No dobře, tak co potřebujete, abych udělala?“
„Říkal jsem si, že bychom mohli využít čas, kdy je muzeum zavřené a udělat trochu pořádek v účetnictví.“ Začíná Bagge zeširoka, přitom se tváří co nejnevinněji. „Ohledně pravidelných měsíčních výdajů máme představu jenom základní, a tak jsem si říkal, že když už příprava jedné expozice proběhla, tak byste prošla všechny reálné náklady a zjistila například, kolik návštěvníků měsíčně potřebujeme, aby se náklady pokryly? Jak často můžeme expozici obměňovat? Jaký je akční plán, když návštěvnost vzroste anebo poklesne?“
Moorová na Baggeho unaveně hledí.
„Vy si to nepíšete?“ Ptá se Bagge.
„Teda vy jste hrozný! Co mám s vámi dělat, podejte ten laptop.“
Bagge nasazuje úsměv, z pouzdra vytahuje laptop a podává ho Moorové. Poté znovu do tašky pro další dárek, moderní digitální hodiny s budíkem a digitálním rádiem, s už nastavenými stanicemi, které si Moorová oblíbila.
„Tak ještě třešnička na dortu, abyste věděla kolik je hodin, aniž byste musela kouknout na mobil. Je i s rádiem.“
Moorová se směje. Chvíli se ještě domlouvají co dál, potom Bagge odchází.
–
Později přijíždí Bagge k domu, kde bydlí Cwalda. Protože s jídlem u Moorové příliš nepochodil, vytahuje na parkovišti tašku se stejným obsahem, jen do ní přidává Cwaldův služební notebook. Poté si nasazuje respirátor, gumové rukavice, jde ke dveřím a zvoní na zvonek.
Nikdo však neotevírá, za plotem akorát štěká sousedův pes. A tak Bagge vytahuje mobil a Cwaldovi volá. Jenže ani mobil nikdo nezvedá. S myšlenkou na nejhorší otevírá dveře, je odemčeno. Vnitřní vybavení domu je celkem zastaralé, ale prostory má Cwalda obrovské. Prostorná předsíň, v dálce je slyšet hrající televize.
„Cwaldo? Jste doma?“ Volá Bagge. „To jsem já, Baldo Bagge. Jste naživu?“
Bagge jde tedy dál směrem za zvukem televizoru. Na stolech v obývací místnosti je spousta různých krabic z fastfoodu, sáčků od chipsů, dopitých a nedopitých limonád. K televizi je připojený playstation, Cwalda je očividně uprostřed hry, ale kde je on? Když je Bagge až v kuchyni, vidí skrz dveře do ložnice, že se tam něco děje. Nejdřív si není jistý, jestli nepřijít raději jindy, ale další pohled na odpadky okolo a je jasné, že nepůjde o ženskou.
Pohled, který se však v ložnici nabízí, stojí za to prostě se otočit a odejít. Cwalda leží v posteli s velrybím pupkem, mastnou pusou a těžce oddychuje.
„Neruším? Volal jsem a nevěděl jsem, jestli vás neskolil ten virus.“
„Heh heeh hehhh, zdravím. A jéje, myslel jsem, že přijedete až zítra.“
„Já taky, ale byl jsem u Moorové a mám tašku s jídlem, tak jsem si říkal, že tu možná trpíte hlady a aspoň se to neskazí…“
Cwalda se s vypětím sil opírá o matraci, aby se zvednul.
„Tak já počkám v obýváku. Koukám hrajete GTA.“
Cwalda neodpovídá a zatímco Bagge už sedí na gauči, se Cwalda s funěním pomalu přibližuje.
„Ten respirátor si můžete sundat, jste přece imunní.“ Povídá Cwalda.
„Já myslím, že si ho raději nechám. Takže se léčíte tak, že jste čínské restauraci už spořádal polovinu zásob vepřového.“ Pronáší Bagge.
„To nic, až mě všechno přestane bolet, budu moct uklidit. Co si dáte, dáte si kafe?“ Ptá se Cwalda.
„Určitě a zajdu do kuchyně pro pytel na odpadky a trochu uvolním tady ten stůl, ať si ho máme kam položit.“
O půl hodiny později sedí Bagge s Cwaldou v gauči u kávy. Zatímco Cwalda ztěžka oddechuje, vytahuje Bagge z tašky hroznové víno, Cwaldův služební notebook a digitální budík s rádiem. Zbytek zůstává raději v tašce.