Jose s Jasmine stojí pyšně před vysokou budovou, kolem které a po které kmitají roboti jako mravenci po mraveništi. K jejich překvapení je při vstupu do budovy žádný z robotů nezastavuje.
Uvnitř je vše zařízené dost funkcionalisticky, jako kolekce zón, ve kterých každý z robotů dělá něco jiného. Přitom jakoby zde chybělo jakékoliv označení pracoviště nebo alespoň čáry na zemi, které by vyznačovaly uličku, kde pracoviště začíná nebo končí.
Na recepci je umístěn velký interaktivní displej s popisem jednotlivých pater, co je naštěstí také normálně „lidsky“ označeno jsou cedulky, vedoucí ke schodům a k výtahu. Zábradlí a dveře jsou ještě cítit barvou, jakoby je zde postavili teprve včera.
„Já bych šla jen do kanceláří, abychom se jim tu zbytečně nemotali.“ Povídá Jasmine.
„Jestli, tak jen kvůli nám asi postavili celou chodbu i kanceláře. Tak ať mají radost, že se po ní aspoň projdeme.“ Reaguje Jose.
„Myslíš, že by jinak šplhali akorát venku po oknech jako opice?“
„Ani bych se nedivil.“
Oba se smějí.
„Jenom si představ jaké to bude, až bude mít každý takového robota jednou doma.“ Pokračuje Jasmine.
„Jeden bude myslím až až, když jich je víc, vypadá to docela strašidelně.“
Osamocená chodba bez stěn, uprostřed vřavy klusajících, vrtajících, šroubujících strojů vypadá docela zvláštně.
„Však si zvykneme.“
Jose krčí rameny.
„My si zvykneme, ale až sem dovnitř bych žádné návštěvy raději nezval, podívej.“
Přes prosklené dvířka výtahu je v posledním patře několik řad různě modifikovaných robotů, kolem kterých běhá několik v bílých pláštích a jednoho po druhém zapínají.
„Podívej, na ty na kraji.“
Na kraji haly je skupinka čtyřmetrových postav, které se pohybují dost nemotorně, ale vypadají obrovsky.
„Tak to bych řekla, že už Skynet trochu přehání.“ Reaguje Jasmine.
„Hmm, Skynet by se měl držet lidské postavy, a žádné sbíječky nebo bagry místo rukou. Na co jsme se potom inspirovali zrovna filmem Terminátor II, když bude nakonec všechno jinak.“
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Pojedeme za Juanem, počkej, udělám pár fotek, aby věděl co se tu děje.“
Jasmine chvíli přechází s mobilem sem a tam a fotí všechno možné. Poté si v kanceláři dávají oba kávu z nového kávovaru, ať Skynet vidí, že kuchyňka u kanceláře je správně, ta se bude určitě používat. Jose si ještě pro jistotu odskakuje na záchod, z lednice vytahuje džus, poté i s Jasmine a malou lahví džusu odcházejí a odjíždějí za Juanem.
–
O necelou hodinu později už Jose s Jasmine vystupují z auta před domem společnosti Entendemos el código Solutions.
„To bude Juan čumět co všechno už roboti dokázali.“ Povídá Jasmine.
„Zvláštní, že se už pár dní neozval, asi je překvapený přívalem dat.“
Když klepou na obstarožní dřevěné dveře, musejí chvíli čekat. Nakonec Juan Jose otevírá, jeho výraz je přitom vytřeštěný, trochu provinilý, jakoby snad něco pokazil.
„Pojďte dál, pojďte dál. Asi jste přijeli kvůli Skynetu.“
Nábytek v jeho kanceláři je komplet nově zařízený, na stole už nestojí vakuová obrazovka, ale moderní, plochý monitor. V rohu místnosti je dokonce i nová tiskárna.
„Máme skvělé novinky, Skynet začal vyrábět. Nejsou náhodou servery už moc zahlcené? Já jsem teda nárůst zaznamenal.“ Pronáší Jose na úvod.
„Přesně, to jsem taky zaznamenal. Říkal jsem si, že se u vás něco děje.“ Reaguje Juan už sebevědoměji.
Oběma je hned jasné, že se Juan snažil celou tu dobu přijít na to proč ten obrovský příval dat.
„Však to zase prostříháme, družice by měly být stejně jen komunikační.“
„Koukněte.“ Povídá Jasmine nadšeně.
Natáčí k němu mobil a přejíždí prstem, aby se podíval na nové fotky z výroby.
„Jejda, tak vy už jste začali.“
„Ale tihle jsou obrovští, to už nám připadá přehnané.“ Pokračuje Jasmine.
„Bude jich pomalu třicet tisíc a pořád vyrábíme! Do Jabloňových sadů přijíždí jeden kamion za druhým a stejně je materiál hned pryč. Vrhají se na ně jako mravenci na čokoládové tyčinky.“ Přidává se Jose.
Jasmine se směje, aby uvolnila atmosféru.
„Chceme, aby měl Skynet pořád volnou ruku, ale taky jsme měli pro tyhle případy takovou stránku, kde jsme zadali Skynetu určité mantinely a pravidla, kterých se musí držet. Jenže ta už je zahlcená úplně, a ani se nám neotevře.“
Jose s Jasmine se snaží stránku na Juanově počítači otevřít, ale problém je úplně stejný. Najednou, jakoby Juanovi docvaklo něco, co už dlouho hledal:
„Já už vím. Vy máte možnost otevřít root a zase jej zavřít.“
„No, ale teď už to nejde.“ Reaguje Jose, jakože rozumí o čem Juan mluvil.
Juan přitom nasazuje spiklenecký výraz.
„A k tomu jste používali jenom příkaz pro root?“
„Přesně, jenom tady ten.“
Juan se usmívá, jakoby vyhrál milión Euro.
„Bez starostí, teď když vím jak jste otevírali root, dejte mi čas do večera a všechno bude zase v pořádku.“
„Já věděla, že na to přijdete.“ Povídá Jasmine nadšeně.
„Fajn, takže jsme domluvení.“
–
Další ráno jdou Jose s Jasmine ještě před snídaní na okraj Jabloňových sadů, podívat se jak jde robotům práce a hlavně, jestli nevyrobili zbytečně hodně velkých, čtyřmetrových monster, které budou muset zase rozebrat.
Už z dálky je však slyšet podezřelé ticho. Jose, jakoby nevěřil vlastním očím, už nějakou dobu vidí hůř do dálky, ale zdá se mu, že se po budově, ani v okolí nic nepohybuje.
„Zdá se mi to?“
„Co se ti zdá?“ Ptá se Jasmine.
Jose raději pokračuje mlčky dál.
„Ale že je nějak ticho.“ Pokračuje Jasmine zklamaně.
„Jsme si měli vzít dalekohled, vidíš aspoň jednoho? Dělají něco?“
Jasmine mžourá očima, soustředí svůj zrak do dálky, ale taky nic nevidí. Když jsou oba blíž, je vše potvrzeno. Terminátoři, včetně těch velkých v nejvyšším patře zmizeli.
„Počkej, zkusím se dostat na Skynet.“ Povídá Jose.
V mobilu chvíli načítá aplikaci, kterou sleduje stav Skynetu. Ale ta hlásí „Server nenalezen.“
„Rozumíš tomu?“
„Viděl si dnes ráno T1?“
„Ne, šli jsme rovnou sem.“
Jasmine práská nešťastně rukama.
„To byl určitě Juan, zbavil se robotů a smazal Skynet.“
„Nestraš, proč by to dělal?“
„Proč asi, to ty se pořád vychloubáš, jakože ‚snad nedojde k povstání robotů, jako v Terminátorovi,‘ to jsou ty tvoje silácké vtipy a vidíš.“
Oba přitom hledí z okna prázdné, vyklizené budovy. Roboti nejenže zmizeli, odnesli taky všechno vybavení.
