Cece je v zoologické zahradě. I když jak se to vezme, tahle zoo je jiná, nejsou zde mříže, ohrady nebo koryta. Všechny lišky, panteři, opice, medvědi, hroši i papoušci se pohybují mezi návštěvníky naprosto volně a kupodivu se k sobě i k návštěvníkům chovají všechna zvířata ohleduplně. Tedy minimálně tak, že nikdo nikoho zatím nesežral.
Cece si užívá venkovní posezení na pařezu. Před sebou má kmen, přes který je přehozený obrus. Protože je kmen kulatý, musí si při odkládání skleničky dávat pozor, aby nespadla na zem. Kolem ní prochází panter, dívá se na ni, Cece se na něj usmívá.
„Nemáš hlad?“ Ptá se Cece.
Panter jde blíž a stále ji soustředěně hledí do očí.
„Ty jsi krásný, či čiiii. Tebe bych si hned vzala domů, kdyby to šlo.“
Cece dává panterovi kousek ze své slaniny, ten ji vděčně olizuje ruku a dál hledí do jejích rozveselených očí. Je ráda, že tu má společníka, i když neví jak se v zoo ocitla. Její mobil ji ukazuje, že je v restauraci, přitom sedí v zoo.
„Čekám na kamaráda, chceš ještě kousek?“ Ptá se Cece.
Sahá tedy na kmen a dává panterovi další kousek slaniny.
„Já už stejně nemůžu a ty jsi přitom tak šikovný.“
Panter nasazuje něco jako úsměv. V ten moment se objevuje Chury.
„Ahoj, koukám, že máš ráda nejen přírodu, ale i zvířata.“
„Zvířata přece taky pochází ze Země. No řekni, není to krasavec?“ Ptá se Cece.
Chury hledí na psa, který sedí pod stolem. Vypadá docela obyčejně.
„Já se v plemenech moc nevyznám. Poznám akorát čivavu a německého ovčáka.“
„To je panter, ty čivavo!“
Chury a pes na sebe nechápavě hledí.
„No myslel jsem, že je panter něco jiného, ale když to říkáš. Už si jedla?“
„Dala jsem si vajíčka.“
„Tak já si taky objednám.“
Když je Chury zpátky, ptá se Cece:
„Kde si byl ty dva týdny?“
„Zavřený v hotelu. Nebyl jsem si jistý, jestli náhodou taky nemám halucinace, ale podle všeho nemám.“
Cece se směje.
„A co si tam celou tu dobu dělal?“
„Psal jsem, mám takového koníčka. Napíšu dvě až tři knihy za rok, už je to vlastně rutina. Právě proto jsem si nebyl jistý, jestli nemám halucinace. Vždycky totiž když něco napíšu, tak se něco podobného i reálně stane. Nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli to není nějaká hra, jakože tady ve skutečnosti nejsem, ale jsem někde jinde a hraju tuhle hru. Ale po tolika letech, vlastně po třinácti letech co píšu, si začínám myslet, že se to vážně děje.“
„A co se děje?“
„Já si myslím, že to není Země, která k nám mluví, ale spíš nějací mimozemšťané.“
Cece kroutí hlavou. Kolem probíhá menší stádo zeber.
„Podívej se na tu přírodu kolem. Myslíš, že by něco takového dokázali vytvořit nějací mimozemšťané?“
„To asi ne.“
„Tak vidíš! To k nám mluví Země, protože její vnitřní jádro obsahuje železo a my dva jsme s ní elektromagneticky kompatibilní.“
„Možné to je.“
Cece bere vítězně skleničku do ruky a usrkává z limonády.
„A proč ty myslíš, že se to děje?“ Ptá se Cece.
Tahle žena je na schizofreničku docela přemýšlivá, uvažuje Chury.
„To psaní? Já myslím, že proto, že jsem poslední člověk na světě, který si klade existenciální otázky, poslední existencialista. A to se mimozemšťanům líbí. Problém je v tom, že základní podstata filozofie je dialog. A já přitom jen napíšu kapitolu, pošlu to na internet a stane se.“
„Téda, to máš z těch knížek?“
„Četl jsem a hodně. Ale moc z nás evidentně nezbylo, zůstal asi jsem jenom já.“
„To je dobře, že si zůstal aspoň ty.“
„Taky si myslím.“
Churyho snídaně už je na stole, pro Cece na kmeni stromu, a tak se dává do jídla. Jako na povel se panter znovu přibližuje.
„Já ti nedám.“
„Ale jen mu dej.“ Reaguje Cece.
Sahá Churymu do talíře pro slaninu a dává ji panterovi.
„Zrovna slaninu, to je ta nejlepší část.“ Povídá Chury.
„A slyšíš taky hlasy?“ Mění Cece téma.
„Slyším. Akorát jsem zjistil, že většina z toho, co si myslím, že je můj vnitřní hlas, je taky od mimozemšťanů. A já jsem vlastně jenom takový kus masa na dálkové ovládání. Jednou jsem šel i takhle přes ulici a najednou zhasly semafory. V ten moment úplná úleva, už jsem nic neslyšel, nic necítil, ale taky jsem si nic nemyslel. Naštěstí to zase naskočilo, protože jsem potřeboval nastoupit na vlak a asi bych sám nepřišel na to na který.“
Oba se smějí.
„Já slyším někdy bezvadné hlasy, ale někdy se mi nelíbí. Jakoby mi přikazovaly a pořád opakují jedno slovo dokola, třeba dělej, dělej, dělej! Tak dělám a dělám.“
Oba se smějí.
„Se nedivím, že si skončila na psychiatrii. Ženy to mají těžší, ty jsou moc ohleduplné, naslouchají, jsou zvědavé. To máš potom těžší.“
„Asi jo.“
Churymu, jakoby v ten moment něco došlo.
„Ale chtělo by to i nějakou existencialistku ženu, ale to bys nevydržela. Hlavně ty bolesti hlavy, někdy to bolí tak, že mám pocit, že mi z hlavy každou chvíli vyskočí vetřelec. Viděla si ten film, ne? A v podstatě o ničem jiném ani nejsou ty moje knihy, jenom o tom, že mě bolí hlava, o mimozemšťanech a jak se snažím dostat z nějaké neřešitelné situace.“
„To musí být zajímavé, můžu si je někdy přečíst?“
Chury na Cece hledí, vypadá opravdu zaujatě.
„Já myslím, že jo, ale moc se toho o mě nedozvíš. Jo, jednou bych chtěl napsat typickou, tlustou, chytrou knihu o filozofii a existencialismu. Nějakou, kde bude fakt všechno, nahuštěné do sebe, až mi z toho ta hlava vybouchne.“
„A proč to neuděláš?“
Chury krčí rameny.
„Protože nevím jak.“
Oba se smějí.
„Možná je ta tvoje realita přece jenom lepší. Kde podle tebe vlastně teď jsme?“ Ptá se Chury.
„V zoo přece.“
Chury se rozhlíží po restauraci, kolem pobíhají děti, u stolů sedí samí tlouštíci a ládují se až k prasknutí.
„Vlastně je to jako v zoo.“
„Tak vidíš.“