Další ráno se se zasyčením otevírá bílý, prosklený box, ve kterém spala Dora. Cítí se dobře, a tak si slastně protahuje všechny prokrvené kosti a šlachy.
Když je v kokpitu vesmírné lodi, zjišťuje, že za ovládacím panelem sedí Jeffry a to ve stejné pozici, v jaké ho večer opouštěla.
„Ty si nešel ani spát?“
Jeffry se unaveně otáčí.
„Představ si, že na téhle lodi polovina věcí nefunguje. Jakoby byla úplně holá, žádné částicové výboje, warpové zrychlení, dokonce ani ten box, ve kterém jsi spala tělo úplně neregeneruje. Přitom jsem se díval a všechno vybavení tu máme.“
„Ty máš starosti.“ Mává rukou Dora.
Jeffry se tváří nechápavě.
„No, jestli plánujeme cestu za těmi agresivními ještěry, tak bych docela uvítal i nějaké zbraně anebo alespoň štíty.“
„A ty si myslíš, že s nimi budeme muset bojovat? Vždyť jsou to jenom hloupá zvířata.“
Jeffry krčí rameny. Dora přitom pomalu kráčí k mimozemskému kuchyňskému koutu.
„Dáš si kafe?“
„Záleží na původu, odkud ho máme?“
„Od Aschehrta, neboj.“
Jeffry se dál soustředí na ovládací panel. Po celé noci snažení narazil konečně na menu, které vypadá jako zámek autoškoly. Na něco podobného si pamatuje ze Země, kde mu při kurzu létání jeden z mimozemšťanů neustále něco zamykal a odemykal.
Nicméně netuší, co dál. Civí na menu už dobré dvě hodiny a ne a ne na něco přijít.
„Vzpomínáš si z kurzu létání na tohle?“ Ptá se Jeffry.
Dora přichází zpátky do kokpitu.
„Na co myslíš?“
„Tady na ty zámky, jak je odemykali?“
„Prostě je zmáčkli..“
Jeffry mlátí prstem do obrazovky.
„Ale ne, tady stiskl tři tečky, a potom stiskneš tenhle zvláštní znak úplně dole, který vypadá jako čtyřlístek.“
Dora jednoduchým povelem odemyká manuální řízení letu.
„Hmm, zrovna řízení dáme zpátky na automat, jinak se ani neodlepíme od země.“ Povídá Jeffry.
„A co chceš odemknout?“
„Stázové boxy, antigravitaci, maximální zrychlení, tady to jak se s tím rychle zatáčí do pravého úhlu, štíty a zbraňový systém.“
Dora přitom trpělivě aktivuje každý ze čtyřlístků.
„Udělal bych to sám, ale jde ti to tak dobře.“ Povídá Jeffry.
Dora se směje.
„Jen, abychom neudělali žádný průser.“
Jeffry mává rukou.
„Já myslím, že kdyby něco hrozilo, jsou majitelé vozu dávno tady a vytahují nás ven na dvůr.“
V ten moment, jakoby si Jeffry něco uvědomil, otáčí se ke dvířkám, otevírá je a vykukuje hlavu ven. Nikdo nejde, tak je všechno v pořádku, myslí si.
–
Netrvá dlouho a nad zvláštní, zatuchlou krajinou, která připomíná obrovský močál, se vznáší vesmírná loď.
Jeffry s Dorou si močál se zájmem prohlížejí. Přístroje registrují stovky různých pohybů ještěrek, které stojí zprvu nehybně, jakoby se vyhřívaly na slunci, a zase se rychle ztrácejí pod vodou anebo v podzemí pod balvany, odkud jenom vykukují.
„Nevypadají moc inteligentně.“ Pronáší Jeffry.
Dora zatím studuje podzemní sken.
„V podzemí jsou ale obrovské chodby, koukni sem.“
Na plovoucím monitoru se před Jeffrym zobrazuje velký podzemní sál, kde stojí několik set dvounohých, vzpřímených ještěrů, jako na shromáždění.
„A máme je tu hezky v řadě.“ Reaguje Jeffry.
„Co chceš dělat? Nebudeme u nich doufám přistávat?“ Ptá se Dora s obavami.
Jeffry dělá, že přemýšlí, ale nic zvláštního ho nenapadá.
„Měli bychom chvíli monitorovat situaci. Zjistit, co chtějí, čím se živí a tak.“
Dora se tváří nechápavě.
„A co bys chtěla dělat?“ Pokračuje Jeffry. „Shodit dolů jadernou bombu? Mě už to taky napadlo.“
Oba se smějí.
„Já spíš nechápu, co děláme zrovna tady.“
„Vždyť přece lidi na téhle planetě žijí jako v době kamenné hlavně kvůli vojenským nájezdům tamté sekty. Vypadají ale pěkně hnusně.“
Jeffry s Dorou si chvíli prohlížejí detaily jejich tváří.
„A kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě nás posílá na všechny výpravy právě jen kvůli takovým konfliktům. Ještě před deseti minutami by mi to bylo jedno, ale koukni na ty hnusné ksichty.“
Oba se při pohledu na inteligentní ještěry tváří zhnuseně.
„Tak jo, budeme je tedy sledovat.“
–
Pozorování civilizace ještěrek probíhá střídavě ze stratosféry, a někdy zase z blízkosti několika kilometrů nad zemí. To podle toho, na co se vesmírná loď zaměřuje.
S aktivovanou antigravitací a autopilotem to posádce ani nepřijde. Ve skutečnosti se létající talíř na obloze mihotá docela výrazně nahoru, dolů a ze strany na stranu, to podle aktuálního režimu sledování. A dost často je vidět i pouhým okem.
Po několika hodinách pozorování je alespoň patrné, že se všechny druhy ještěrek živí výhradně hmyzem. Ty méně vyvinuté polykají menší kusy, ale celé, zatímco ty inteligentní si je vaří v hrnci anebo smaží, ale bez trávicího ústrojí, bez nohou, křídel a hlav.
Další, ještě méně vábný poznatek tkví v tom, že se ani jeden z druhů ještěrů nesprchuje, ani nekoupe. Na noc se uvelebí v suchém písku, který si nechají ráno vynést, aby měli na noc čistý.
To hlavní je však jídlo. Toho má zdejší civilizace málo, protože sousední hmyz se krutě brání jakémukoliv napadení, a tak se ještěrům podaří ulovit jen to, co náhodou letí okolo. To je naštěstí pro ně docela často, protože některé druhy hmyzu si jen tak bezmyšlenkovitě poletují nebo pobíhají, kam je to právě táhne, ale očividně ani to ještěrkám nestačí.
Když už má Jeffry s Dorou tedy pocit, že na něco přišli, rozeznívá se v kokpitu alarm.
„VAROVÁNÍ. VAROVÁNÍ.“
„Co se to děje?“ Ptá se Jeffry.
„Vypálili na nás. Několik střel, rychle se přibližují.“ Hlásí Dora.
Jeffry zadává autopilotovi úhybný manévr a hledá odkud byly střely vypáleny.
„To nestačí, pořád letí k nám!“ Křičí Dora.
„Do prdele, pokusím se je sestřelit.“
Jeffry zaměřuje dotyky na displeji ony střely a pálí. Jedna z nich je už blízko, a tak se kokpit při výbuchu otřásá.
„Dobře, myslím, že je nejvyšší čas zapnout i štíty.“ Reaguje Jeffry.
Dora obrací oči ke stropu.
„Jde to odtud.“ Pokračuje Jeffry.
Na obrazovce je vidět obrovský podzemní kanón, který vypadá jako kmen stromu, omotaný nějakou popínavou rostlinou.
„Pálí další!“ Hlásí Dora.
Jeffry se rychle snaží v plovoucích monitorech, kterých poletuje okolo něj už víc než deset, nějak zorientovat.
V ten moment nečekaně přilétá z druhé strany několik vesmírných lodí, a ty několika přesnými zásahy kanón likvidují.
„Hurá, přiletěli nám na pomoc.“ Pronáší Jeffry ale ne příliš nadšeně.
„Co myslíš, že teď bude?“ Ptá se Dora.
Jeffry krčí rameny.
„Málem jsme si nechali zničit jejich loď, tak uvidíme, co teď bude.“