Na kraji jednoho velkoměsta v 23. století vystupuje mladý astronaut Jerry ze svého létajícího cestovního modulu a vchází do budovy obrovských rozměrů s názvem „Tréninkové centrum astronautů.“
Vypadá dost zamyšleně a před každým vstupem do další a další sekce si nervózně poklepává nohou, jakoby se nemohl dočkat, kdy už tam konečně bude.
Po několika bezpečnostních prohlídkách a otravných identifikacích potkává svého kolegu Samyho.
„Kdes byl tak dlouho, banáne?“
„Dostat se do vaší sekce je pěkný oříšek, ti povím.“ Vrčí nespokojeně Jerry.
Tihle dva agenti se znají už pěkně dlouho a měli to štěstí, že spolu ihned po akademii mohli začít pracovat.
I když mají za sebou teprve jednu misi, svůj respekt si u nadřízených už vysloužili. Samy může tedy konečně ukázat Jerrymu, jak se takový agent z kognitivního tréninku vlastně cvičí.
Právě procházejí dlouhou chodbou k dalším dveřím s automatickým zámkem. Nejdřív se nad zvláštní skenovací pult naklání Samy a poté Jerry, aby byly sejmuty struktury jejich zorniček a mozkových tkání.
„Stejně nechápu, jak tě sem nakonec pustili.“ Kroutí hlavou Samy.
„Očividně se kámoši z SDOP cítí provinile za tu naši zpackanou první akci.“
Samy nevěří, že by to mohlo být tím.
„Jestli ano, tak by se měli nechat vyšetřit.“
Skenovací zařízení na Samyho reaguje:
„Identifikace?“
„Samy Scoopers.“
„Klasifikace?“
„Agent průzkumník, specializace kognitivní trénink.“
„Počkejte prosím.“
Zařízení provádí druhé ověřování. Poté se rozsvěcuje zelená kontrolka.
„Jen do toho,“ pobízí kolegu Samy „už se moc těším, až budeme na místě.“ Směje se škodolibě.
„Ať už tam uvidím cokoliv, potřebuju o tobě víc informací, když o tom sám nemůžeš mluvit… někdy mi totiž připadáš jako úplný magor.“
„Identifikace?“
„Jerry Walker.“
„Agent průzkumník, specializace přežití a primitivní zbraně.“
„Počkejte prosím.“
Zařízení provádí druhé ověřování, poté se rozsvěcuje červená kontrolka s nápisem „VSTUP ZAKÁZÁN.“
„Jo, on je návštěvník,“ mluví a odkašlává si Samy „je to povolené Skupinou pro dohled nad objevenými planetami. Zkontroluj jejich záznamy, ty nedodělaný automate na kondomy.“
Zařízení provádí ověřování a hlásí stav na virtuálním displeji, který se před nimi zničeho nic objevil ve vzduchoprázdnu.
„Připojuji databázi SDOP… vyhledávám v adresáři povolení… přístup povolen. Děkujeme za návštěvu kognitivního tréninkového centra, agente Walkere.“
To byly poslední ověřovací dveře a oba agenti už jsou v menší síni, rozdělené do několika chodeb. Nad každou chodbou je nápis, označující jednotlivé místnosti.
Samy je v síni očividně jako doma, protože zcela automaticky přechází k nápojovému automatu a objednává si energetický nápoj.
Jerry se rozhlíží kam chodby vedou, píše se „Začátečníci“, „Kombinace souboje“, „Citový stres“, „Kino“, „Puzzle přežití“.
„Vy máte i kino?“
„Jo, to je pro kretény, co koktají nebo jim trvá dlouho, než někam doběhnou. Dostaneš do hlavy takovou telepatickou dávku obrázků a zvuků, že se z toho složíš, ještě než se dozvíš, jestli ho má ta prsatá kočka ráda.“
Jerrymu to nepřijde moc složité.
„Si říkal, že tady musíš tvrdě makat a zatím si jen válíš šunky.“
„Kam teda půjdem?“ Přechází Samy na jiné téma.
„Co je to ‚Puzzle přežití‘?“
„Uvidíš.“ Odpovídá a bez vysvětlení jej vede do příslušných dveří.
Jerrymu to začíná připadat jako nějaká habaďůra, ale je přece v solidní mezinárodní instituci se spoustou bezpečnostních opatření. Čeho by se měl vlastně bát? Přemýšlí sám pro sebe.
Ve stejnou chvíli jim před vstupem do haly hlásí strojový ženský hlas:
„Chystáte se opustit civilní prostor. Vstupujete do tréninkového zařízení zvláštních forem zacházení. Vstupem do zařízení souhlasíte se zproštěním vašich základních lidských práv.“
Strojový hlas opakuje oznámení ještě dvakrát, nad dveřmi rotují dva výstražné rudé majáky.
Samy se mezitím pobaveně sleduje Jerryho strnulý výraz.
„Tak tohle bude legrace.“
Nacházejí se uprostřed rozlehlé, prázdné a tmavé místnosti. Jedná se o projekční místnost starého typu z 22. století, kdy ještě bylo nutné zalepovat stěny bílou mříží miniaturních projektorů.
„Tyhle místnosti ještě existují?“
„Prý tady bývalo dětské hřiště.“ Krčí rameny Samy.
„Vyberte si kampaň.“ Hlásí systém.
Odnikud se vynořuje virtuální displej. Jsou na něm Samyho výsledky, očividně už zde strávil hodně času.
Dokončené úrovně: 178 z 240ti v databázi.
„Tuhle hru hraješ asi hodně, co?“ Ptá se Jerry, jen aby řeč nestála.
Samy mezitím mlčky vybírá, co bude hrát. Chce však svému kolegovi vysvětlit co ho čeká.
„Ehm takže až se to rozjede, systém mi začne do podvědomí vysílat telepatický signál. Chce mi rozhodit emoce a zkurvenec s tím nepřestane, dokud nebude puzzle vyřešené.“
„Chápu.“
„Dobrá, začínáme.“ Povídá Samy a mávnutím chce nastartovat novou úroveň.
Nic se však chvíli neděje. Koukají kolem sebe a najednou je projekční místnost hází na nějakou poušť vedle pichlavého kaktusu. Leze k nim nějaký malý had.
Samymu to přijde divné. Jerry se začíná tvářit vyděšeně a vřeští jako pískle:
„Co co co se děje? Je tady had!“
Vypadá spíš jako žížala, stačilo by ji zašlápnout. Jerry ale bere Samyho za rukávy a hystericky s ním třese.
„Musíme vypadnout, děleeej!!!“
Samy se snaží tvářit klidně. Takhle ale Jerryho ještě neviděl, asi to někdo popletl a poslali ten telepatický signál jemu.
„Počkej, já se o to postarám.“ Povídá a jedním rychlým šlápnutím zabořuje hada do písku.
Jeho kolega však křičí ještě vyděšeněji a nesmyslně blábolí:
„Ne, to ne, nedělej to mě, to mi nedělej!!!“ A utíká od Samyho sprintem pryč.
„Hej, nedělejte si z něho srandu. Pošlete mu něco hezkého, ať na to nemá špatné vzpomínky.“ Volá Samy někam do dálky, jakoby nebyli na poušti jen dva.
Jerry najednou zastavuje a otáčí se zpátky. Usmívá se a rozhazuje ruce jako těžký frajer.
„Jsem si jenom dělal srandu, kámo. Nejsem takovej poseroutka, chápeš, ne?“ Povídá.
„Vážně? Ale utíkal jsi jako stará babka za pošťákem.“
Jerrymu se tato poznámka nelíbí. Máchá ve vzduchu pěstí a protahuje krční svaly na jednu a druhou stranu. Jde k tomu drzému týpkovi klidně. Ještě jedna taková poznámka a rozběhne se za ním. Rychlá tečka do hlavy mu snad srovná myšlenky, říká si pro sebe.
Projekce se z ničeho nic vypíná. Už stojí zase v tmavé místnosti a Jerry se cítí normálně. Někde jakoby v dálce jde slyšet tlumený smích dvou, třech postarších lidí.
„No aspoň, že jste ho takhle nenechali dojít až sem.“ Volá zase do dálky Samy.
Jerry se tváří trošku provinile. Dochází mu, co se stalo, dostal dávku telepatie, leknul se hada a pak chtěl dát Samymu přes držku jen tak. Ten se na něj usmívá.
Začíná druhá projekce.
„Tak už chápeš, jak ten trénink funguje?“
„Radši dělej, ať už to máme za sebou.“ Odpovídá stroze Jerry, připadá si trapně.
Projekční místnost se změnila na přístav. Oba stojí na starodávném dřevěném molu. Kolem dokola je široké moře. Kotví zde několik různých lodí.
„Všechny lodě se chystají vyplout. Máte necelých 5 minut na to, aby vás některá z posádek vzala sebou.“ Povídá systém mechanicky.
„Proč?“ Ptá se Samy.
Jerry nechápe, proč ho to zajímá. Ale asi to má něco společného s řešením úkolu, tak raději mlčí. Blbce ze sebe stačil udělat už dvakrát.
„Utíkáte policii, první vozy dorazí už za čtyři minuty, třiadvacet vteřin.“
„Díky.“
Jerry je netrpělivý, říká si, proč už Samy něco nedělá, jen tam tak stojí. Vypadá hodně, hodně nervózně.
„Na co sakra čekáš, chytáš bronz?“
„Máme málo času, můžeme se zeptat u jedné, možná u dvou lodí a to je všechno. Musíme si vybrat dobře.“ Odpovídá co nejklidněji.
„No tak jaká to bude, nenapínej!“
Samy ukazuje na dvě turistické výpravy.
„Tihle mají své zaměstnance a lístek si s prázdnými kapsami nekoupíme.“
„No tak co, budeme tady dál postávat? Možná by nás vzali, proč to nechceš zkusit?“
Samymu už dochází, že je Jerry zase v telepatickém rauši. Sám cítí takové malé nutkání, ale vidět takhle tvrďáka Jerryho je docela vtipné.
„Možná by stálo za to zkusit piráty, protože stejně utíkáme policajtům. Ale když uslyší houkačky, mohli by nás podříznout.“
Jerry to chápe jako výmluvu.
„Cože? Hodiny tikají, kamaráde. TIK TAK TIK TAK, další minuta v hajzlu a ty pořád stojíš!“
Je tam jedna ošuntělá obchodní loď. Samy k ní pomalu vyráží. Jeho kolega kolem něj pobíhá a snaží se ho povzbudit, ať jde rychleji.
Jeden námořník se právě chystá vytáhnout lávku na palubu.
„Počkej, kam vyrážíte?“ Ptá se ho Samy.
„Kdo se ptá?“ Plive na stranu znuděně námořník.
„Jsme dva dělníci, chystáme se na západ. Kam jedete?“
Námořník váhá, zkoumavě si je prohlíží. Jerry se naštěstí drží. Snaží se vypadat normálně, i když jeho oči těkají nedočkavě kolem dokola.
„Galveston.“ Říká nakonec námořník.
„Skvělé, to je naším směrem. Zeptej se kapitána, jestli nepotřebuje dva pomocníky. Moc toho nesníme a jsme zvyklí pracovat celý den.“
Námořník na ně ledabyle kýve a odchází.
„Úroveň dokončena.“ Hlásí systém.
Projekční místnost je zase prázdná. Jsou zpátky v realitě.