Mraky nad údolím stále houstnou, Jerry pozoruje jak se Ninaki s Mylou krčí v posteli a drkotají zimou. Místnost, ve které se ukryli, jakoby se pomalu zmenšovala.
Je jasné, že se musí dostat co nejdříve do lodi. Celá osada začne za chvíli hořet plamenem a agenti budou muset vymyslet, jakou zprávu poslat na Zem.
Ninaki zaraženě pozoruje jak se ti tři vydávají na útěk. Venku je ještě větší zima, čeká je tam jistá smrt!
Zvedá se z postele a běží za nimi. Jeho přítelkyně Myla nevěří vlastním očím! Co to dělá?!
Sprint agentů trvá už dobrých pár minut. Zatímco android pádí mechanicky úplně bez problémů, Sammy s Jerrym mají potíže s dýcháním, a tak musí android zpomalovat, aby jim neutekl.
Jeho senzory zaznamenávají něco podezřelého.
„Někdo za námi běží.“
„To je Ninaki!“ Otáčí se Jerry.
„Musíš ho sejmout, nemůže za námi běžet.“ Křičí v běhu Sammy.
John aktivuje program pro stav ohrožení, jeho oči svítí jako dva nažloutlé reflektory a pálí na Ninakiho salvu smrtících pulzních paprsků.
Ninaki se kácí k zemi celý červený.
„Je po něm?“ Ptá se Jerry.
„Usnul.“ Odpovídá John.
„Cože?“
„Právě teď spí.“
„Na to nemáme čas, musíme běžet dál.“ Popohání je Sammy.
S výšlapem do kopce k lodi už musí agentům John pomáhat. Je jen otázkou minut než se z toho mraku začnou uvolňovat první kapky nebo o co vlastně půjde.
Stojí před nimi a tahá je za ruce nahoru jako bezvládné kusy masa.
„Teda řeknu ti, s takovouhle fyzičkou si příště ani neškrtnem.“ Chraptí z vyprahlých úst Sammy.
Po chvíli jsou už nahoře. Ještě než vchází do lodi, pozorují chvíli nad majestátní skleněnou osadou obří mrak.
„Myslíš, že až je to spálí?“ Ptá se Jerry.
Sammy mlčí a vchází do lodi.
Netrvá dlouho a na osadu začíná pršet. Při doteku s horkou zemí se každý úlomek z mraku mění po dopadu na zem na žhavý plamínek.
Jakoby pršel benzín na rozpálenou plotnu. Oslepující záblesky oranžové barvy září až je z toho i v kokpitu lodi očím dost nepříjemně.
„Takový jarní déšť si nechám líbit.“
Když je po všem, vychází pozemšťané z lodi a s překvapením zjišťují, že je skleněné město celé červené a o něco vyšší než předtím.
„Na Zemi nás určitě pochválí, že po sobě zanecháme všechno jak má být.“ Zvedá jedno obočí nechápavě Sammy.
„Jako bychom zazvonili na dveře rodinného domku v klidné čtvrti a nechali jim na verandě jadernou hlavici.“ Odpovídá zúčastněně Jerry.
„Celá akce proběhla v klidu a nenásilně, jemná jako bodnutí nožem do srdce.“
Oba dva se škrábou nejistě za krkem.
„Musíme ty svoje vzdušné výpary ze skafandru zatěsnit, máš nějaký nápad, Johne?“
Android se chvíli nehýbe, prochází v paměti inventář lodi.
„Máme ve skladu pár vodních filtrů určených k potápění pod vodou.“
Smrtelný ohnivý déšť právě pominul. Většina mimozemšťanů pobíhá venku a v panice se snaží přijít na to co se právě stalo. Starosta střední západní řady domů sedí ve své kanceláři a naštvaně tříská pěstí do skleněného stolu.
Jeho odchod z funkce nemohl přijít v nejnevhodnější dobu. Skoro žádný z obyvatel něco podobného nezažil, ale on i starší domy si období dešťů dobře pamatují.
Bere do rukou trychtýř, napojený na podzemní optický kabel, připomínající telefon. Volá do největšího a nejstaršího domu uprostřed města, prapůvodní obyvatelce Rendě Grezal Annie Lexandrové.
„Dnes mi každý volá.“ Slyší starosta z druhého konce kabelu.
„Jaktože pršelo?“
Dům přemýšlí.
„Studený vodní svět jsme téměř vyhubili. Další deště zrychlí růst domů a naruší rovnováhu v celé společnosti.“
„To vím, ale proč začalo pršet právě teď?“ Šklebí se nervózně starosta. „Ty stará barabizno.“ Dodává si pro sebe.
Renda dál přemýšlí.
„Máme mezi sebou vetřelce. Proběhne nové sčítání lidu.“ Odpovídá a přerušuje spojení.
Starosta pokládá odevzdaně telefon a mne své listy na hlavě. Jeden mu spadl na zem. Listy mu z hlavy padají už dobrých 200 let. Měl s tou prací seknout ještě než přišla tahle krize, vyčítá si.
Pozemšťané se mezitím vracejí do skleněného města a se zatajeným dechem pozorují okolní do běla rozpálené domy a obyvatele. Už z dálky bylo vidět, že všechny domy přes noc povyrostly o jedno až dvě patra.
„Vidíš je, co to všichni dělají?“ Reaguje Jerry na spěšné vyklízení všech domácností.
A skutečně, všichni vytahují svůj nábytek a postele ven na ulici.
„Půjdeme za naším novým kámošem. Doufám, že ti nebude vyčítat, že si ho sejmul, Johne.“
Android poznámku nechápe, Ninaki za nimi běžel a agenti mu sami řekli, ať po něm vystřelí.
Plní dojmů se tak pozemšťané blíží k místu, kde se Ninaki před deštěm se svojí holkou ukrýval. Už z dálky je vidět, že se i zde všichni někam chystají.
„To jste vy, kam jste to běželi?“ Ptá se Ninaki zvesela na uvítanou.
Agenti chvíli netuší co odpovědět. Mimozemšťané jsou překvapivě ve velmi dobré náladě, jakoby se na něco těšili.
„Tak tohle mi vysvětli.“ Ptá se Jerry.
„Mají rádi ohýnek, cos čekal. Můžeme se tady vysléct do půl těla, ať si náš zatuchlý pot užijí naplno.“ Odpovídá váhavě Sammy.
„Myslím, že by je radost přešla, kdyby si to vážně udělal.“ Kroutí hlavou Jerry.
Sammy se otáčí k Ninakimu a přemýšlí jak se zeptat.
„Někam vyrážíte?“
Ninaki pozemšťany na moment nevěřícně pozoruje. Tak takhle blbou otázku opravdu nečekal.
„Hele kámo, já vím, že jste přicestovali zdaleka.“ Prská smíchy Ninaki.
Jeho přítelkyně Myla a několik sousedů poznámku slyší a taky se řehtají.
Další zaváhání pozemšťanů však přijde Ninakimu zvláštní.
„Všechny domy povyrostly, stěhujeme se za lepším, do středu města!“