Je večer, Jaffa sedí před svou téměř dostavěnou chýší. Jednou rukou pojídá nožku z pečeného zvířete a druhou znuděně dloube do hlíny. Vypadá poněkud bezradně.
Je vidět, že je jeho prehistorická chýše téměř dokončená. Jako opěrné sloupy slouží nejmohutnější a nejpevnější kůly v okolí. Takový luxus si můžou dovolit jen velmi odvážní lovci, protože volně popadané větve nebo celé stromy lze nalézt už jen hluboko v lese. Kácení stromů je životu nebezpečné.
Jediná vada na kráse je střecha, a ta Jaffu trápí. Zatímco střechy ostatních chýší jsou několik desítek let staré krunýře obrovských tvorů, podobných želvám, ta jeho je upletená z lián a listů. Montáž přírodní střechy je dost obtížná, protože ji už několikrát zfouknul silný vítr. Mladý mimozemšťan tedy zkouší stále nové a nové varianty své stavby.
Přichází jeho otec a nechápavě kroutí hlavou. Je to velmi hubený a starý muž, přestože tomu jeho věk neodpovídá. Jeho hlas je sípavý a velmi slabý.
„Tak co synku, nedaří se?“
„Nevím co s tím.“
„Měl bys jít už domů, chodíte lovit hluboko do džungle, tak na nějaký krunýř určitě už narazíte.“
Jaffa odpovídá nesouhlasným vyprsknutím.
Z chýše vychází jeho přítelkyně Arvína a podává oběma mužům pečenou placku z listí a ovoce.
„Možná máš pravdu, ale nemůžeme u vás přespávat věčně. Co kdyby v Arvíně začalo růst dítě?“
„Když je spolu muž a žena, vždycky v ženě vyroste dítě.“ Usmívá se Arvína a hladí svého muže ve vlasech.
Otec se na ně chvíli dívá a promlouvá o něco znepokojeněji.
„Hlavně jestli uvidíš některého z Raali, tak utíkej pryč, co nejrychleji můžeš!“
Arvína se strachy tiskne k Jaffovi.
„Nemluv tak před Arvínou, táto. Dobře víš, že na lov chodit musíme.“
Najednou, jakoby Jaffa na něco přišel. Už svého otce neposlouchá a vrtá se znovu v zemi a kreslí do ní čtverce a žebříky.
„Promiň, ale musím ti to pořád opakovat. Víš, že Raali je důvod, proč nesmíme pokácet jediný strom! Vidí všechno, a jestli je uvidíš ty, může být už pozdě.“
Jaffa a Neme jsou na další výpravě uprostřed džungle. Jediné jejich zbraně jsou malé kameny, připevněné ke krátkému kusu dřeva za pasem. Nesou dohromady deset klecí s návnadami na Actany. Jejich zaměření je už dlouho úzce specializované na lov v mrtvých lesích a jsou v něm úspěšní tak, že dokážou uživit polovinu osady. Od svých strávníků dostávají různé kamenné nádobí, náčiní a vzácné staré kusy nábytku do domácnosti.
Tentokrát se rozhodli pro nejbližší mrtvý les hned za velkým kopcem směrem od vycházejícího slunce. Pravidelně místa střídají, aby Actany sami nevyhubili dříve, než se zase rozmnoží. Nicméně dnes mají zvláštní nutkání si lov zkrátit a jít znovu na stejné místo.
Při skládání klecí se Neme důkladně protahuje a rozcvičuje jako sportovec, aby prokrvil svalstvo. Jeho kamarádovi to zpočátku přišlo zvláštní, ale naposledy byl Neme z nějakého důvodu o něco rychlejší, tak se rozhodl absolvovat sérii protahovacích a uvolňovacích cviků společně s ním.
„Já už se tak těším, až budu mít tu pečínku uloženou tady uvnitř.“ Plácá se po břiše Neme.
„Dneska jsi nesnídal?“
„Layke všechno sežrala k večeři! Je hladová jakoby čekala dítě, hrůza!“
„A cos čekal? Každé potěšení něco stojí.“ Tváří se Jaffa škodolibě.
Oba jsou už protažení, připravení a berou navyklým grifem do natažených paží každý dvě klece tak, ať se jim při běhu nezaklapnou.
Najednou jimi třese hrůza, jakou ještě nikdy nezažili! Deset metrů před nimi se kutálí asi metrový, kulatý keř se zvláštní hmotou uvnitř, připomínající želé.
„To je Raali, utíkej!“ Řve Jaffa.
Oba hází klece na zem a sprintují jako o život!
Keřovitá koule se jménem Raali, se roztáčí jejich směrem a s lehkým hopsáním nabírá rychlost. Cestou se z měkké hmoty uvnitř keře vysunuje silné, dlouhé chapadlo a rychlým švihnutím kácí stromy nalevo a napravo.
Jaffa a Neme se v běhu zaklánějí za praskavým zvukem a s hrůzou zjišťují, že je Raali za nimi a jejich směrem padají dva pokácené stromy!
Vyhýbají se jim jen taktak, Neme uskakuje opravdu na poslední chvíli, takže si nestíhá vybrat směr, kudy poletí a hlavou naráží do kamene na zem! Leží hned vedle masožravého listu a upadá do bezvědomí.
Jaffa k němu rychle skáče a odtahuje jej do bezpečí. S hrůzou si ověřuje, jestli se za nimi neřítí Raali, ale ten už se kutálí směrem od nich a je pryč. Nemá čas se tomu ani divit, jak moc se snaží svého kamaráda přivést fackami zpátky k vědomí.
Neme se probírá a má připitomělý výraz.
„Layke, pojď se ke mně přitulit, srdíčko.“
Je druhý den a oba vyráží zpátky pro své klece. Výroba tvrzené, kvalitní klece, která odolá tesákům malých Actanů trvá někdy celé týdny, když se na ni nepracuje od rána do večera. Proto je doslova utrpení přijít hned o deset takových skvělých pastí.
S kručícími žaludky doufají, že to byla včera náhoda, ale nebyla. Mají radost z toho, že se i do ledabyle pohozených klecí chytili celkem čtyři Actani, ale jen co je mají v ruce, už se za nimi řítí tentokrát dva kutálející se keře Raali!
Jejich strach je dnes mnohem větší než předtím, ale v běhu klece nepouštějí. V jednu chvíli se Neme ohlíží za sebe a zjišťuje, že je už nikdo nehoní.
Z posledních sil jejich těla klesají k zemi a hlasitě oddechují.
„Možná přeháním, ale asi nás tam Raali nechtějí!“ Lapá po dechu Neme.
„To je divné a proč nás pokaždé nechají utéct? Prý je nikdo dvakrát neviděl!“ Kroutí hlavou Jaffa.
Chvíli takto sedí a koukají se na malé Actany jak se snaží svými tesáky zuřivě vykousat ven z klecí.
„Raději to nebudeme pokoušet a poběžíme. Zabijeme je až doma.“
„Jo, přesně tak!“ Souhlasí bez dalších zbytečných řečí Neme a oba vyrážejí poklusem do osady.
Je večer a Jaffa má před chýší postavenou malou, kamennou tvrz. Velice důmyslně navrženou. Jako podloží použil velikou placatou žulu, která byla pracně vysekána místním kameníkem, a doteď sloužila jako kuchyňský stůl Arvíně.
Okolo žulového podloží jsou vystaveny do metrové výšky těžké kameny a uvnitř tohoto kamenného vězení jsou vypuštěni tři malí tvorové. Dvě samice a jeden samec.
Jaffa drží dietu už druhý den a své porce uchovává stále naživu v této malé ohradě. Arvína nad tím jenom kroutí hlavou. Přichází Neme.
„Co to děláš?“ Diví se.
„Když jsem mluvil před dvěma dny s otcem, dostal jsem takový nápad. Představ si místo, kde by si mohl přijít a jen tak si vzít a upéct zvíře k večeři.“
„Cože?“
„Anebo přijít na místo, kde je spousta neškodných keřů, na nichž vyrostou jednou za čas šťavnaté bobule.“
„Takové místo přece není!“ Klepe si na hlavu Neme a má skryté pochybnosti o zdraví svého kamaráda.
„Ale může! Stačí jen všechno dobré a živé na takové místo dávat. Říkám tomu…“ dělá Jaffa dramatické gesto – „Farmaření.“
Z Nemeho výrazu je patrné, že to nechápe ani trochu.
„Nedělej si ze mě srandu a vzpamatuj se, Jaffa! Taháš těžké kameny, jen abys věznil hlodavce, když sám nemáš střechu nad hlavou!“
Jaffa kroutí hlavou. Potom co tento plán nepochopila Arvína a teď ani Neme, je trochu nejistý a znovu si v hlavě prochází co je asi potřeba udělat aby mohlo farmaření fungovat.
„Možná si je upečeme ráno a možná až večer, protože Actani teď neshnijí, kamaráde!“ Plácá pyšně do kamenné zdi.
Neme nasazuje překvapený výraz a znovu si prohlíží uvězněné, bezradné Actany uvnitř kamenné ohrady. Dochází mu, že tohle je na druhou stranu asi dobrý nápad!