Pozemšťané s Ninakim a Mylou přicházejí k Rondě, která se ve středu města majestátně tyčí nad všemi ostatními.
Cestou, jakoby se přes město přehnal světelný déšť, ale překladače agentů ani android žádnou zprávu nezaznamenali, byl to jen zvláštní prázdný signál, po kterém Myla a Ninaki přidali do kroku.
V jinak rušné ulici v tuto chvíli kromě nich a Rondy nikdo není. Jakoby se všichni statní najednou do země propadli.
„Mám ten starý známý pocit, že budou brzy potíže.“ Pronáší do ticha Jerry.
Sammy se dívá před sebe, dveře od domu jsou otevřené dokořán.
„Tak půjdeme dovnitř, třeba nás tam namísto smrti a utrpení čeká nějaká změna.“
„Johne, jsi připravený srovnat to tady se zemí?“ Ptá se Jerry chladnokrevně.
Android slabým kývnutím hlavy souhlasí. Myla a Ninaki se přitom s úlekem drží za ruce až si navzájem drtí prsty.
Všichni tedy vchází hlavními dveřmi.
Na chodbě nikdo není, všechny dveře vypadají uzavřené a uzamčené. Jen u výtahu stojí skleněná cedule s nápisem:
„Setkání Rondy s meziplanetární družinou v konferenčním sále v devadesátém patře.“
Sammy přivolává výtah s ironickým úšklebkem, ostatní však nevypadají, že by jim bylo do smíchu. Proto se otáčí ke dveřím a unaveně kontroluje zápěstí levé ruky, jakoby tam měl hodinky.
Když všichni vycházejí z výtahu, stojí jako opaření. Přes otevřené dveře konferenčního sálu proniká zářivé bílé světlo na ně a stovky mimozemšťanů, kteří sedí v půlkruhovém hledišti a právě tleskají jednomu ze starostů, který právě mluví.
„A než jsme se nadáli, přinesli nám tito návštěvníci životadárný déšť, po kterém jsme rostli my i naše domy a za jedno odpoledne jsme ušli takový kus cesty, který by nám trval další dva miliony let!“ Povídá nadšeně starosta.
Publikum v hledišti aplauduje, skřípou prsty a střílí na starostu laserem až je do ruda rozžhavený.
Sammy a Jerry stojí jako opaření, mezi uspořádáním téhle zvláštní přátelské konference a útěkem na život a na smrt jim chybí velké množství informací k pochopení.
„Vidíš, chtěl si se tajně dozvědět o co na téhle planetě jde a tady to máš.“ Pronáší Jerry do zmateného ticha ironicky. „Svoji vlastní show i s publikem.“
Na pódiu se starostové střídají, přichází obtloustlejší, mocnější muž ze třetí řady. Publikum víc skanduje a jeho kolega se mu pokorně klaní.
Starosta třetí západní řady si s dojetím utírá jednou rukou obličej a tou druhou na všechny mává.
„Víte, nehoda, která se jednomu domu přihodila před pár dny otřásla s námi všemi. Já osobně jsem byl očitým svědkem a tenhle tragický omyl se zapíše do našich dějin stejně jako stovky dalších, které se v minulosti přihodily.“
Publikum mlčí a bedlivě naslouchá každému dalšímu slovu.
„Noci jsou venku příliš chladné, a tak musíme ctít pravidla, jenže kdo z nás má právo odsoudit návštěvníky, nabízející pomoc s otevřenou náručí?“ Ptá se starosta nahlas sám sebe a jakoby mu přeskočil hlas. „Kdo z nás má právo ničit, co by nás mohlo všechny obohatit?“
Sammy s Jerrym stále stojí ve dveřích a zmateně koukají jeden na druhého.
„Nahráváš to, Johne?“
„Každé slovo.“ Odpovídá Android.
„Udělali jsme pár chyb, ale nakonec to dopadlo pozitivně.“ Koulí očima Jerry.
„Nezničili jsme město, chtěl bys medaili?“ Ptá se Sammy.
Jerry neodpovídá.
„Co se tu vlastně děje nevíme, ale myslím, že je nejvyšší čas se vypařit.“
„Souhlas.“
Myla a Ninaki, kteří doteď nasávali vlnu obdivu na adresu jejich společníků však nesouhlasí.
„Vy byste chtěli odejít? Teď??“
Sammy unaveně vydechuje.
„Jste vážně super. Vyhříval bych se tady na slunci nejraději každý den, nasával ten písek a prach, ale my tři jen prozkoumáváme cizí planety, nemáme právo do nich zasahovat a tohle už je trochu moc.“
S tíživým pocitem nezodpovězených otázek vycházejí pozemšťané ze dveří Rondy. Hned na ulici na ně však už Ronda promlouvá.
„Proč odcházíte?“
„Skvělá párty, to jsi uspořádala pro nás?“ Ptá se Sammy.
Ronda mlčí, dobré dvě minuty stojí pozemšťané na místě a čekají odpověď. V momentě, kdy se znovu vydávají na odchod Ronda odpovídá:
„To bylo pro vás, že už nepřivoláte další deště?“
„Ta propaganda uvnitř, to byly jen žvásty, viď?“ Směje se Sammy. „Neboj, odletíme a celé tvoje skleněné království ti zůstane, neukradneme ani hrníček z kuchyně, platí?“
Ronda mlčí. Tentokrát je navíc nechává beze slova odejít.
Uvnitř vesmírné lodi se Sammy i Jerry zbavují s úlevou rozpáleného maskování a polonazí běží do sprchy.
Kohoutky uvnitř jsou nastavené na 37°C, ale voda jim přitom připadá mrazivě ledová.
„Kurva, to studí.“
„Řeknu ti, že odletět z cizí planety takhle v poklidu je nezvyk.“ Povídá Jerry se zavřenýma očima do sprchy.
„John se taky držel, těším se až za tohle dostaneme prémie.“ Směje se Sammy.
„Jo? Co si za ně koupíš?“
„Sadu plastových kelímků.“
Oba se smějí.
V kokpitu lodi je už android posazený v ovládacím panelu. Na stole je připraveno jídlo a pití.
Agenti se hladově zakusují a bez dalšího zaváhání s jídlem v ruce rychle mávají kolem sebe na virtuální plovoucí displeje, aby přinutili loď co nejdříve nastartovat.
Za okny vznášející se lodi je vidět diamantové panorama města, které pod slunečními paprsky ten den září jako nikdy předtím.