Je ráno, Henry se zvedá z postele a jde do kuchyně, kde právě Natálie chystá snídani. Z přehrávače potichu duní nová hiphopová skladba od MAAT, ona se přitom usmívá.
„Mačkáš mi kapotu pomalu jsem prohnutá jak bezmozek, nakládáš mi podvozek.“
Henry si mne dlaněmi rozespalý obličej a kouká ji přitom na zadek.
„Tady to máš.“ Povídá Natálie.
Pokládá před Henryho i sebe na stůl obložené chleby a dva hrnky s kávou.
„Dívala ses jestli přišly nějaké zprávy?“
„Ty, než se vzbudíš! Já byla už i v obchodě.“
Henry krčí lhostejně rameny.
„Teď už si to jako majitel firmy můžu dovolit. Není nad dlouhý spánek, ale tys mě v noci pořád budila.“
„Tss, já? Vincent s Valerií přijdou na návštěvu oslavit otevření tvé první výrobní haly a ty jdeš v devět spát.“
Oba na sebe chvíli uraženě hledí.
„Na dnešek toho budou mít hodně, činili se.“ Pokračuje Natálie.
Jeho přátelé se nedávno začali o chod jeho podniku sami starat. Několik měsíců od doby, kdy Henry vytiskl své první tričko, začala být jeho práce náročnější a náročnější, až si kromě několika brigádníků musel najmout i stálé zaměstnance.
Naštěstí mohl svěřit kancelářskou práci lidem, které dobře zná. Oni tihle zaměstnanci vypadali většinou solidně, ale netrvalo dlouho a pod stolem byly nalepené žvýkačky a na záchodě zase někdo fixem začal psát na zeď sprosťárny.
Henrymu by to bylo celkem jedno, ale když o tom Natálie pořád mluvila, rád svěřil většinu svých povinností nakonec právě Vincentovi a Valerii.
Henry a Natálie se u snídaně zamyšleně pozorují. Ona moc dobře ví, že jediným cílem celého jeho snažení bylo mít víc času na spánek.
„Já a ty a já, takhle nás dva svět zná. Na cestě dlouho, ale ještě se dá. S tebou unikám na místa, které znám jen já.“
„MAAT mají dnes večer koncert, Valerie sehnala lístky.“
„Hmm.“ Odpovídá Henry. „To určitě nebude nuda jako sedět celý večer v kuchyni a blábolit.“
„Ty jsi divný.“ Kroutí hlavou Natálie.
Henry právě přijíždí červeným autem od Natálie na malé parkoviště před budovu s velkým nápisem:
„Reklama Henry, nechodíme už ani spát.“
Přiložením prstu na čidlo dveří si otevírá. Uprostřed poloprázdné místnosti stojí čtyři lidé u tiskového karuselu. Jeden navléká rukáv košile, druhý tiskne, třetí odlepuje a hází rychle košili do sušícího tunelu, čtvrtý na konci skládá do krabice.
„Jak to jde, hoši?“
„Makáme, šéfe, nezdržujte.“ Odpovídá jeden z nich.
Ostatní se nahlas smějí.
Henry s obdivem hledí na několik velkých krabic, které pravděpodobně už od dnešního rána vyrobili.
Za dveřmi prosklené kanceláře sedí Vincent a prohrabuje se zuřivě papíry na stole.
V budově je nečekaně chladno, jakoby se vůbec netopilo. Vincent si v tu chvíli Henryho všímá a už za ním běží.
„Čau, nejde nám topení.“
„Jakto?“
„Nevím, faktury za plyn jsou zaplacené. Asi bude problém někde u nás.“
Henry se otáčí směrem k pracovníkům.
„Však jim topí sušící tunel, to stačí, ne?“
„Ale mě mrzne v kanceláři prdel!“ Odpovídá naštvaně Vincent.
Henry se směje.
„Jdu se podívat na kotel, jestli si chceš zahřát pracky, jdi za nimi a přilož ruku k dílu.“
„Tss.“ Odfrkuje Vincent a jde zpátky do kanceláře.
Henry prochází dlouhou chodbou do starého podzemního sklepa, na kterém levnou plechovou budovu postavili. Po cestě se snaží čichat, jestli neucítí unikající plyn.
Místnost s nářadím a kotlem je uzamčená, ale nechce se mu jít celou cestu zase zpátky pro klíče. Na zemi leží kus tvrdého drátu.
Zkouší ho tedy strčit do starého zámku, pootočit a přitom zabrat za kliku, povedlo se!
V místnosti s kotlem je příjemné horko. Všechno běží, jak má, jen ventil na hlavním vedení se zdá být moc přiškrcený.
„Asi tady byla Natálie.“ Odpovídá si sám pro sebe.
Starostlivá Natálie pracuje jako finanční poradkyně a účetní z dobrého důvodu. Vždycky se snaží ušetřit náklady kde jen to je možné.
Henry uvolňuje ventil, zavírá dveře a lehá si na pohodlný gauč, který zde umístil pro případ nouze. Tiché syčení plynového kotle ho rychle uspává.
Večer na koncertě MAAT spolu sedí všichni čtyři u stolu. Účinkující mají už dvouhodinové zpoždění, a tak se Vincent i Henry tváří otráveně.
„Příště jdeme raději na festival, tam se ti čuráci objeví aspoň na čas.“ Kroutí hlavou Vincent.
„Óóó, ty jsi mi nějaký mrzutý.“ Odpovídá Natálie. „Co kdybyste nám zašli pro další pití, aspoň se zabavíte?“
Valerie na ni v ten moment obdivně hledí.
„Ahh, pomůžeš mi s tím?“ Ptá se Vincent s co nejmenší známkou odporu v hlase.
Henry se zvedá od stolu a bere do rukou několik prázdných lahví a skleniček. Když jdou oba k baru, prochází kolem tři blondýnky v přiléhavých latexových šatech a usmívají se na ně.
„Viděl si ty kočky, jak koukaly?“ Povídá Vincent.
„Támhle na tebe kouká stará, radši pojď dál.“
„Vzal si ty falešné novinářské vizitky, aby nás pustili dozadu?“ Pokračuje Vincent.
„Jasně, jsme redaktoři internetového magazínu, už jsem s vyhazovačem domluvený, sám nás tam dovede.“
„Teda ty jsi agent.“
Najednou se z vedlejšího sálu začíná ozývat dobře známý hiphopový randál. Oběma nezbývá, než odevzdat prázdné sklenice a jít pro holky.
V koncertním sále se to hemží podivně nastrojenými lidmi, křepčícími do rytmu beatu s rukama nad hlavou.
Vincent, Valérie i Henry mají podobně laděné stylové oblečení, jenom Natálie je na takovém koncertě poprvé, a tak její sako a konferenční bílá sukně bije všem okolo do očí.
Asi po půlhodině skákání a otíráni se tělo na tělo zastavuje pokynutím ruky jeden z raperů hudbu.
„Tahle skladba je pro Henryho a jeho novou výrobní halu.“
„Cože?“ Ptá se Henry překvapeně.
„Poslala jsem mu tisíc korun. Ať se daří tobě i tvojí nové firmě.“ Usmívá se Natálie a dává Henrymu pusu.
A rapeři na pódiu začínají svým novým hitem.
„Nasednu k tobě, budu tě cítit, bejby, budu tě leštit, bejby, cokoliv přej si, bejby, porazím všechny šmejdy.“