Teodor je solidní, holohlavý, pětadvacetiletý mladík. Právě doma cvičí na piano. Dohrává jakousi velmi složitou a epochální skladbu, kterou sám vymyslel. U posledních akordů někde na trojitým C se šklebí, jakoby právě vybouchnul do dělohy té nejhezčí blondýnky.
Spokojeně se protahuje. Tentokrát nic nepokazil, zbývá už jen všechno nahrát a pochlubit se na internetu.
Žije v domě se svou starou tetou, která už konec sonáty zná, tak na něj volá právě včas.
„Teodore, udělala jsem ti pizzu.“
„Fajn.“ Mlaská spokojeně a jde do kuchyně.
Na malé nástěnné televizi právě běží večerní zprávy. Teta je má ráda, protože se toho ve světě hodně děje.
„Slyšel si už o těch velkých rybách ve Vltavě?“
Teodor s ní musí probírat vše, co se ze zpráv teta dozví.
„Copak, už je ten městský ruch přestává bavit?“
Teta se k němu od kuchyňské linky otáčí a tváří se přísně.
„Ten mladý chlapec, takový aktivista jako tvůj kamarád Kryštof je tam nasadil. A teď je chtějí zase vylovit, já to nechápu. Poslouchej, právě o tom mluví.“
Teta zesiluje zvuk.
„Štěpánovi giganti, jak se také říká stokilovým sumcům.“ Povídá pěkná hlasatelka. „Se nelíbí Pražskému zastupitelstvu ani některým ochráncům zvířat. Téměř dvouměsíční souboj argumentů nakonec rozhodl soud. Vltava není jejich přirozeným prostředím, a tak je musí město nechat na vlastní náklady vylovit.“
Následují záběry na nepatrné čeření vln v řece, rozhovor s nějakou tlustou babkou, která se na hejno chodí každý den dívat a hrozně ji to uklidňuje.
Teodor kroutí hlavou, málem si spálil jazyk o horký kousek pizzy.
„Nějaká s masem nebo salámem už není?“
„Není.“
Kryštof je Teodorův kamarád, seděli spolu v jedné lavici na teorii v konzervatoři. Má na hlavě vyčesanou, nagelovanou vlnu vlasů a chodí v křiklavém oblečení.
Jde volným krokem podvečerním městem, rozhazuje rameny a energickými těkavými pohledy jakoby kontroluje zaparkované auta.
„Tady máme naše Audi A6, bílá metalíza! Doktore práv, opustit takovouhle káru volně na ulici, ještě by se s ní něco mohlo stát!“ Ksichtí se Kryštof škodolibě.
Chvíli stojí a mne teatrálně prsty špičku brady.
„Hmm, tak co s tím autem provedeme?“ Ptá se, jakoby vedle něj někdo byl.
Rozhlíží se, ulice je prázdná. K řece chybí autu jen několik metrů přes chodník a zábradlí.
„Není tohle náhodou Vltava? Tomu říkám ironie.“ Ksichtí se znovu a odbíhá pryč.
Z nedaleké továrny vyjíždí téměř nezvladatelnou rychlostí s vysokozdvižným vozíkem. Má na hlavě loupežnickou kuklu, proráží zábradlí vrátnice a na překvapený personál zúčastněně křičí:
„Jenom si to půjčím. Nechám za stěračem zpáteční adresu, oukej?“
Kryštof kličkuje s vozíkem dopravou v centru města a něco si zpívá.
Hvizdem pneumatik zabočuje na ulici, kde je zaparkované bílé Audi jednoho právníka, kvůli kterému se nakonec rozhodlo, že výlov gigantických sumců z Vltavy je pro jejich přirozený vývoj nezbytný.
Vozík se naklání a řítí směrem k autu.
„Doufám, že sis nezapomněl vysypat popelník.“
Nabírá auto ocelovými lyžemi, ve vzduchu jej posouvá dopředu a škubnutím stroje hází přes zábradlí do Vltavy.
Audi při potápění ve vlnách tiše bublá. Kryštof má najednou sentimentální náladu a hledí zasněně od volantu stroje na měsíc. Ve vedlejším stavení se však rozsvěcuje veranda, a tak už musí vypadnout.
Je další den odpoledne a na náměstí se houfují davy. Přichází lidé různého věku s transparenty, kterým se jejich Vltavská atrakce líbí.
NAŠE RYBY NEDÁME
BĚŽTE VYKÁCET DALŠÍ LES
PŘÍRODĚ MUSÍME POMÁHAT
NE DŮCHODOVÝM REFORMÁM
Ten poslední si patrně popletl demonstraci. Je to postarší pán a tváří se hrdě.
Transparenty se jenom hemží, Kryštof jde svým energickým krokem a dere se skrz dav k jednomu chlápkovi s tlampačem. Cestou omylem šlape na nohy každému druhému postávajícímu.
„Omlouvám se.“
„Vy jste mi tu nohu nastavil schválně, že?“ Povídá Kryštof s úsměvem na nerudný pohled jednoho hipíka.
Chlápek s tlampačem je jeho známý. Jde přímo před něj, asi půl metru od řvoucího reproduktoru megafonu.
„Chtějí nám je zase vzít, prý kvůli rovnováze v přírodě a jejich zdraví!“
Dav burácí.
Kryštofovi je řev z měgafonu nepříjemný, ale pořád tam stojí a zaclání protestantovi ve výhledu.
„Promiň, nemoh bys to ztlumit? Já sem přijel na dovolenou užít si trochu klidu, děti nemůžou spát.“ Křičí na něj ze všech sil Kryštof.
První dvě řady lidí se tváří pohoršeně.
Chlápek za tlampačem si připadá očividně trapně.
„Kryštofe, jak vidíš, teď tu máme něco důležitého.“ Povídá co nejtišeji.
„Něco ti řeknu, kdybyste byli co k čemu, tak jim ty rybářské sítě nacpete někam, odkud už je nevyloví!“ Povídá Kryštof teatrálně a naznačuje ukazováčkem, jakoby se zespodu vrtal v něčí prdeli.
„To je pravda!“ Řve někdo zezadu.
„Jó.“
Třetina davu se rozchází, třetina zůstává a čeká na další proslov, ostatní se tváří nezúčastněně.
To odpoledne rabuje část agresivního protestujícího davu rybářské sítě z lodí, obchodů, kdekoli na ně narazí a hází je na budovu místního zastupitelstva.
Kryštof stihl utéct ještě dříve, než to začala točit televize. Ten večer stojí už v klidu na svém balkónu a opět zasněně civí do dálky.