Po několika měsících už jsou všichni tři spoluhráči poměrně dobře sehraní. Pravidelné srazy ve zkušebně je baví a i když to ST od svých starších kolegů občas schytá, stejně nepřestává chodit.
Všichni tři jsou právě v místní posilovně, závodí spolu na běžeckých pásech, ani ne aby shodili přebytečná kila, Ron minulý týden přišel do zkušebny se článkem, kde se dost podrobně zmiňovala důležitost zátěže srdce pro celkový stav organismu.
Navíc kdo bude v závodu poslední, bude zkušebnu o víkendu vytírat.
Eddie a Ron běží na pásech vycházkovým tempem. ST je kuřák, a tak předpokládají, že i když je v tuhle chvíli o půl kilometru před nimi, za pár minut mu dojde dech.
„Zbývá deset minut a vy dva žabaři jste kdoví kde.“ Povídá vítězoslavně ST. „Ještěže neběháme po lese, musel bych se vrátit zpátky jít vás hledat.“
Eddie a Ron mu věnují odměřené pohledy.
„Podle tvého funění bych řekl, že tě spíš za chvíli doběhneme a budeme muset k autu odnést.“ Reaguje Ron.
„Běhat po divočině, kde je tolik bakterií.“ Kroutí hlavou Eddie.
„Náhodou jde prý o nový trend. Lidi chodí v zimě ráno na vlak o půl hodiny dřív, aby mrzli a vypěstovali si odolnost.“
„Tak tohle dělat nebudu.“ Nesouhlasí Eddie.
Za několik dalších minut STho běžecký pás zpomaluje. Obličej má celý zarudlý, mává při běhu bezmocně pažemi a snaží se popadnout dech.
„Ááá, takže ST nakonec bude uklízet zkušebnu.“ Provokuje Eddie.
Bubeník jakoby se snažil přidat, ale po chvilce zase zpomaluje, stírá si z obličeje ve spěchu dlaní proudy potu a soustředí se už jen na běh. Nemůže nad nimi prohrát!
Ron nejeví větší známku únavy, a tak raději mění téma.
„Byl jsem na úřadě za tím starostou a dal nám povolení.“
„Vážně? To bude super.“
„Teda dostal si nápad za milión. Spravit městu zadarmo chodník, na to můžeš přijít jenom ty.“ Pokračuje trochu ironicky Ron.
„Ale myslíš, že takovou práci ST zvládne? Se na něj podívej.“
ST stále zpomaluje a stírá z obličeje čímdál intenzivnější proudy potu, ale jakoby najednou ožil.
„O čem se to bavíte? Jaký chodník?“
„Půjdeme makat, frajere. Za spravený chodník do něj dáme velkou červenou dlaždici s názvem kapely.“ Odpovídá Ron.
„Bude to jak v Hollywoodu, akorát tenhle chodník jen pro nás.“ Směje se Eddie.
ST běží dál a snaží se přitom utřídit myšlenky.
„Zpomal, za chvíli ho máme.“ Šeptá na Rona Eddie.
Oba běžci zpomalují.
„Ale jdu do toho s vámi pod jednou podmínkou.“ Povídá naštvaně ST.
Oba na něj hledí a bez řečí čekají, co z něj vypadne.
„Název kapely vymyslím já.“
Ron se snaží zakrýt pobavený úsměv.
„No, dokud to nebude něco jako Zelení banáni, jsem jedno ucho.“
Všichni tři se smějí.
Práce na výměně dlaždic chodníku trvají už druhý den. Eddieho žena Annie na frekventovaném místě trpělivě rozdává letáky kolemjdoucím.
„Kapela Dvě opice a bubeník spravuje vaše město. Navštivte náš web! Chystáme velké věci!!!“ Píše se na letáku.
Na velké barevné fotce jsou dva orangutani a ST s paličkou za uchem.
Eddie a Ron pokládají jednu dlaždici vedle druhé se smíšenými pocity. ST pracuje raději sám o kus dál.
Přichází za nimi Annie.
„Už jsem rozdala další balík. Lidi říkali, že se šli podívat na ty dva opičáky, ale žádní tu nebyli.“ Povídá s úsměvem.
„Vidíš, je to dobrý název kapely.“ Pokyvuje uznale Eddie.
Ron gestem hlavy souhlasí a pracuje dál.
„Už nám došla minerálka, zajdeš nám pro další?“ Obrací se k ní Eddie.
Annie odpovídá nesouhlasným výrazem ve tváři.
„Slyšel jsi, co jsem říkala? Už jsem dnes rozdala druhý balík, mám dělat něco pro tu vaši kapelu nebo vám nosit pití?“
„Já myslím, že obojí bude taky fungovat.“
Annie uraženě odfrkuje a jde do auta pro další letáky.
„No, hlavně, že máme všechno pod kontrolou.“ Povídá Ron ironicky.
Po další hodině těžké práce je už ST u nich. Všichni tři po sobě práci kontrolují a zadupávají nerovná místa dokud beton neztvrdne.
Je už odpoledne a nebývalé hezké počasí. Se zatajeným dechem si po práci ještě chvíli vychutnávají pohled na své mistrovské dílo. Dlažba dlouhého chodníku ani jednomu z nich nepřipadá těžká, ale hrozně monotónní a zdlouhavá.
Proto jsou moc rádi, že je už po všem.
„Příště si vezmeme větší sousto a opravíme nějakou katedrálu.“ Pronáší Ron do ticha.
„Příště?“ Ptá se ST unaveně.
„Heh, my se tu flákáme a můj známý se už druhý den vzteká, že nám na web chodí moc lidí.“
Další den ráno přijíždí Prokeš a Boris z autoservisu k chodníku. Jsou zvědaví, jak se muzikantům práce povedla.
„Dej chlapskou práci inteligentovi a skončí to špatně.“ Kroutí hlavou Prokeš a pokračuje: „To mají křivé úplně celé, támhle lezou ven rohy dlaždic, takové mezery mezi obrubníky, ty vole.“
Obě obtloustlé postavy mají ruce v bok a tváří se posměšně. Nový chodník přitom vypadá normálně.
„A kde mají tu svojí plaketu?“ Ptá se Boris.
„Prý před restaurací.“
„Už ji vidím, to je z cihly?“ Diví se Boris.
Prokeš soustředěně hledí na načervenalou reklamní dlaždici s názvem kapely, která leží před nimi.
„Půjč mi nůž.“
Boris chvíli hledá po kapsách svého pracovního oblečení.
„Mám šroubovák, co chceš dělat?“
Oba se rozhlížejí, jestli je nikdo nepozoruje. Kolemjdoucích je na frekventovaném místě, ale nevypadá to, že by poutali jejich pozornost.
Prokeš si bere od Borise šroubovák a vrypem dělá rýhu do rožku dlaždice.
„Je to měkké jako z cihly.“
„To jsou paka.“ Kroutí hlavou nechápavě Boris.