Uběhl další měsíc. Je šest hodin podvečer a Sharon je stále ve své kanceláři, vytipovává rozesílání katalogů, píše průvodní dopisy. Je z té úmorné a nekonečné práce už unavená, ale nemůže odejít, dokud ji nedokončí.
Protahuje své štíhlé paže a se zívnutím hledí na kávovar.
„Dám si ještě kafe.“ Říká si pro sebe.
V tu chvíli vchází bez klepání Steven, finanční ředitel. Brýlatý, obtloustlý morous. V ruce drží tablet, zobrazuje výpis dlužníků.
„Tady jsi, Sharon! Co ten Bruce Ding sakra dělá? Uběhl měsíc a pořád nezaplatil!“
Ona sedí a studuje výpis s co největším údivem. Snaží se před ním však zachovat klid.
„Jsem si jistá, že jde o nedorozumění. Nech to na mě, já mu zavolám.“ Povídá sebejistě.
„Zavoláš mu teď hned! Ve skladu leží dvě palety projektorů, co si myslíš, že s nimi budeme dělat?!“ Řve Steven rozčileně.
„Zavolám mu a dám ti vědět co nejdřív, ok?“
Steven ještě naštvaně odfrkuje, odchází a práská dveřmi.
Sharon je smutná a neví, co má dělat. Bruce ji zadělal na pěkné problémy. Bude trvat hodně dlouho, než rozprodá takové množství projektorů.
Je ráno, Bruce Ding sedí u počítače, prohlíží nové modely a jejich programy, za které ještě stihl zaplatit.
Jeho bankovní konto se začíná nebezpečně blížit nule. I tak by bylo možné penzion otevřít, jenom ne s hologramy uvnitř. Přitom tam budou nejdůležitější.
Celý plán se bude muset přepracovat, další hologramy si na sebe budou muset asi nejdříve vydělat, uvažuje pro sebe.
Má finance na dvouměsíční provoz kuchyně, restaurace, prádelny a personálu. Na lidech ušetří, protože se jeho dva známí ocitli nedávno na dlažbě a chtějí dočasně vypomáhat jen za ubytování a stravu.
Mají přijít za chvíli. Ještě pár minut klidu. Bruce nasává výpary čerstvě uvařené kávy. Někdo v přízemí zvoní.
Ve dveřích se na Bruce smějí jeho přátelé na výpomoc.
Elizabeth a Fyodor Rykovovi jsou manželé ve středním věku. Před dvěma lety se seznámili v obchodě, kde se prodává transformující se oblečení. Elizabeth mu chtěla ukázat, že její pravý rukáv nechce změnit barvu na žlutou a Fyodor ji pozval na skleničku vína.
Naneštěstí pro ně se později našli schopnější zaměstnanci.
Bruce se s nimi vítá a přechází k tabletu, kde zapíná vítací hologram v recepci. U Fyodorova obličeje právě poletuje včela a promlouvá bzučivým hláskem.
„Co si dáte k snídani? Máme špagety s medem.“
Fyodor ji vyplašeně odhání od sebe. Hologram mu prochází skrz ruku.
„Tahle včela ještě neumí uhýbat.“ Vysvětluje zbytečně Bruce.
Fyodor začíná pobíhat splašeně po místnosti, virtuální včela za ním.
Bruce začíná chápat, jak jeho známý přišel o práci.
Provádí je nově zařízenou, prostornou kuchyní.
„Pěkná.“ Pochvaluje si Fyodor.
Elizabeth se začíná ke svému muži lísat, hladí ho po hlavě.
„Můj starý je nejlepší kuchař jakého si viděl. Jednou jsme koupili půlku prasete a on z něj nadělal tak dobré jídlo, že jsme nevylezli dva týdny z domu.“
Elizabeth se hladí po svém macatém břiše. Cítí se vyhládle.
Bruce jim dále ukazuje jídelnu a pokoje. Oba všechno hrozně moc pochvalují, až mu to přijde trošku divné.
Ještě ten večer se stěhují do penzionu, aby podle jejich slov „stihli všechno dobře připravit“.
Bruce je večer slyší přes zeď souložit. Zítra jim dá pokoj raději na půdě.
Zbývá pár dní do otevření, reklama zaplacená, rezervace vychystané a zničehonic přijíždí Sharon McArthurová.
Na dvoře sází Fyodor do záhonu květiny, Elizabeth mu s cigaretou v puse přináší vodu. Je tam s nimi krtek, který práci nového zahradníka s nedůvěrou sleduje.
„Být tebou, zaryl bych ty kytky hlouběji.“
Fyodor zakopává další kytku o něco hlouběji.
„Z tebe zahradník nikdy nebude, chlapče.“ Kroutí krtek hlavou.
Elizabeth mu věnuje vražedný pohled.
„Promiňte, je tady někde pan Ding?“
Jediný, kdo na ni reaguje, je krtek.
„Musíte dovnitř, slečinko.“ Odpovídá a dál dohlíží na Fyodorovu práci.
Uvnitř je Bruce příchodem Sharon poněkud zaskočený.
„Tak, vážený pane Dingu, jak se vám daří?“ Cedí mezi zuby obchodnice.
Bruce se snaží vypadat klidně. Zve ji ke stolu. Jeho obchodní partnerka se ale v ten moment přestává kontrolovat. Tak velká, a přitom zpackaná objednávka pro ni znamená skutečný problém.
Asi po deseti minutách hlasité výměny názorů přichází ke stolu Elizabeth a nalévá jim kávu.
Sharon si sklesle prochází účetnictví, do kterého jí dává nahlédnout.
„Vy jste neuvěřitelný, vybavíte si celý hotel a tak důležitou objednávku nezaplatíte.“
Bruce nemá radost, že je smutná. Když byla naštvaná, nebyla aspoň tak bezradná.
Svoje peníze ale utrácí rozumně, jenom se možná nechal trošku unést, když viděl, co ta technologie dokáže. Každý den si nechává pro zábavu pobíhat po zahradě stádo zeber nebo spolu bojovat rozzuřené opice. Vidět to na vlastní oči je mnohem lepší než v televizi, nemá peníze a přitom to má naplánováno tak skvěle!
Bezradná obchodní zástupkyně se nechá vyprovodit k autu. Oba se snaží vypadat důstojně, ale je jim jasné, že spolu hrají prohranou hru.
Sharon trápí její kariéra. K Brucově překvapení se před autem k němu najednou otáčí.
„Co kdybych vám ty projektory zaplatila já?“
Chvíli na sebe nevěřícně hledí a oba mlčí. Sharon se pokouší o nervózní úsměv, Bruce ji v tom však nechce nechat samotnou.
„To byste byla úplně úžasná, ale co by to pro mě znamenalo?“
„Vzala bych si čtyřiceti procentní podíl.“