Díky Sharon a jejím penězům se daří otevření penzionu urychlit. Měsíce intenzivních příprav konečně přináší své ovoce.
Dokonce ani s Elizabeth a Fyodorem, svéráznými pracovníky, nejsou větší problémy.
I když semtam mezi nimi vypukne hádka nebo jednou viděl Elizabeth dělat večeři s cigaretou v puse a později našel nedopalek ve své polívce.
Jeho nová společnice Sharon sekla s prací obchodní zástupkyně, aby „mohla dohlížet na své investice.“ Jezdí do penzionu každý den a zajímá se o vše co se zde děje.
Bruce je se vším hotov. Má v systému zhruba dvacet druhů různých zvířat, tři druhy hmyzu a jeden model hezké prsaté recepční. Protože se ženám z nějakého důvodu nelíbila, je na recepci nahrazena starým líným opičákem.
Večer před otevřením sedí Sharon s Brucem u stolu a pojídají špagety. Každou nabranou vidličku pozorně zkoumají, ale už pár dní v jídle nic jako cigaretový nedopalek nebo sponka do vlasů nebylo. Elizabeth a Fyodor se začínají zlepšovat.
„Tak už se těšíš?“ Ptá se Sharon.
Hezky se usmívá, je zvláštní, jak jsou ženy v těchhle věcech podporující.
Bruce se tváří nepřítomně. Postavit takový penzion je skutečně kolosální projekt, i když se to na první pohled nezdá. Jeho nová společnice sice dodala peníze, ale je vidět, že toho ještě hodně neví.
Rozhodl se, že ji bude do všeho zasvěcovat postupně. Pomocná ruka se mu určitě hodí a podle všeho jí na kontě ještě pěkných pár set tisíc zůstává.
„Jestli se některý z programů nesekne, to uvidíme až časem.“ Povídá zamyšleně Bruce.
Sharon mlčky přežvykuje další sousto.
Je první den. Na internetu běžela reklama na penzion dobré dva měsíce. Vypadá to, že se lidé můžou přetrhnout, aby v novém penzionu strávili alespoň jednu noc.
I tak ale neubytují zatím více než jednu rodinu týdně. Těžko říct, s čím budou problémy.
Před penzionem se ozývá hysterický křik a po chvíli uvolněný smích.
„Ani zvířata venku nejsou pravá!“ Křičí malá holčička nespokojeně.
„Buď hodná, Lucy.“ Napomíná ji elegantní dáma ve středních letech.
Recepční opičák se k nim líně otáčí a jakoby se pokoušel o úsměv.
„My jsme Gregorovi. Já jsem Tina, tohle je naše dcera Lucy a manžel Don.“
Orangutan se chvíli vrtá prstem v uchu a nechává tak hosty čekat, než dokončí důležitější činnost. Z ničeho nic se před ním na prázdném stoje objevuje klávesnice s obrazovkou. Něco chvíli hledá.
„Máte rezervaci?“ Ptá se zbytečně.
„Ano, na jméno Tina Gregorová.“
Členové rodiny se na sebe rozpačitě dívají. Manžel Don mává rukou přes hologramovou projekci, jakoby se chtěl ujistit, jestli je to vážně simulace.
„To se nedělá, Done.“
Opičák, jakoby po chvíli něco našel.
„Takže máte rezervaci na tři noci.“
„Souhlasí.“ Povídá Tina vítězně.
„Rezervované pokoje otevíráme po dvanácté hodině odpoledne.“
Gregorovi stojí před opičákem jako opaření.
Bruce přijíždí do penzionu se zpožděním. Veverka mu skáče na zpětné zrcátko u auta, ale on ji ignoruje, otevírá dveře a jde ke dveřím.
Veverka za ním vztekle křičí. Tahle scéna mu připadá vtipná.
Vidí odcházející návštěvníky, kteří nespokojeně kroutí hlavami.
„Říkala jsem ti, že jsme si měli vzít normální hotel!“ Povídá Tina.
„Ale, něco není v pořádku?“ Ptá se Bruce.
Rodina jakoby ožila radostí.
„Konečně někdo z masa a kostí, vy nám určitě pomůžete!“
„Pokusím se.“
Majitel penzionu je uklidňuje, a přitom doufá, že se nestalo něco vážného.
„Ta opice na recepci nás nechce pustit dovnitř!“
„Jo! Ošklivá opice!“ Přidává se malá holčička.
Bruce si pochvaluje, že program běží jak má. Normálně by neměli hosté přijet tak brzy a programovat recepčnímu nový dialog jen kvůli tomu, že se otevírá hotel…
Kdyby se nezdržel na pumpě… vykecává se se zdejší prodavačkou, a přitom mu zvířata samy otevírají podnik!
„Je to orangutan a je moc hodný. Jenom trošku důsledný.“ Povídá malé holčičce a otáčí se k její matce. „Samozřejmě vás hned pustíme na pokoje. Muselo se něco stát s programem.“
Tina a Don se nechají s rozhořčenými výrazy vést zpátky dovnitř.
„A jako první návštěvníky vás zveme na snídani zdarma, na účet podniku.“
Zákazníci opět září štěstím a zvědavě pokračují do jídelny. Sharon stojí ve dveřích kanceláře se zkříženými pažemi. Její prsa vypadají větší.
„Snídaně zdarma povídáš?“ Ptá se přísně.
„No jasně.“
„Na tebe si budu muset dát pozor.“
Bruce pozoruje, jak se Sharon chladně otáčí a práská za sebou dveřmi.
Jídelna je zaplněná různými druhy zvířat. Stolů je zde pouze několik a většinu místnosti zabírají koryta pro drůbež a prasata, stromy, na které lezou veverky pro ořechy, kupky sena pro jeleny a srnky.
Nutno dodat, že Bruce není zase kdovíjaký designer. Prostě postavil do virtuální zvířecí jídelny k hostům vše, z čeho zvířata jedí a dál se tím nezabýval.
Malá holčička Lucy pozoruje bohatou scénu s rozzářeným úsměvem. Některá zvířata jsou z toho v rozpacích a přestávají jíst.
„Lucy, nekoukej jim do… do jídla.“
Hosté si sedají a na stůl k nim přiskakuje „vítací“ veverka.
„Ještě jednou dobré ráno, vážení hosté.“ Povídá zkušeně.
Zaměstnaně listuje ve svém bloku, jakoby něco hledala.
„Na snídani si můžete dát míchaná vajíčka anebo pečivo se zvěřinovou paštikou.“
Čilý ruch v jídelně jakoby rázem utichl. Všechna zvířata se zatajeným dechem poslouchají, co si hosté vyberou.
Rodina Gregorova je na rozpacích.
„Asi si dáme všichni ta vajíčka.“
Zvířata s úlevou pokračují v jídle, jenom pár slepic splašeně kvoká a vybíhá z místnosti ven.
Číšnice přijímá objednávku a svými malými pacičkami upozorňuje na papíry, které před každým z hostů leží.
Jedná se o desetistránkové dotazníky, které musí vyplnit. Podle jejich odpovědí se rozhodne o dalším programu a scénkách se zvířaty, které je budou odteď provázet.