Po půlhodině zmatené chůze, kdy se pozemšťané snažili vyhýbat dráze letu obřího hmyzu, se dostávají k osadě domorodců, kterou mají vyznačenou na mapě.
Pohybují se co nejtišeji, protože přesně nevědí, jak se místní obyvatelé vlastně chovají. Sondy, které se vystřelují do vesmíru, nebývají zbytečně nákladné, a tak je třeba dělat průzkumy tohoto druhu „naostro“.
Jerry jde v čele skupiny. Opatrně našlapuje a v ruce drží monitor, který ukazuje stav androidových senzorů. Všechno vypadá normálně.
Sammy na svého černého, zvláštně pomalovaného kamaráda kouká a kroutí hlavou.
„Musím si tohle maskování vzít sebou domů. Představ si, že v tom potkáš chlápka uprostřed města a řekneš mu, že ses ztratil.“
„Jako primitivní domorodec uprostřed města, jo?“ Ptá se Jerry.
„Sranda to být může.“
Jerry neodpovídá. Gestem zastavuje kolegy, nikdo ani nedýchá.
Před nimi je dolina a v ní jdou vidět dvě domorodé děti, jak rozřezávají mrtvolu staré ženy.
U práce si povídají a smějí se.
Jedno z nich bere do ruky kamenné kladivo a rozbíjí mrtvé stařence lebku, vydlabává ji mozek a vkládá ho do jakési nádoby. Druhé mezitím rozkládá oheň.
„Podle všeho si chystají svačinu.“ Vydechuje s údivem Jerry.
Samy se otáčí k androidovi.
„Uč se, Johne. K vaření ti tady bude stačit oheň a trocha fantazie.“
John informaci zpracovává, ale nedokáže na ni odpovědět.
Děti odřezávají maso ze stařenky, hážou je po sobě a smějí se.
Asi po hodině pozorování jejich orgií, se děti vydávají s košíky připraveného masa zpátky do své vesnice.
Pozemšťané se už netváří tak znechuceně. Museli vydržet, aby měl John nějaký záznam z výpravy. A když kuchání lidského těla chvíli pozorujete, oči si přivyknou.
„No rozhodně se u toho umějí pobavit.“ Pronáší najednou Sammy.
Pozemšťané se přibližují k ostatkům domorodé stařenky, je důkladně zbavená veškeré svaloviny. Zbyla po ní už jenom kostra a malá hromádka vnitřností.
Jerry kroutí hlavou.
„Koukejte na ty náramky a artefakty. Jsou stejné jako naše a těch dětí. Musela být z jejich vesnice.“
„Proč by jedli někoho ze svých lidí?“
Jerry ukazuje prstem na jednu z větších kostí.
„Měla zlomenou nohu.“
Sammy netrpělivě těká očima kolem dokola. Jsou v místě mezi vysokou trávou, hned vedle je několik obřích hub a za jedním kamenem, jakoby se hýbalo něco mazlavého a slizkého.
„Maso ze zdejších zvířat se na pánev asi nehodí.“
„Jinak by tady bylo jídla určitě dost.“ Souhlasí Jerry.
John na vteřinu „mrzne“, jakoby ho zasáhl elektrický proud. Agenti už vědí, že se to stává pokaždé, když myslí na něco zajímavého.
„Dali byste si něco z toho k jídlu?“
„Nosíš v sobě jadernou bombu a zajímá tě, co si dáme k jídlu, Johne?“
Jerry se znechuceně šklebí.
„Je ti jasné, že tohle budeme tam u nich taky muset jíst?“
Sledování pokračuje. První den každé akce na cizí planetě, o které má Společnost pro dohled nad objevenými planetami minimum informací, je vždy jen o pozorování a plánování strategie jak se mezi mimozemšťany dostat.
Mladí agenti jako Jerry Walker a Sammy Scoopers, takovou příležitost však obvykle nedostávají, ledaže se jedná o sebevražednou misi.
Vesnice mimozemšťanů je na dohled. Jerry si rychle lehá za velký kámen a snaží se s pomocí androidova dalekohledu zkontrolovat bezprostřední okolí.
Jsou to už tři hodiny, co takhle bezcílně courají venku a Sammy se nudí. Vytahuje z kapsy slanou tabletku a pomalu ji převaluje v puse.
„Jak myslíš, že to bude dlouho trvat?“
„Za chvíli zapadne slunce, budeme muset vystřelit několik sledovacích sond, ještě než půjdou spát.“ Odpovídá Jerry stroze a zaměstnaně ve své dlani konfiguruje nastavení na virtuálním displeji.
Sammy zívá.
„Tak jo, ale nedělej z toho kovbojku. Máš nám pomoct přežít v divočině a ne si ho tady do noci honit nad obrázky prsatých domorodek.“
Jerry dělá, že neslyší a opět se tváří zaměstnaně.
Asi po půlhodině se však začíná skutečně dít něco zajímavého. Agenti sedí klidně na kameních, když tu začínají červeně blikat virtuální displeje, poletující okolo nich.
Domorodci lezou na střechy svých obydlí, ozbrojeni! Asi na pěti místech okolo vesnice lezou ze země obrovští červi. Vypadá to, jakoby na vesnici útočili!
Domorodci se na střechách vůbec nehýbají, stojí tam strnule jako sochy a jenom pozorují jak se uličkami mezi domy proplétá ta obří verbeš. Divné příšery jsou skoro tak velké, jako jejich kamenná obydlí, ale nad povrchem země se červi očividně neorientují.
Zvláštní obrázek zanedlouho zase končí. Červi se zavrtávají zpátky pod zem a mizí pryč.
„Míří směrem od nás na jih, rychlostí 40 kilometrů za hodinu.“ Povídá zúčastněně John.
Agenti mlčky polykají a po hmatu kontrolují, zda mají za pasem své zbraně.
„Je to jako ve špatně napsané pohádce, kde všechno vyrostlo obrovské.“ Kroutí hlavou Sammy.
„Tihle se rozhodně nenudí, ještě pár dní a nebudeš chtít pryč.“ Odpovídá mu Jerry.
Sammy se zvedá, bere do ruky svou zbraň a několika pulzními paprsky odrovnává divného, asi půlmetrového brouka, který se už nebezpečně přibližoval.
„Tenhle druh ti nemůže ublížit, Sammy. Jedí pouze trávu.“ Povídá John.
Sammy se nervózně škrábe za krkem.
„Odpověď všechno, co se tu děje budou mít domorodci. Musíme se mezi ně dostat co nejdřív.“