Uběhl bezmála měsíc a Henry stojí pořád na stejném místě. Každý den jde na pár hodin sbírat listí anebo dělat jinou veřejně prospěšnou práci, udělá si oběd a jde shánět peníze na podnikání.
Se znepokojením přitom pozoruje, že se jeho den stejně nedá vyplnit žádnou činností, a tak chodí spát čímdál dřív a budí se později.
Jestli bude pokračovat takhle dál, bude si muset jít hledat normální práci. Právě se vrací domů, vybíhá netrpělivě schody. Do uší mu hraje skladba od hiphopera Jay Diesel.
„S klidem můžu říct, že jsem došel kam jsem chtěl,
k lidem mám teď blíž a nadhled, to je přesně ten pocit co si budoval.“
Henry se může potrhat smíchy, když to slyší, je právě v přesně opačné situaci. Snaží se ale ovládnout, právě stojí před dveřmi sousedky, která mu nabídla finanční výpomoc s nízkým úrokem.
Nicméně už ve dveřích mu věnuje akorát shovívavý úsměv.
Henry obrací oči v sloup a jde o dveře dál, donést Vincentově nové přítelkyni pár hiphopových alb.
„Ahoj Henry, chceš jít dál?“
„Jasně, můžu ti rovnou pustit jeden super track.“
Valerie má svoje blonďaté vlasy právě stočené do copánků, vypadá jako roztomilá školačka. Henry nechápe jak mohl jeho kámoš sbalit takovou kočku.
Valerii se hudba očividně líbí, protože vrtí zadkem do rytmu beatu.
„Černej, bílej, modrej, žlutej he, je mě jedno kolik máš peněz, jakou školu, jakej fame.
Stejně je to game o tom jak to celý zvládneš he.“
Přestává tančit, na něco si vzpomněla.
„Slyšela jsem, že rozjíždíš podnik, Henry.“ Usmívá se na něj.
Henry se škrábe za krkem.
„Tančit umíš hezky, ale jinak jsi moc zvědavá.“
Valerie dává ruce v bok a usmívá se.
„Já mám nějaké peníze, víš. A když už jsme sousedi.“ Zvedá do vzduchu svůj ukazováček, jakoby něco navrhovala.
On jenom mlčí a dělá, že přemýšlí. Jestli do toho chce jít, bude na něj Vincent určitě naštvaný.
Valerie po chvíli čekání na odpověď bezdůvodně ožívá radostí.
„Ale musíš pro mě něco udělat.“ Zvedá znovu svůj ukazováček.
„Jo a co by to mělo být?“
„V ložnici mi nejde elektřina. Včera večer jsem byla z práce tak utahaná, že jsem už neměla sílu zvednou se k vypínači. Tak jsem vzala vidličku, strčila ji do zásuvky a vyhodila pojistky.“
Henry informaci chvíli zpracovává.
„A proč si to udělala?“
Valerie nechápavě kroutí hlavou.
„Povídám ti, že jsem byla hrozně utahaná, zásuvka je hned vedle postele! Teď půjdeš do sklepa a pojistky mi zase nahodíš.“ Odpovídá Valerie neústupně.
Ten Vincent si s ní ještě užije, říká si pro sebe Henry a snaží se ovládnout. Peníze navíc by se hodily, mohl by jít rovnou domů a začít rozesílat nabídky.
„Jdu tam, kde máš klíče?“
„Tady.“
Za dveřmi se Henry už jen tak tak drží, aby nepadl únavou. Mohl by jít nejdříve domů dát si něco k jídlu, jeho dveře jsou hned za rohem, ale určitě by se potom svalil rovnou do postele.
Nasazuje si sluchátka a vyráží spletitými schodišti z pátého patra až do mínus třetího, kde jsou sklepy a pojistky od Valerie.
Další den ráno se probouzí do úspěšného dne. Na jeho účtě jsou peníze od Valerie a zbývá už jenom začít pracovat.
Henry si nalil velký šálek kávy a dobrou hodinu hledá na internetu firmy, které by mohly potřebovat pracovní oblečení. Je jich opravdu hodně.
„S naší pomocí bude Vaše firma vypadat mnohem lépe.“ Píše Henry v mailu, který všem rozesílá.
Pomalu se blíží odpoledne. Rozeslal nabídky na potisk pracovního oblečení snad všude kam se dalo. Určitě existuje ještě spousta dalších možností jak hledat zákazníky, ale mohlo by toho být najednou příliš, přemýšlí Henry.
Nezbývá než počkat co se bude dít. Zdi jeho domácí kanceláře stojí na svém místě a mlčí jako vždycky. Mohl by si pustit třeba film, ale určitě by ho za chvíli začalo brát spaní.
Vyráží se naobědvat do města.
„Pořád mám kolem sebe svý, navzájem kryjem si záda,
vztahy jsou pevný jak skála a nejdou tak lehce lámat.“
Do uší řve Henrymu další hiphop, zatímco jde svižným krokem do nejbližší restaurace. Tahle zrovna sousedí s místním multikinem.
Uvnitř je to malinké, ale restaurace vypadá nóbl. Henry se snaží najít volný stůl, ale u každého sedí jeden nebo dva lidi. Přechází tedy k baru a dává si kávu.
„Uvolní se nějaký stůl? Mám hrozný hlad.“ Povídá mladé číšnici.
Ta mu věnuje profesionální úsměv.
„Zaměstnanci multikina mají polední pauzu. Na záchodě máme volné místo.“
„Tss.“ Odpovídá Henry.
Pokračuje tedy dál a potkává chlápka v seriózním obleku.
„Už jsi po obědě?“ Ptá se ho ten člověk. „Jsi tu nový?“ Dodává po chvíli zaváhání.
„Oběd nestál za řeč.“ Kroutí hlavou nespokojeně Henry.
Solidně vypadající muž se řehtá na celé kolo a plácá Henryho po ramenou.
„Tak si zajdi do prodejny pro popcorn a potom hned marš rozdávat brýle, ok?“
„OK.“ Odpovídá Henry váhavě.
Zvláštní chlápek mu otevírá vstup pro zaměstnance multikina. Vypadá to jako dobrá příležitost omrknout zadarmo nějaký film na velkém plátně.
Už na něj jde pomalu únava. Bude fajn dát si na hodinku šlofíka než se uvolní stoly v restauraci, říká si Henry a přechází do prvního sálu, kde právě běží romantický film.
Žena na plátně brečí, zatímco muž nasedá do auta a odjíždí.
Je podvečer, najedený a odpočinutý Henry spěchá rychlým krokem domů.
Rychle do dveří, je zvědavý jestli některá z firem odpověděla na jeho nabídku.
Jeden email!
„Jsem purchasing manager nadnárodní korporace a hledáme levnější řešení! Stihnete vyrobit 3000 triček s naším logem do týdne?“
Henryho úsměv poněkud tuhne. 3000 triček, to je 17 kusů za hodinu, když nebude celý týden spát!
Hned ráno vymyslí co s tím, přemýšlí pro sebe a unaveně se protahuje.