Uběhla krátká doba a Kryštof s Teodorem jdou k Václavovi domů do pracovny. Kryštofovi uznali v hudebninách reklamaci a zanedlouho mu pošlou novou basu.
Václav bydlí v bytě naproti supermarketu. Byt není velký, ale snadná dostupnost levných potravin 24 hodin denně mu zatím nedovoluje posunout se jinam.
Ještě na parkovišti Kryštof žasne jak to pěkně vyšlo.
„Teda ten prodavač se cukal, ještěže nám starej páprda poradil.“
„Hrozit zhulenému manažerovi obchodu inspekcí mi přišlo dost zvláštní. On se nás fakt bál.“ Tváří se překvapeně Teodor.
Jeho kamarád se před dveřmi domu zastavuje a hledá Václavův zvonek. Než zazvoní, jakoby váhal.
„Co myslíš, nebude nás tam nahoře chtít fotit svlečené nebo tak něco?“
Je zvláštní, že Teodora už to taky napadlo. Chvíli na sebe oba bezradně civí.
Kryštof nakonec přece jen zvoní.
„Je to strejda tvojí holky, takže si svoji prdel hlídej hlavně ty.“
Uvnitř je už i Renáta, všichni čtyři teď sedí u stolu, z přehrávače hraje potichu stará hudba a jakoby vlastně nikdo nevěděl o co se jedná.
Václav nechce chodit kolem horké kaše. Dnešní mládež mu připomíná spíš roboty z jiného světa než lidi s normálními zájmy.
„Hele vy dva.“ Povídá co nejklidněji.
Zvedá se od stolu a otáčí k oknu mocensky s rukama za zády, aby se na ně přitom nemusel dívat.
Renáta v tu chvíli vypadá rozpačitěji než předtím.
„Jeden můj známý mi nedávno vyprávěl, že jeho syn pomalu kašle na sport, nikam nechodí, jenom sedí doma a hraje počítačové hry.“
„To je vážně divné, nelíbí se mu jedenáctileté holky, pošlete ho na oční.“ Odpovídá ironicky Kryštof.
Václav poznámku ignoruje a snaží se s chladnou hlavou pokračovat.
„Asi před týdnem jsem ho potkal ve městě. Prý chce zrušit členství v tenisovém klubu.“
„No a?“ Ptá se Teodor už netrpělivě.
„Já se s jeho tátou znám už dlouho,“ snaží se Václav nadhodit důvěrnější tón. „Znám dobře i jeho bývalou ženu, jestli mi rozumíte. Heh, a napadla mě taková věc, se kterou mi vy dva pomůžete.“
„Vážně? Hele promiň, ale že se malému smradovi začaly víc líbit grafické karty než běhání za míčem, je jaksi mimo naši oblast zájmu, jistě chápeš.“ Vkládá se do věci znovu Kryštof.
Renáta se snaží do rozhovoru nepouštět. Kolem jejího strýce se odjakživa motala spousta rodinných starostí, koneckonců i jí párkrát pomohl. Docela ji uráží jak s ním ti dva právě mluví, ale Tedík je jinak vážně roztomilý a hodný, uvažuje sama pro sebe.
„Něco mi dlužíte a navíc to nebude zadarmo, mám menší plán.“
Teodor a Kryštof se na sebe otráveně dívají a když vidí, že ten druhý nic nenamítá, poslouchají dál bez řečí.
Asi po půlhodině vysvětlování mají ve všem jasno. Ten malý Ondra potřebuje jenom kapku nasměrovat. Ve špinavé práci a plánování jsou jako ryby ve vodě, i když půjde pro změnu místo balení holek o šikanu dítěte ve školním věku.
Renáta si obouvá boty a vyráží ven. Jde nakoupit „zásoby“.
„A mě kup slané brambůrky, kotě.“ Huláká Kryštof z druhé místnosti.
„Parchanti mizerní.“ Cedí mezi zuby vztekle Renáta.
Kryštof zatím dloube spiklenecky Teodora loktem.
„Šikovná ta tvoje Renáta, kamaráde. Hezká, poslušná, sen každého chlapa.“
„Jó ženy, s nimi se to musí umět.“ Odpovídá samolibě Teodor.
V tu chvíli všichni tři leknutím poskočili. Renáta za sebou práskla dveřmi a odchází nakupovat.
„Jde ti to vážně skvěle.“ Směje se Václav.
Ondřej sedí ve svém pokoji, na stěnách jsou plakáty superhrdinů z her, a taky ještě některých sportovních týmů. Právě hraje epickou online hru a je zrovna v nejlepším! Z reproduktorů se linou bitevní chorály a na monitoru probíhá jedna monstrózní exploze za druhou!
Do pokoje přichází jeho matka. V rukou nese koš s prádlem.
„Máš tady nějaké špinavé prádlo?“
Ondřej neslyší a hraje dál.
„Máš nějaké špinavé prádlo do pračky?“ Křičí hlasitě.
V tu chvíli se k ní otáčí, vypadá nepříjemně vyrušený.
„Co? Nemám.“
Ondřej zase zesiluje zvuk a pokračuje ve hře. Jeho matka přechází do rohu místnosti, kde vidí na zemi dvě trička. Čichá si k nim, s úšklebkem je hází do koše na prádlo a odchází.
„Mami!“ Volá na ni najednou Ondřej.
Dveře pokoje se otevírají, ustaraný ženský obličej ochotně vykukuje a čeká co se bude dít.
„Bude už oběd?“
„Oběd už byl, za chvíli je večeře.“
„Aha, díky.“
Ondřej je zpátky ve hře.
Kryštof s Teodorem právě přijíždějí vytuněným BMW před dům, kde bydlí Ondřej. Vystupují z auta, Teodor ještě sahá do kufru pro velké nůžky na plech.
Venku si hrají dvě malé holky s míčem a pozorují co se to děje.
„Já nevím, méně nápadným autem jsme už přijet nemohli.“
Kryštof však nesouhlasí.
„Musí to být! Vysmahneme odsud hezky s odpichem.“
„Snad žádný odpich nebudeme potřebovat.“ Odpovídá váhavě Teodor.
Nůžky na plech nese v ruce nenápadně podél těla a oba jdou rychlejším, ale ne moc nápadně rychlým krokem směrem ke vchodovým dveřím domu.
Kryštof zkouší otevřít, ale je zamčeno. To je celkem nečekané překvapení.
„Co teď?“
„Kurva.“
Chvíli tam stojí a přemýšlí co bude dál.
„Počkáme až někdo půjde dovnitř nebo ven.“ Navrhuje Teodor.
„A co se s tím kolemjdoucím rovnou nevyfotit, kdyby si nás náhodou nezapamatoval?“
Nepříjemná situace, na tak jednoduchou věc jako zamykání vchodových dveří vůbec nepomysleli.
Úplný amatérismus, ale ještě se jim nechce odejít. Když to vyjde, budou mít od Václava pokoj. Teodora napadlo mu zavolat.
„Nazdar Václave, stará vojno! Představ si, že jsme zastavili před takovým domem, chceme jít dovnitř a máme první problém.“
„Přesně tak, jsou zamčené.“
Teodor nasazuje otrávený výraz, přece mu vykládá úplnou samozřejmost.
„Jo, jme u čísla 1170.“
Končí hovor a hledí na zvědavého Kryštofa.
„Máme tu chvíli stát.“
„On si z nás dělá prdel, vole.“ Kroutí hlavou Kryštof.
Kolem prochází ty dvě malé holky se psem a zvědavě si je prohlíží. Oni se snaží vypadat nenápadně, jeden jakoby si stíral z bot nějaké svinstvo, druhý se zase zaměstnaně škrábe na břiše.
Naštěstí tam nestojí dlouho.
„Ten pes vypadal hrozivě,“ povídá Teodor netrpělivě. „Takhle smutný průběh akce nečekají snad ani v klubu přátel dechovky.“
V tu chvíli bzučí dveře, Kryštof je prokopnutím otevírá a je otevřeno!
Dveřmi už oba procházejí potichu a opatrně. S překvapením zjišťují, že uvnitř vůbec nikdo není. Proto spolu mluví raději šeptem.
„Václav má otevírání těch dveří asi napojené na nějaké super vymakané dálkové ovládání.“ Šeptá tajemně Kryštof.
Teodor kroutí nechápavě hlavou a jde raději napřed do schodů.
Už jsou na místě. Hned v prvním patře je skříňka, ze které jsou vyvedené krytováním dráty. Nasazují si rukavice, kvůli otiskům prstů. Možná zbytečně, ale člověk nikdy neví.
Kryštof má profi gumové elastické, Teodor si nasazuje zimní palčáky.
„Ty seš mamlas, co to máš za hrůzu?“
„Pardon, ale ve svém šatníku s vloupačkami zatím jaksi nepočítám.“
Kryštof se snaží potlačit smích.
„Ty ve svém šatníku počítáš koukám akorát s výletem do obludária.“
V rozhovoru raději nepokračují, rychle snímají krytování drátů, přecvakávají datový kabel a zase je zakrývají. Povedlo se!
Z jednoho bytu ve stejném patře se najednou ozývá tlumený Ondrův hlas.
„Do prdele, zrovna teď!“
Ondřej je odpojený od internetu! Kryštof s uspokojením poslouchá co se děje a jen co se otáčí za svým kumpánem, zjišťuje, že Teodor už dávno běží ze schodů!
Rychle naskakují do auta a s hvizdem pneumatik odjíždějí pryč.
„Ty vole, to šlo jako po másle.“ Komentuje situaci nadšeně Teodor.
„Musel si mít v kalhotách, jak si letěl z těch schodů!“ Směje se Kryštof.