Kryštof přijíždí ke svému domu ve čtvrti, kde vypadají všechny domy skoro stejně. Zdědil polorozpadlou barabiznu po svých prarodičích a dával ji několik let po večerech z těch nejlevnějších materiálů zase dohromady.
Hvizdem pneumatik brzdí před domem, vyskakuje energicky z auta a švihem hlavy na jednu a zase na druhou stranu se rozhlíží jestli není někdo ze sousedů venku. Není.
Kopnutím do zadní části auta otevírá kufr a vytahuje velký kartónový balík.
„Tak pojď ven, kamaráde.“ Povídá nedočkavě.
Běží rychle do obýváku, trhá obal, krabici a vytahuje zbrusu novou basovou kytaru. Je ještě hezčí než na fotkách. Ze tří různých druhů dřeva, celá hnědá.
V rohu obýváku mňouká kočka a bezmocně škrábe do prázdné misky. Kryštof na ni starostlivě hledí.
„Vydrž kotě, hned to bude!“
Nalívá ji vrchovatě mléka, sedá si za barovou stoličku vedle komba a začíná hrát. Z repráku ale vychází neobvykle měkký a chrčivý zvuk.
„Co to?“
Zkouší to dál, ladí zvuk, ale výsledek je dost špatný.
Teodor a Renáta spolu leží nazí v posteli. Mají za sebou druhý večer.
„Tohle se dá dělat snad každý den.“ Vydechuje nadšeně Teodor.
Renáta mlčky leží, vypadá, jakoby ji něco tížilo.
„Tedíku, představovala jsem si ten náš vztah trošku jinak.“
„Jak jinak?“
Renáta chvíli přemýšlí jak by se vyjádřila.
„Víš, v životě toho musí být přece víc než jen práce, nákupy a milování, nemyslíš?“
Teodor vstává z postele a tváří se samolibě. Z jaké planety k němu tahle holka přistála?
„Co to znamená „víc než jen práce?““
Renáta ho tahá za ruku zpátky do postele a usmívá se. Oči se jí žádostivě lesknou.
„Já nevím, co kdybychom někam vyrazili, poznali nové lidi, zažili nějaké dobrodružství?“
Teodor ji dává pusu a citlivě ji odsouvá. Zase vylézá ven z postele a beze slova odchází z místnosti.
Renáta nasazuje zkroušený výraz. Usilovně přemýšlela nad tím jak mu to říct.
V restauraci U Tří Prasátek spolu sedí u stolu Kryštof s Teodorem. Jsou tam už nějakou dobu, každý vypil dvě sklenice minerálky. Hospodská Matylda se na ně z dálky zhnuseně šklebí.
„A to si ještě ten večer zasunul?“
„Šlo to.. hladce.“ Odpovídá pyšně Teodor.
Kryštof kroutí nevěřícně hlavou.
„Šel jsem do toho kvůli staré dobré srandě, ale že ti to vážně vyjde..“
„Dementního taxikáře si zahrál dost přesvědčivě. Možná by ses měl na hudbu konečně vykašlat a dělat spíš práci, na kterou máš vlohy.“
Kryštof se směje a měří si ho kritickým pohledem.
„S tímhle ksichtem a rozkřápaným rezavým autem z roku raz dva může mít i kokos jako ty jednou za čas kliku.“
„Ještě jednou díky.“ Směje se Teodor.
„Ukecat holku potmě při procházce asi nebude těžké. Zajímalo by mě jak sis poradil s tím, když tě uviděla na přímém denním světle!“
Teodor už začíná litovat, že se mu takhle svěřil. Jeho kamarád je škodolibý jako malý hajzlík.
„Ty se v mužské kráse orientuješ až podezřele dobře.“
Kryštof nereaguje, jenom zadržuje smích.
„Stáhli jsme spolu večer dvě flašky vína.“ Povídá Teodor nakonec.
„Tak takhle to bylo! Tys ji jen sprostě ožral!“
Oba vybuchují smíchy.
Ke stolu přichází Matylda s cigaretou v puse. Sešlou utěrkou leští sklenici od piva.
„Tak co vy dva dárečci, objednáte si něco pořádného nebo vám mám dojít na hajzl pro další vodu?“
„Nebruč, Matyldo. Víš, že jsme oba autem.“ Povídá Kryštof.
Hospodská to vzdává a jde zpátky k výčepu. Cestu si prodlužuje směrem k otevřenému oknu. Hlasitě loví z krku chrchel a plive ven.
Přichází Renáta. Je oblečená dost svůdně.
„Nazdar kluci!“ Usmívá se.
Kryštof si ji prohlíží s otevřenou pusou. Takhle zblízka vypadá trošku víc při těle, ale rajcovní kožené přiléhavé hadry z ní udělaly bohyni.
Sedá si vedle Teodora.
„Čau, já jsem Kryštof.“ Představuje se nejistě.
V taxíku měl změněný hlas, snad ho nepozná. Teodor tohle setkání zinscenoval, aby jí všechno vyklopil. Jenže zdá se, že taxikáře vážně nepoznala.
„Kryštof, máš hezké jméno. Tak co kluci provádíte?“
„Heh, zrovna jsme mluvili o té naší epizodě v taxíku, to byl masakr.“ Zubí se Teodor.
Kryštof netuší, jak se tvářit, a tak dělá, že si dloube špínu z pod nehtů.
„To mi ani nepřipomínej. Na takového blbečka bych už nechtěla narazit.“
Oba na ni hledí a na moment netuší jak odpovědět.
„Jó Renáto, občas je to ve městě nebezpečné, měla bys nosit aspoň paralyzér.“ Snaží se tvářit vážně Kryštof.
„To bych měla.“ Povídá vyplašeně Renáta.
„Kryštof je známý tím, že si dovede poradit v jakékoliv situaci.“
„Nepovídej, Tedíku.“
Kryštof vybuchuje smíchy.
V restauraci sedí akorát pár hostů. Každý je u stolu sám, líně popíjejí pivo a koukají před sebe. Jenom u jednoho stolu je veselo.
K výčepu přichází Václav, muž ve středních letech. V ruce drží svazek papírů a na rameni mu visí notebook.
„Dobrý den, dám si jedno pivo támhle u stolu.“ Povídá Matyldě.
A jde si sednout poblíž místa, kde ti tři sedí. Cestou kolem si Václav všímá Renáty, která vstává, aby ho přivítala.
„Co tady provádíš, krasavice?“
Neodpovídá mu, nejdříve ho na přivítanou krátce objímá.
„Ráda tě vidím. Tohle jsou kamarádi, nesedneš si k nám?“
Václav si nedůvěřivě prohlíží Kryštofa a Teodora. Vypadají už na první pohled jako nějací parchanti. Ty jejich křivé, unuděné pohledy, přemýšlí pro sebe.
„Musím dodělat nějakou práci, třeba jindy.“ Usmívá se na ni.
Cestou ke svému stolu volá na ty dva:
„Hlavně ji neopíjejte, hoši, děsně potom vyvádí.“
Kryštof s Teodorem se otáčí s otázkou ve tváři k Renátě.
„To je můj strejda, máme na sebe štěstí.“
„A co dělá, že sebou bere práci do hospody?“
„Rozjíždí nějaké podnikání.“
„Práci, u které sedíš v hospodě bych chtěl taky jednou dělat.“ Reaguje Teodor.
Oba dělají, že je to zajímá, ale dál nevědí co říct, tak jen na Renátu mechanicky kývají hlavami.
Kryštof mění téma, má problém s basovou kytarou. Hraje hůř než ten nejlacinější šunt, a to si na ni šetřil dobré dva roky.
Renáta se zvedá, aby si odskočila. Tyhle řečičky o nástrojích ji moc nezajímají. Jde ladným krokem kolem stolu Václava. On ji projíždí očima postavu až nakonec kouká do obličeje a směje se na ni.
Renáta na něj mrká a jde dál na toalety.
Václav se prohrabuje zamyšleně spoustou papírů, které mezitím stačil roztahat po stole. Jsou to různá elektrická schémata a technická dokumentace, ale než práce mu teď hlavně vrtá hlavou co jsou ti dva s Renátou zač.
Václav ji občas uvítá u sebe doma, protože mu za pár drobných dělá pořádek v účetnictví. A přitom si postěžuje na jakého zase narazila kreténa.
V hospodě nadnáší papíry mírný průvan. A právě přichází Matylda s pivem.
„Tady to je, panáčku.“
„Díky, mohla byste zavřít okno? Táhne mi na papíry.“
Matylda se chvíli neochotně dívá směrem k oknu, jakoby nad něčím přemýšlela.
„Hned to bude, panáčku.“
Před zavřením Matylda loví znovu hlasitě v krku a plive chrchel ven. Kryštof, Teodor a Václav se po dávivém zvuku otáčejí a na Matyldu chvíli hledí.
Kryštof se znechuceně šklebí a raději ve svém vyprávění rychle pokračuje.
„Každopádně bych tu basu potřeboval pořešit. Už jsi někdy něco v hudebninách reklamoval?“
„Jo, ale ne v těchhle,“ přemýšlí nahlas Teodor. „Kupovat si tak drahou basu v eshopu je jakoby ses nejdřív nastěhoval do baráku a až potom si ho šel prohlédnout.“
Kryštof se tváří kysele, jakoby na sebe zapomíná a dloube se prstem dlouze v uchu.
Václav se otáčí směrem k nim.
„Hele vy dva.“
Překvapeně na něho zírají.
„Co kdybyste se zkusili trošku zamyslet?“ Pokračuje Václav autoritativně.
„Jako jak?“
„Máte problém s vrácením nějaké kytary, že?“
„No, to máme.“ Odpovídá znuděně Kryštof.
„A co chcete tomu prodavači říct, máte plán?“
Teodor nechápe proč se do věci vložil zrovna tenhle páprda, ale Renáta se na něj usmívala, asi to nebude kdejaký mamlas, přemýšlí pro sebe.
„Přece když je vadná, musí ji vzít zpátky. Ta basa by nevydala pořádnej zvuk ani kdybych ji předtím pozval na večeři.“ Kroutí hlavou Kryštof.
„To nemusí stačit, poradím vám malý trik.“
Oba dva se zájmem poslouchají co jim chce Václav říct.