Další den ráno probouzí Henryho telefon. Volá Vincent, zní trochu nervózně.
„Chtěli jsme si s Valerií o víkendu někam vyrazit, vrátíš ji ty peníze?“
„Co tak najednou, kamaráde?“ Diví se Henry.
Nalévá si s mobilem u ucha mezitím v kuchyni kávu.
„Ona by přišla sama, ale nelíbí se jí jak to vedeš.“ Povídá Vincent a nervózně si mne dlaní obličej.
„Už jenom skáčeš jak ona píská, vole.“
„Tss.“
Nastává chvíle zvláštního ticha. Vincent přerušuje hovor. Henry s překvapením zjišťuje, že to vážně zavěsil.
Neváhá ani moment, obléká se, vychází ze dveří bytu rovnou ke zdroji problému, ke svojí sousedce.
Zvoní však marně, Valerie není doma.
„No jasně, vždyť je devět ráno.“ Povídá do prázdné chodby.
Jakoby si už neuvědomoval, že ostatní chodí normálně do zaměstnání, to jenom on je teď pánem svého času.
Ovšem jakoby se v něm něco připomnělo. Jeho podnikání nebude mít dlouhého trvání, když nebude pokračovat v práci.
Nasazuje si sluchátka a vyráží za svou účetní Natálií. Rapper L.D. hraje svou nejostřejší skladbu.
„Už ti nějak nevěřím, víš co, ty píčo, jsi křivej jak tvý voči, víš co jsi zkurvysyn.“
Henry se drží zábradlí na chodbě panelového domu a zatímco poslouchá rap, přemýšlí proč mu vlastně Vincent zavěsil.
Natálie má kancelář na druhé straně města, je to pěkná dálka městskou hromadnou dopravou, ale mnohem blíž když se jde pěšky. Henry se na internetu dozvěděl, že pro své podnikání potřebuje nějaký nápad z ulice, něco co lidi potřebují a budou kupovat.
Zastavuje se před krámem s oblečením, stojí tam automat na kávu, která sice nechutná zrovna nejlépe, ale vlévá mu novou sílu do žil.
Za výlohou je vystaveno armádní oblečení. Když vchází dovnitř, zubí se na něj plešatý starý dědek v zelenohnědém tílku, chybí mu tři přední zuby.
„Nazdar vojáku, rozhlídni se.“ Uděluje povolení prodavač.
Henry vidí na polici do komínku srovnané košile s nášivkami tanků a samopalů.
Ze zvědavosti bere jednu do ruky, roztahuje a vidí, že logo v ruce praská.
Ukazuje tedy košili prodavači.
„To když si u vás koupím, tak mi nášivka hned popraská?“
Prodavač se zděšením koulí očima.
„Chlapče, chodím já k tobě domů tahat za záclony? Hned to polož!“
Henry kroutí nesouhlasně hlavou.
„Ještě chcete tolik peněz. Vidíte tohle tričko?“ Povídá Henry.
Na jeho tričku je malá lebka se skříženými hnáty. Bere ji mezi prsty a za lebku energicky tahá.
„To je něco a skoro zadarmo, když budete chtít.“
Prodavač se škrábe zamyšleně za krkem.
„Nedělej si srandu ze starého vojáka a radši upaluj, než ti to dám zaplatit.“
„Tak já přijdu zítra.“ Nedává se odbýt Henry a vychází z obchodu.
S vidinou nového zisku pokračuje mnohem sebevědoměji rovnou za Natálií.
Cestou přes náměstí si všímá, že se na zemi ještě povaluje pár letáků, které měl rozdat. S provinilým pocitem registruje na druhé straně náměstí hlouček křepčících teenagerů.
Z reproduktorů jejich přehrávače se ozývá HipHop.
„Tak co je, co je, co je, co je,
už cejtim jak se bojej, bojej, bojej, bojej.“
Cestou kolem mu dává prsatá černovláska do ruky lístek s nápisem.
„Taneční skupina na pařby i svatby.“
Henry se diví. Dneska zkouší podnikat snad každý, přemýšlí a postává v hloučku s nimi.
K Natálii přichází Henry se zpožděním. Posledních pár set metrů už cítí, jakoby se mu podlamovaly kolena únavou. Těší se, že si u ní dá dvojitou kávu.
„Pojď dál.“ Volá na Henryho přes skleněné dveře svojí kanceláře.
On s překvapením registruje v rohu místnosti gauč s dekou a polštářem.
„Někdy se ráda po obědě natáhnu, to mám od tebe.“ Mrká spiklenecky Natálie.
Za svým velkým čistým stolem vypadá velmi důstojně. Henry si sedá před ni a chvíli přemýšlí jestli se raději nenatáhnout na ten gauč.
„Sluší ti to takhle v pracovním saku, vypadáš jako profesionálka.“
„Děkuji.“ Usmívá se Natálie.
„Nemusela si ale včera Vincenta tak dusit, ráno zněl do telefonu nervózně.“
Natálie vybuchuje smíchy.
„Copak? Náš malý si postěžoval?“
„Zavěsil mi uprostřed hovoru.“ Zvedá obočí překvapeně Henry.
„Ale no tak, dáte si spolu večer pár piv a zase budete kamarádi.“ Usmívá se povýšeně Natálie. „Tak co jsi mi chtěl?“ Pokračuje jak nejvstřícněji dokáže.
Následuje rozhovor na téma účetnictví začínajícího podnikatele.
„Moc času na tebe ale nemám, za půlhodiny tady mám dalšího klienta.“
Henrymu dochází, že si ho v tuto hodinu pozvala jen proto, aby mu ukázala, jak je zaměstnaná. Spánek na gauči tedy odpadá, měl by raději chtít uvařit kávu, uvědomuje si.
Henry se právě probouzí s překvapením zjišťuje, že leží na nemocničním lůžku v pokoji. Je noc a na vedlejší posteli někdo chrápe, v místnosti jde cítit dezinfekce a pach čerstvé moči.
Jedná se o jedno z už mnoha probuzení s totální amnézií. Od rozhovoru s Natálií si na nic dalšího nevzpomíná, že by si nestihl dát tu kávu a padl únavou rovnou na zemi v její kanceláři?
Rukou si instinktivně prohmatává obličej, lokty a kolena. Nevypadá to, že by spadl na zem někde venku, necítí žádné odřeniny, ale dokud se neprohlédne na světle, nebude mít jistotu.
Vstává potichu z postele, aby svého spolupacienta nevzbudil. Holýma nohama po studené podlaze a rovnou ke dveřím, z pod kterých svítí světlo.
Chodba je prázdná, ale na stěně visí zrcadlo. Pozoruje svou ospalou tvář, nemocniční pyžamo a kůži, nikde známka po ráně. Asi usnul u Natálie v kanceláři.
„Nebyla vůbec nudná, nebyl důvod spát, vole.“ Povídá do zrcadla.
Otáčí se zpátky ke dveřím, vyšel z pokoje číslo 106.
Jde tedy dál k chodbou k otevřené místnosti, která vypadá jako pokoj sester. Za stolem sedí postarší paní v uniformě, na jejím bílém vyschlém obličeji je to samá vráska.
Hodiny ukazují něco po půlnoci.
„Ale copak, nechce se nám spát?“ Ptá se Henryho sestřička.
„Nevím, co to se mnou dneska je, dáte mi nějaký prášek na spaní?“ Kroutí hlavou a dělá překvapeného.
„Ještě jsem vás tady neviděla, z jakého jste pokoje?“
„107.“
„Á, předoperační. Dneska už žádné jídlo, rovnou spát.“ Hrozí prstem sestra.
Henry je rád, že mu lež vyšla. Jemu by prášek na spaní nedala.
S vítězným pocitem nakonec ulehá v posteli. Zítra bude náročný den.