Ondřejův pokoj je odstřižený od internetu, a tak mu nezbývá než jít hrát tenis. Offline hry nejsou tak zábavné, protože při nich musí člověk většinou něco umět, a tak se po deseti prohrách na virtuální závodní trati rozhodl jít na kurt trochu si zlepšit reflexy.
Právě prochází kolem hřiště s raketou v batohu na zádech a přes plot zvědavě kouká kdo hraje. Je tam pár nových lidí.
Václav s Renátou si energicky vyměňují míč ze strany na stranu. Václav koutkem oka Ondřeje zpozoroval, zaváhal a míč nestihl.
Renáta právě radostí poskakuje, protahuje svoje ženské tělo, aby si jí Ondřej všiml. Ten má oči dokořán, snaží se jít dál a ještě než vchází do budovy, otáčí se za ní.
„Teda s tím tenisem máme štěstí, Ondřej ho hraje taky!“ Hodnotí situaci spokojeně Václav.
„Hmm, vypadá teda hodně mladě.“ Kroutí hlavou Renáta.
Nepřipadá ji, že dělá správnou věc.
„Ale hleděl na tebe, jakoby měl podobnou holku každý víkend. Možná mu připomínáš hrdinku z té jeho hry.“
„Nevím, přijde mi divné balit tak mladého kluka.“
Renáta se šklebem usmívá proti slunci a raději rychle podává do hry nový míč.
Ondřej přechází ke své skříňce v budově tenisového klubu. V místnosti jsou další dva kluci jeho věku a Linda, která je o rok mladší.
Všichni se převlékají do sportovního oblečení.
„Ááá, heleme se koukejme se, kdo se nám tu objevil, Ondřej!“
„Tak co, vy kreténi, pořád ještě hrajete tenis?“ Obrací oči v sloup Ondřej.
„Si piš, kdes byl, žalude?“
„Tss, v jedné onlinovce mám tak nabušenou postavu, že ji nemůžu nechat jen tak ležet. To snad chápeš ty i ten tvůj pidimozek, šuline.“
Všichni v šatně se smějí.
Jediná Linda kouká na Ondřeje smutnýma očima, chápavě se usmívá a mlčky pokračuje v obouvání bot. Chtěla zrovna všem říct, že ji dala učitelka pětku z přírodopisu, aby na něj zapůsobila.
„Viděli jste tu kundu venku?“
„Co říkáš Ondro, to není jak Linda a ty její lentilky pod kobercem!“
Všichni tři se na chvíli zasněně při převlékání zastavují. Ondřej vytahuje z batohu nový tenisový míč oranžové barvy a hází ho Lindě.
„Už jsi takový viděla?“
„Ještě ne.“ Hodnotí míč překvapeně Linda.
Ondřej se usmívá a obrací ke kámošům.
„Dáme tomu dědkovi co je s ní přes držku a třeba nám ta kočka pak dá.“
„Joo, se na ní prostřídáme!“
„Já půjdu první!“
„Ty půjdeš až po mě píčo, vyšťouchat breberky zase ven.“ Povídá Ondřej.
Všichni tři vybuchují smíchy.
Renáta s Václavem při hře spokojeně registrují, že jdou další hráči na kurt. Ondřej jde vedle Lindy a za nimi další dva kluci. Na prstech točí raketami a tváří se jako tenisové hvězdy.
Teď když Linda vidí, že nebudou hrát sami, je trochu nesvá. Je zvyklá, že její kamarádi takhle mluví, ale před Renátou se za ně bude stydět.
Václav naznačuje domluveným gestem, že je pravý čas na poslední výměnu. Renáta podává prudký míč, Václav ho vrací vrávoravě lehkým obloučkem, Renáta tvrdě smečuje! Její protihráč se snaží natáhnout tím směrem, ale místo toho se v křečích kácí k zemi a co nejdovedněji hraje zranění třísel.
„Jsi v pohodě?“ Ptá se Renáta škodolibě.
„Ahh, musím si na chvíli sednout.“
Renáta si na své straně hřiště pinká s míčem a bezradně pozoruje Václava. Čeká co bude dál.
Parta kluků na vedlejším hřišti chystá síť a míčky. Koutkem oka pozorují co se děje s Václavem, ale dál nic.
Renáta se k nim otáčí.
„Ty vole, ta kočka sem kouká.“ Povídá Ondřejovi kamarád.
„Dědek to pěkně schytal, drží se za koule, jakoby mu upadlo varle.“
Všichni se smějí.
„Kluci nechce si jeden z vás se mnou zahrát?“ Volá na ně Renáta.
„Já jsem volný!“ Povídá jeden z nich.
Hází se sítí na zem a jeho kamarádi nespokojeně kroutí hlavou, že se chce ulít z přípravy.
Renáta však čekala, že se ozve Ondřej. Nadhazuje si míč a smečuje přímo na kluka, který se přihlásil. Míč letí těžko postřehnutelnou bleskovou rychlostí a trefuje běžícího dobrovolníka přímo do rozkroku!
Kluk se svíjí bolestí na zemi.
„Ta čubka!“ Cedí mezi zuby.
„Hopla! Promiň, myslela jsem, že máš postřeh, když se hlásíš.“ Směje se Renáta.
„Umí to jeden z vás aspoň trochu hrát? Máme kurt ještě na hodinu.“ Dodává po chvíli zaváhání Renáta.
Ondřej hází náčiní ke hrabání kurtu ležérně na zem.
„Hoši, nachystejte hřiště, budu ji muset proklepnout osobně.“
Protahuje si krk a jako rocková hvězda přechází důstojně na hřiště proti Renátě.
Ondřej a Renáta sedí vedle sebe na lavičce, oba těžce oddechují. Pozorují Václava a Lindu, jak si rekreačně spolu pinkají. Ondřejovi kamarádi o hřiště dál se předvádějí a dávají do hry své životní maximum, aby udělali na Renátu dojem. Vždycky když jeden vyhraje míč, točí pálkou a jásá, jakoby mu právě zatleskaly stovky lidí.
„Tys mi dal, Ondro… Ještě jsem tě tady neviděla.“ Utírá si pot z čela Renáta spokojeně.
„V klubu jsem už pár let, i když poslední dobou není čas.“
„Byl jsi zraněný?“
„Mám teď jiné starosti.“ Odpovídá se zaváháním Ondřej.
Chvíli mlčky sedí, Renáta kouká na Lindu. Její malé tělo zvládá hru velkou raketou nečekaně dobře.
„A co tvoje kámoška? Celý den na tebe kouká.“ Směje se Renáta.
„Vždyť je blbá jak tágo.“
Renáta na moment bezradně těká očima.
„No jo, ale když budeš chtít, tak je celá jenom tvoje.“
Renáta vstává z lavičky a začíná se před Ondřejem procvičovat tím nejvíc žádoucím způsobem. Kočičím hřbetem se ji rýsují pěkné velké prsa, polívá se, aby se ochladila i na nohách.
„Vzpomínám si, že jsem bývala úplně stejná.“ Směje se u procvičování Renáta a pokračuje: „Hihi, pak jsem začala hrát tenis a každý rok jsem byla hezčí a hezčí.“
Ondřej hladově pozoruje jak tak sexy kočka obkresluje gesty svoje křivky. Už se moc nehlídá a civí na ni doslova s otevřenou pusou.
Renátě to přijde po chvíli už moc divné.
Ještě ten večer píše Ondřej Lindě zprávu:
„Hrála jsi dnes dobře. Každý rok jsi lepší a lepší.“