Teodor je právě doma, probral se do víkendového rána a čeká ho náročný den, plný cvičení na piáno a skládání nových skladeb. Má ve zdejším divadle domluvený krátký sólový koncert hned po vystoupení nějakých dětí s tělesným postižením.
Ne, že by si svou hudební kariéru představoval zrovna takhle, ale jeho prsty srostly s piánem už v dětství a nechce se vykašlat na jednu z mála věcí, která mu jde dobře.
Přichází zpráva od Renáty.
„Včera se nám akce s Ondrou povedla, Tedíku!“
Teodor se usmívá a chvíli váhá co odpovědět.
„Škoda, že jsem tě v tom tenisovém úboru nemohl vidět.“
„Hmm, škoda. Co budeme dělat dnes?“
Teodor se dívá na piáno, kouká z okna. Venku je moc hezky, hodiny ukazují něco po desáté, a to znamená nejvyšší čas začít cvičit.
Hlavou mu probíhá série událostí, půjde si s ní někam sednout, možná do kina, užijí si to a večer dovádění v posteli. Jenže za celý den neudělá nic užitečného, naopak utratí spoustu peněz.
Zvedá se od piána, vychází ven na balkón a zapaluje si cigaretu.
„Mysli, Tedíku.“ Říká si.
Václav měl s tím Ondřejem dobrý nápad. Teodor a Kryštof udělali špinavou práci a on s Renátou ho jenom navedli „na správnou cestu.“ Trochu jako sekta nebo tajná služba. Bylo by určitě zajímavé v tom jednou zase pokračovat, koneckonců v tom Renáta jela s nimi.
Rozhodně lepší, než se s ní celé dny někde jenom poflakovat a práce stojí, přemýšlí Teodor a vydechuje mrak hustého kouře. Cigaretu si zapaluje jen výjimečně, když je vážně nervózní.
Jenže co když do podobných akcí není zapálená, jak se zdá? Nebude chtít příště couvnout? V tu chvíli dostává Teodor nápad.
Renáta stojí za recepčním pultem hotelu, kde pracuje. Má zrovna víkendovou směnu a nervózně zjišťuje, že ji Teodor ještě neodpověděl na zprávu. Už jsou to dvě hodiny!
Ze dveří za pultem vychází její šéfová, paní Červená.
„Renátko, na stole máš nepořádek a hraješ si s mobilem?“
„Já, já…“
„Máš už nachystané vyúčtování? Máme devět nových rezervací.“
„Už na nich dělám.“ Koulí očima Renáta nervózně.
Paní Červená kroutí nespokojeně hlavou.
„Ale Renátko, řekli jsme si, že je nachystáš ještě než přijedu.“
V ten moment paní Červená svou podřízenou odstrkuje a začíná se prohrabávat papíry na stole raději sama.
Renáta se kouká na hodiny a s úlevou zjišťuje, že její směna za chvíli končí a půjde domů.
Teodor stojí s Kryštofem na odlehlé ulici u hotelu Rudolfův Palác a čekají na Renátu. Stejně jako když ji chtěl nedávno sbalit, na ni číhají s vychytralým plánem oba i teď.
„Takže ji chceš postrašit, kamaráde. Nemyslíš, že nás prokoukne?“ Škrábe se ve falešném plnovousu Kryštof.
„Páchneš tak odporně, až člověku slzí oči, natož aby si něčeho všimla.“
Oba stojí vedle popelnic, na temné, vlhké straně uličky. Pomalu se bude stmívat. Navlíkli se jako pár bezdomovců, aby mohli pod hustými plnovousy a špinavými lyžařskými čepicemi dokonale skrýt tvář.
„Ale nemusel sis na ty špinavé hadry brát své nejlepší sako.“ Hodnotí svého kolegu Teodor a škrábe se pod vycpaným břichem.
„Mám se na ni vrhnout a znásilnit ji, přece u toho nebudu celý jako čuně.“
Teodor vybuchuje smíchy.
„No jo, ale vypadá to divně. Ještě se ji budeš náhodou líbit a normálně si to s tebou rozdá.“
Oba se smějí.
Mají v plánu Renátu vyděsit, aby poznali jestli se nehroutí pod tlakem. Kryštofovi se nápad s tajnou službou taky líbí. I když Teodor se cítí trochu provinile, že ji do toho chce takhle zatáhnout.
„Oukej, takže si to projdeme ještě jednou.“
Kryštof souhlasí a potahuje z levné cigarety, aby jeho bezďácký odér získal na síle.
„Ty k ní ve svém zánovním saku přijdeš a začneš dělat otravné návrhy. Až bude chtít utéct, prostě ji vezmeš a odtáhneš támhle do smradlavé kaluže za popelnice a pořádně ji vykoupeš.“
Kryštof nasazuje pobavený výraz.
Teodor se snaží zachovat klid a pokračuje:
„Já půjdu jakože kolem a až začneš vypadat, že si to s ní chceš natvrdo rozdat, odtáhnu tě a vrhnu se na ni sám, pak se o ni začneme prát.“
„Dostaneš do držky, už se těším.“ Ožívá nedočkavě Kryštof.
„Abych ti to sako nepotrhal.“
„A přitom ji necháme utéct!“ Pokračuje sám zamyšleně Kryštof.
„Pozor, už jde!“
Renáta vychází z hotelu a míří přímo do postranní špinavé uličky mezi vysokými baráky. Na tváři ji dělají vrásky smíšené pocity. Její šéfová byla dnes extrémně otravná, jakoby se dělo něco zvláštního. A přitom ji Teodor ještě nenapsal.
Plná dojmů prochází bez sebemenšího zaváhání jako tisíckrát předtím. Přiskakuje k ní odporně vypadající bezdomovec v zánovním stylovém saku.
„Ááá hele slečno, nevíte náhodou kolik je hodin?“
Renáta bezďáka ignoruje a snaží se jít dál.
„A co pár drobných na autobus, neměla bys?“
„Nic nemám!“ Odsekává Renáta nasupeně.
Bezdomovec ji znovu kříží cestu, z pusy se mu valí odporný smrad.
„Tak hodinky nemáš, peníze taky, co mi můžeš ještě dát?“
Bezdomovec ji chytá za ruku a pevně drží. Renáta už chápe, že je zle, i když se snaží marně vzpouzet.
Brutální silou ji tiskne a táhne do mokrého rohu za popelnice, aby nekřičela, přikládá ji odpadky olezlou ruku na pusu.
„Pšššt. Budeš hezky potichu, holčičko. Tiše, tááák.“
Když ji bezdomovec pokládá na mokrou zem, cítí Renáta na zadku nepříjemný chlad, získává nad ní převahu. V tu chvíli ji dává facku a rozepíná svůj poklopec.
Nečekaně se za nimi objevuje druhý bezdomovec.
„Uhni, píčo! Ta je moje!“
Bere násilníka za límec a hází s ním dva metry zpátky. Sám se ihned na Renátu vrhá!
Nevinná dívka je v takovém šoku, že nemá sílu ani křičet.
Za moment se ti dva začínají mezi sebou prát.
„Co jsem ti kurva říkal, padej!“
Kopou se a bijí do hlavy. Vypadá to tak skutečně, jakoby se pro ni neváhali zabít! Když jsou v nejlepším, uvolňují dívce cestu a ta s brekem celá špinavá rychle utíká.