Václav sedí s Kryštofem zpátky v jejich, pomalu už oficiálním operačním středisku. Václavova varná konvice a minibar se nepoužívaly nikdy tak často, jako během posledních několika dní.
Oba sedí před počítačem a hledají informace, které by se jim ještě mohly hodit.
Kryštof najednou ožívá a vítězoslavně práská všemi klouby na prstech.
„Tady je dobrý článek. Závislost na hraní nahrazuje vzrušení, které v reálném životě člověku chybí.“
„V tom se Renáta trefila.“ Pokyvuje uznale hlavou Václav.
Kryštof vybuchuje smíchy a tříská dlaní do stolu.
„Jo, ona má s Teodorem o zábavu postaráno.“
Václav nechápe proč poznámka s Kryštofem tolik zamávala, ale snaží se o pobavený úsměv.
„A jak jsi na tom vlastně se svým hraním?“
„Jamujem, nahráváme, nová basa tomu dala šmrnc.“ Šklebí se spokojeně Kryštof.
Václav se tváří ironicky.
„Aha, možná tě taky mohlo napadnout vymyslet něco lepšího, než Renátu. Dát Ondru během tenisového tréninku dohromady s nezletilou holkou. Přemýšlel jsem, že nám za něco podobného jeho rodiče asi nezaplatí.“
Kryštof zvedá pohoršeně jedno obočí.
„Eh, takže z toho nakonec nebudeme nic mít?“
„Já zorganizuju co je třeba, ale nakonec ty jsi špión.“ Brání se Václav.
Tváří se, jakoby mu celá situace nebyla doteď jasná, ale ve skutečnosti má Václav z jejich práce radost a nechce akci jen tak ukončit. Co když si půjdou všichni čtyři už zítra každý svou cestou?
Mezitím se dívá zamyšleně na varnou konvici, která právě pobublává. Vedle ní jsou připravené dva šálky s kávou. Možná by mohl koupit časem lepší konvici z nerezavějící oceli, říká si.
Kryštof dál raději mlčí a otráveně pokračuje v hledání informací na internetu.
Teodor a Renáta právě dorazili na místo. I když se všichni vítají s úsměvem, Teodorovi chvíli kazí fakt, že mu Renáta ráno brečela do telefonu.
Doteď neví, jestli ji to nahrané přepadení ve smradlavé uličce náhodou vážně neublížilo. Jestli ano, asi teď nebude mluvit o ničem jiném.
Renáta si s úlevou sedá ke stolu, kde má Kryštof otevřeno na počítači snad stovky oken. Cítí se tady dobře a jakoby si najednou uvědomila, že nedonesla svému příteli nic k pití. Znovu rychle vstává a běží k minibaru.
Za chvíli přistává před Teodorem na stole sklenice minerálky. Renáta mu dává rychlý polibek.
„Káva bude za chvíli, Tedíku.“
Teodor vůbec nechápe, co se to děje a probodává očima Kryštofa, který už kolem sebe prská, jak se snaží potlačit výbuch smíchu.
„Neříkej mi kurva Tedíku.“
Václavovi připadá, že je správná chvíle změnit téma, ať už se mezi těmi mladými děje cokoliv. Narodil se mnohem dříve než oni a to jejich pubertální hašteření občas rozumem nepobírá.
„Tak co, můžeme pokračovat?“
„Jasně, proč ne?“ Šklebí se ironicky Renáta.
Václav se obrací k oknu s rukama složenýma za zády a chvíli přemýšlí.
„Už toho Ondru teda doděláme?“ Ptá se už s vážnou tváří Kryštof.
„Zatím jsme zasáhli dvakrát.“ Rekapituluje Václav. „Nejdřív jste ho vy dva odstřihli od online hraní a potom dala Renáta dohromady nezletilý pár.“
Všichni se pobaveně usmívají.
„Mladý pan beďar se slečnou stydlivkou spolu prožijí pár let olizování a odkládaného sexu. Co dál?“ Škrábe se za krkem nervózně Teodor.
Kryštof se hlásí o slovo hlasitým bouchnutím do stolu.
„My už to máme!“
„Jo, vy dva se někde poflakujete a my s Kryštofem dali dohromady výborný plán.“ Povídá uznale Václav.
V Renátě v tu chvíli, jakoby hrklo. Nepřipadá ji, že by se venku celou tu dobu poflakovala. Trvá ji několik vteřin, než si znovu uvědomí, co se právě děje.
Renáta je opět na tenisovém kurtu, tentokrát s Teodorem a hrají spolu, tedy snaží se o to.
Její spoluhráč je přestrojený, připomíná knihomola, který dobrých deset let nevylezl na denní světlo. Mastné zplihlé vlasy, tlusté brýle, sepraná károvaná košile a roztrhané boty.
Ondřej právě přichází, spokojeně zjišťuje, že se Renáta zastavila, ale s kým to hraje? Chvíli na Teodora zaraženě hledí, ten právě zakopl a vyzul si tak jednu potrhanou botu.
Teodor potlačuje výbuch smíchu a otáčí hlavu na druhou stranu, aby mu Ondřej neviděl ve slabé chvilce do tváře.
Renáta a Ondřej se na dálku zdraví a on jde raději beze slova do šaten.
„Ondro, ta roštěnka se k tobě ale má. Už si ji přefikl?“ Šklebí se jeho kamarád, zatímco se převléká.
„Zatím ne.“ Odpovídá zamyšleně.
„Viděli jste toho retarda, co s ní hraje?“
„Takový píčus!“
Všichni se nahlas smějí.
„Že mi ji dneska necháš, kámo?“
„Já hraju s Lindou, klidně se jí zeptej.“ Kroutí hlavou Ondřej. „Ale zamete s tebou jak s malým šulinem.“
„Bez starostí.“
V tenisovém areálu se právě hraje na všech třech kurtech. Ondřej s Lindou, potom jeho dva kamarádi a Renáta s Teodorem.
Na každý pokažený Teodorův míč reagují ostatní výbuchy smíchu, už ho tahle role začíná pěkně štvát.
Renáta zatím spokojeně pozoruje, že se Ondřej s Lindou dobře skamarádili a hrají spolu i dnes!
„Zlepšuješ se, chodíš sem často?“ Ptá se Ondřej spoluhráčky.
„Jo, budeš taky chodit častěji?“
Ondřej chvíli mlčí, hraje dál a při první příležitosti tvrdě smečuje!
Linda se za míčem ani nestihla podívat. Polyká hořkou pilulku prohrané výměny a pokračuje v otázkách zvesela:
„Půjdeš s námi v sobotu na ten turnaj?“
„Ještě nevím, zapsali tě?“
„Jo a prý bys mohl hrát taky!“
Ondřej usilovně přemýšlí. Neví proč, ale z téhle hry nechce dát Lindě sebemenší šanci. Při další výměně znovu prudce smečuje a Linda tak musí znovu běžet pro míč.
Ondřej sedí na lavičce vedle kurtu, snaží se popadnout dech a polívá si obličej vodou.
Sedá si k němu Renáta a o kousek dál Teodor. Vrtá se prstem v nose a omylem si odplivl na vlastní kalhoty.
Ondřej ho pozoruje a nevěří vlastním očím.
„Tak co ta tvoje krasotinka, celkem jí to jde, ne?“ Usmívá se Renáta.
„Ještě uvidíme.“ Masíruje si prsty obličej. „Vidíš, můj kámoš si věří a prý by tě porazil, když si s ním zahraješ.“
„Proč ne?“ Tváří se ironicky Renáta.
Ondřej otáčí hlavu ke svým kolegům.
„Hej tlamo!“
Jeho kamarád se otáčí a nejistě pozoruje, že vedle Ondřeje sedí na lavici ta kočka.
„Co je?“
„Jo, s tebou mluvím.“ Šklebí se pobaveně. „Tady Renáta říkala, že si s tebou zahraje.“
„Fákt?“
Renáta gestem přikyvuje. A už spolu odchází.
Na lavičce zůstává Ondřej s Teodorem, ten se k němu přisouvá a snaží se tvářit co nejstupidněji.
„Ty se s ní znáš?“
„Jo a ty ji znáš odkud?“ Ptá se Ondřej s odporem.
„Já jsem její brácha.“
„Aha.“
Chvíli se nic neděje, na protějším hřišti už se hraje.
„Hraješ nějaké hry?“ Ptá se Teodor.
„Cože? No jasně, že hraju.“
„Tý jo. Já žeru nejvíc online RPG, pařím osm hodin denně a o víkendu od rána do večera!“ Zubí se Teodor naivně.
Z nosu mu leze něco jako sopel. Ondřej už to nemůže vydržet.
„Fajn, hele, já už budu muset, brácho.“
A odchází co nejrychlejším krokem do šaten.