Je hluboká noc, Renáta právě spí ve svém pokoji sama a ze spánku cuká levým koutkem úst. Přehrává se ji nechutné přepadení dvou bezdomovců.
Špinavá ulice za hotelem Rudolfův palác je křiklavě barevná, na zemi leží svítící zelené plechovky od piva, popelnice opodál je tak tmavá, že se od ní vůbec neodráží světlo.
Renáta se snaží nevšímat si toho a jít prostě dál.
„A co nějaké peníze, nebyly by slečinko?“ Slyší za sebou.
Renáta se snaží rozběhnout, ale něco ji drží na místě. Protější ulice je plná pěkně oblečených lidí a celá zalitá sluncem. Jenže i když se snaží sebevíc, pořád stojí vedle té zvláštní tmavé popelnice.
V tu chvíli se probouzí.
Renáta je s Teodorem další den na místním jarmarku. Obtloustlí stánkaři zde prodávají buřty, plyšové hračky, trička s vtipnými nápisy a domácí pálenky.
Teodor znuděně kouše do buřtu s hořčicí.
„Koukej na ty trička!“ Hlásí Renáta.
„V něčem podobném může vylézt ven na ulici jenom idiot.“
„Náhodou, některé jsou vtipné.“
Stánkař, který trička prodává rozhovor zaslechl a tváří se kysele.
„Co kdybychom šli rovnou pro ten chlast?“ Navrhuje Teodor. „Nevidím tu jinak nic zvláštního.“
„Tak ještě támhle a pak půjdeme, jo?“
„Fajn.“
Zanedlouho jdou už spolu ulicí zpátky k Václavovi. Už se těší na zprávy o tom jak dopadla mise.
Teodor přitom drží v ruce balónek a pojídá spokojeně perník.
„Tak vidíš, že se ti tam líbilo!“
Oba se chvíli smějí.
Renátě ale jakoby kazila další probděná noc radost.
„Dnes v noci jsem měla zase špatný sen.“
„Neměla bys na to přepadení pořád myslet, vždyť špatné věci na lidech děláš i ty sama. Jaký je v tom rozdíl?“
Teodorova otázka je očividně nečekaná.
„Co mi chceš říct, že bych toho měla nechat?“
„Právě naopak, neměla bys z toho být tak zaskočená.“ Snaží se o vysvětlení, drží ji přitom za ruku. „Stačí nosit v kabelce pepřový sprej.“
Procházejí parkem, není zde právě rušno, přesto jsou všechny lavičky obsazené lidmi až na jednu. Na chvíli si sedají, aby si promluvili.
Teodorův balónek se pohybuje pod poryvem větru ze strany na stranu, na moment, jakoby se na něj ostatní v parku překvapeně dívali.
„Pořád mám z toho divný pocit, hlavně když jdu někam sama. Každou chvíli čekám, že na mě zase někdo vyskočí, ani policajty jsem nevolala. Měla jsem to udělat.“ Vyčítá si Renáta.
„Na tvém místě bych to neřešil. Kolik let chodíš sama městem a stalo se to jenom jednou, takoví šupáci na svobodě moc dlouho nezůstanou, neboj. Beztak už jsou právě na cestě za mříže, k obědu šťouchané brambory, fazole a čtyři stěny oblepené spermatem.“
Renátu to však neuklidňuje. Pokládá mu svou hlavu na rameno a hladí po krku. V ten moment, jakoby se v Teodorovi něco zlomilo, s výdechem načerpává síly, aby ji řekl pravdu.
Z kapsy vytahuje krabičku cigaret a jednu si zapaluje.
„Nekuř Tedíku!“
„Neříkej mi kurva Tedíku.“
Teatrálně si potahuje a vydechuje kouř směrem od ní.
„Víš, než jsme se poznali, tak už jsem tě párkrát viděl, v tramvaji i tom vašem nóbl hotelu.“
Renáta se se zájmem soustředí co bude dál.
„No a víš jak my s Kryštofem, děláme věci po svém. Tebe a mě vysadil taxikář na silnici uprostřed ničeho, přitom to byl převlečený Kryštof a tak jsme se seznámili.“
„To vím a dál?“ Ptá se rozladěně.
„Ehm a ti dva houmlesáci, co se na tebe vrhali, tak.. jak to říct. To jsme taky byli my dva.“
Renáta je v šoku! Přesto mu dává druhou šanci a s úsměvem odpovídá.
„Nedělej si z toho legraci, já vím, že se mě jenom snažíš uklidnit.“
„Myslím to vážně, už nás přece znáš, ne?“
Renátě se znovu křiví úsměv. Dívá se jiným směrem do prázdna na stromy a pozvolna mění výraz na vyděšený. Při pohledu na Teodora, který se nejistě škrábe za krkem ji už oči planou vzteky.
Renáta vstává z lavičky, napřahuje se a sází mu jednu facku za druhou!
„Ty hajzle, proč jsi to udělal?!“
Teodor prvních pár schytal přímo na obličej, než je začal rukama co nejněžněji vykrývat. Nakonec ji drží za obě ruce, aby sebou tak nemávala. V parku jsou rodiny s dětmi a šokovaně pozorují co se právě děje.
Někteří otcové rodin váhají jestli nezasáhnout.
„Pusť mě!“
„Renáto, nemusíš přehánět, nebyla to nějaká legrace.“
„Pusť mě hned!“
Teodor ji pouští ruce, Renáta si pyšně upravuje vlasy a otáčí se zády k Teodorovi. Nečekaně se ještě jednou otáčí zpátky, aby mu s nápřahem vlepila silnou facku rovnou na obličej!
„Ani netušíš, co jsem si prožila!“
Poté rychlým krokem odchází. On sedí na lavičce, zvedá ze země hořící cigaretu a osahává si od facek zarudlý obličej.
Chvíli překvapeně přemýšlí proč byla tak vzteklá a drzá. Proč byla drzá?
Až se dostává v myšlenkách na začátek scény, kdy ji vysvětloval jak ji s kámošem přepadl, aby na ni zahráli znásilnění.
„Jasně, tak proto.“
Kryštov a Václav na Teodora nevěřícně zírají. Právě jim dovyprávěl epizodu, která se v parku odehrála.
„Ty seš ale kretén.“ Kroutí hlavou Václav.
„To mi vy dva chytrolíni vysvětlete jak jsem ji měl asi uklidnit?“
„Heh, kamaráde, co takhle držet hubu jako první věc?“ Mne si Kryštof unaveně obličej. „A nesvěřovat se jí jako mamince, jako věc druhá?“
Václav s tím nechce nic mít, a tak odchází na záchod.
Kryštof vstává od stolu, uraženě odfrkuje a boxuje do balónku, který Teodor přines.
„Já to snad nevydýchám, na tebe není vůbec žádný spoleh! Jen se na sebe podívej.“ Míří na Teodora prstem. „Jsi politováníhodná troska!“
„Brzdi trochu, jo? Probouzela se ze spaní a bála chodit městem.“
„Aby nás nenahlásila policii, ty starostlivý ťunťo.“ Vybuchuje Kryštof nechápavě smíchy.
Václav se mezitím vrací. Přemýšlel o tom proč se baví se dvěma chuligány, je to přece jenom od Renáty strýc. Z nějakého důvodu mu to však zase tolik nevadí.
„Co přesně udělala, když si jí to vyklopil?“
„Vrazila mi pár facek a beze slova odešla.“
Václavovi to nestačí.
„Zkus si vzpomenout přesně, tak sis vylil svoje srdíčko, poplakal sis, podívala se na tebe a co potom?“
„No ehm, naběhly ji na obličeji vzteklé žíly a začala do mě sekat jakoby měla žlutý pásek v karate. Tak jsem ji zastavil, řekla abych ji pustil, tak jsem ji pustil a odešla.“
„Nic jiného neřekla?“
„Ne.“
„Tak to se srovná.“