Teodor a Kryštof jdou uličkou, ve které nedávno přepadli Renátu a zaraženě se rozhlížejí. Nesou směrem k hotelu Rudolfův Palác dvě láhve octa a svázanou, napůl plnou igelitovou tašku.
„A už v tom zase lítáme. Donedávna byl můj život tak klidný.“ Kroutí hlavou Teodor. „Stereotypnější než pohyby levné striptýzové tanečnice. Konzervatoř, orchestr a pak tě potkám, že sbalíme jednu holku a už se to se mnou jenom veze.“
Kryštof zadržuje smích.
„Hele klídek, tenhle nový plán zabere.“
Po chvíli už jsou v zadní části hotelu u popelnic a kontejnerů. Uvnitř budovy je rušno.
„Jasně, stačí vyhodit tašku plnou mrtvých krys do popelnice, zalít je octem a události naberou úplně nový směr.“ Povídá ironicky Teodor.
V tu chvíli vysypávají opatrně mrtvá zvířecí těla do popelnice nejblíž k oknu restaurace.
„Není nad osvědčené metody.“ Přidává se Kryštof.
„To mám za ty její smutné oči, vždycky jim podlehnu.“
Kryštof nesouhlasí a mává zuřivě hlavou ze strany na stranu.
„Vidíš, kdybys s tím přišel nejdřív za mnou, mohli jsme vymyslet úplně jiný plán.“
„Vážně? A jaký třeba, jít se někomu vysrat před domovní dveře a zaklepat?“
Smrad z mrtvých krys začíná být nesnesitelný, oba si drží nos a těkají očima po okolí jestli někdo nejde.
„Raději vypadnem, kamaráde.“ Povídá Kryštof.
Kolegyně od Renáty Lucie stojí sama za recepčním pultem a popíjí kávu. Přichází k ní vedoucí paní Červená s majitelem hotelu a cestou si nezávazně povídají.
Ve chvíli, kdy je Lucie registruje, začíná za pultem kmitat a zuřivě klepat nějaké údaje.
„Paní Červená,“ mění téma majitel, „za dva měsíce chceme otevírat nový hotel v Bratislavě. Jako ředitelka jste se dost osvědčila, jestli to tak můžu říct.“
Lucii připadá, že má rozhovor sexuální podtext, a tak raději dělá, že neslyší.
„Jsem ráda, že jste spokojený.“ Uculuje se paní Červená.
Oba se chvíli zdvořile smějí.
„Rozhodně odvádíte svou práci.“ Odpovídá majitel a jakoby si něco uvědomil, vrací se rychle k tématu: „Co kdybyste se zúčastnila slavnostního otevření. Potřebovali bychom někoho schopného, kdo dohlédne na průběh večera.“
Paní Červená se tváří nadšeně.
„Máme na tuto akci pozvané důležité investory a byl bych mnohem klidnější, kdybyste byla poblíž, jestli rozumíte.“
Paní Červená se koketně směje, v tu chvíli pokračují dál za recepční pult až do služebních dveří, aniž by Lucii věnovali jediný pohled.
V hotelové restauraci sedí u otevřeného okna Václav. Přibližuje se k němu číšník a on se na něj s odporem šklebí.
„Venku vám čistí kanály?“
„Všechno v pořádku?“ Odpovídá nechápavým dotazem číšník.
„Můžete prosím zavřít to okno?“
Číšník obrací oči v sloup a cestou k oknu mu probíhá hlavou dobrá desítka urážek na otravného zákazníka. V ten moment však cítí tak odporný mrtvolný smrad, až se mu zvedá žaludek.
Zavírá okno a rychle vybíhá ven, k recepci za Lucií.
Ta mezitím opět popíjí kávu a listuje si v módním časopise. K jejímu překvapení za ní běží kolega z restaurace.
„Prosím tě nevíš co se děje venku? Táhne se odtamtud děsný smrad.“
„Nevím o ničem.“ Odpovídá bez zájmu Lucie.
Ze dveří za recepčním pultem vychází paní Červená s majitelem a hlasitě se smějí. V okamžiku si všímají postávajícího číšníka.
„Co se tady flákáš? Restaurace je plná hostů!“
Číšník těká bázlivýma očima mezi majitelem hotelu a ředitelkou. V tu chvíli proráží dveře restaurace hlučný dav šklebících se zákazníků.
„Málem jsem se poblila!“
„Už jsem byl v horším pajzlu.“
„Tak uděláte něco s tím smradem?“ Volá zezadu Václav naštvaně.
Zaražený personál s paní Červenou běží rychle do místnosti. Uvnitř se na ně valí z dokořán otevřených oken nesnesitelný puch.
Renáta sedí v tramvaji a smutně kouká z okna ven na ubíhající okolí. Na další zastávce vystupuje, přijela právě domů.
V hlavě se jí přehrává zrychleně celá série událostí od chvíle kdy Teodora poznala až do momentu, kdy se spolu pohádali na lavičce v parku.
Vzpomíná si, jak nešikovně vybíral míče na tenisovém kurtu. Renáta se směje a už přitom chrastí klíči v zámku svého bytu. Zvoní jí mobil.
„Slyším.“
Chvíli poslouchá a nasazuje unavený výraz.
„Krysy? Odkud se vzaly, kdo by je tam házel?“
Zatímco poslouchá, dochází ji, že to byl Kryštof s Teodorem.
„Zvláštní, však se zítra uvidíme, já musím teď končit, dobře?“
„Ahoj!“
S nechápavým výrazem se snaží přijít na to proč by ji měla takováhle akce jako s Teodorem usmířit.
V kuchyni sedí její bratr Karel, právě večeří jídlo, které si na dnešek pro sebe připravila.
„Čau Renčo.“ Zdraví ji bezstarostně, „jedu za chvíli za kámoškou, nechceš s námi do kina? Můžeš ho vzít sebou.“
„Koho?“ Ptá se Renáta rozčileně.
Karel luská svými svalnatými prsty až mu na zápěstí nabíhá žíla, přitom se snaží vzpomenout.
„Jak se jmenuje… Tonda nebo tak nějak přece.“
„Radši ne, pohádali jsme se.“
Během následujících deseti minut, kdy Karel dojídá Renatinu večeři, mu ona všechno vysvětluje od začátku až do konce. Jeho obličej během té doby rudne vzteky víc a víc.
Malý Ondra sedí u počítače. Právě se na facebooku domlouvá s ostatními hráči, že se v 7 sejdou ve virtuální aleji u historické kašny a půjdou vyčistit studnu na devadesátém levelu.
K jeho profilu se připojuje někdo nový. Jmenuje se Standa Žalud, v profilu je Teodorova fotka s mastnými vlasy a tupým výrazem.
„Nazdar kámo, zapaříme po síti?“ Povídá Teodor.
Ondřej se před počítačem zhnuseně šklebí a kliknutím žádost ignoruje.